II. ÚS 2872/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295/37, Česká Lípa, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. 30 Co 241/2016-187, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení (nikoliv "rozsudku", jak je chybně uvedeno v petitu ústavní stížnosti) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilého J., jehož matkou je stěžovatelka a otcem J. C.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 8 P 33/2015-172, kterým okresní soud k návrhu Městského úřadu Frýdlant vydal předběžné opatření, jímž se nezletilý "umísťuje do péče A. C., babičky ze strany otce, a (stěžovatelka) je povinna toto umístění strpět" (výrok I.). Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření shledal důvodným, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelka trpí závislostí na látkách amfetaminového typu, kdy je reálný předpoklad, že i nadále bude zneužívat psychotropní látky a v souvislosti s tím se dopouštět nežádoucího chování, které ovlivňuje i způsob výchovy nezl. J., přičemž zlepšení (dle závěrů ze znaleckého posudku MUDr. P. Kordové) by bylo lze očekávat pouze za předpokladu absolvování ambulantní protitoxikomanické léčby, jíž se stěžovatelka ovšem odmítá podrobit. Nadto rizikovost výchovného prostředí nezl. J. se zvýšila v důsledku toho, že stěžovatelka v domácnosti ubytovala i svého bratra (P. B.), jenž je rovněž uživatelem drog a proti němuž je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby psychotropních látek a jiné nakládání s nimi. Za dané situace okresní soud neshledal jako dostatečný dohled orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), a proto do rozhodnutí ve věci samé rozhodl o předběžném umístění nezletilého do péče jeho babičky (ze strany otce). Tento závěr následně krajský soud přes odvolání stěžovatelky shledal věcně správným ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasí a i nadále s ním polemizuje, když rozporuje konkrétní důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o naléhavé potřebě zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilého svěřením do péče jeho babičky. Především pak polemizuje se závěrem obecných soudů ohledně zásadního dopadu a vlivu její drogové závislosti na způsob výchovy nezletilého, neboť nebylo nikterak prokázáno, že by se ocitl ve stavu nedostatku řádné péče nebo že by došlo k ohrožení či narušení jeho zájmů, coby zákonem předvídaných podmínek pro vydání předběžného opatření.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

6. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

7. V tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který byl jako věcně správný potvrzen i ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, neboť v něm vzal do úvahy především možné negativní dopady chování stěžovatelky (zejména její ambulantně dosud neléčená drogová závislost) a stávajícího výchovného prostředí v domácnosti stěžovatelky na vývoj nezletilého, stejně jako výchovnou způsobilost a výchovné prostředí babičky nezletilého, do jejíž péče byl dočasně svěřen. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně porušení řady ústavních principů postupem krajského soudu (a před ním ani okresního soudu), neboť takový zásah neshledal, když jejich postup považuje za ústavně konformní, v souladu s nejlepším zájmem nezletilého (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), a proto nelze dospět k závěru, že by vydáním ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud jakkoliv porušil základní práva stěžovatelky.

8. V této souvislosti ovšem Ústavní soud znovu připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto stěžovatelkou v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně absence negativního vlivu jejího chování a výchovného prostředí u ní na vývoj nezletilého, mohou být do budoucna předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovatelce dán dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů. Obdobný procesní prostor stěžovatelce skýtá i postup podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ten by však měla mít na paměti především stěžovatelka, jejíž dosavadní chování bylo nicméně v průběhu řízení obecnými soudy i znaleckým posudkem opakovaně shledáno za rozporné s nejlepšími zájmy nezletilého.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2872/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies