II. ÚS 2435/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného MgA. Mgr. Pavlem Krylem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2016, č. j. 50 P 19/2015-109, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 91 Co 64/2016-133, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilé Z., jejíž matkou je L. V. a otcem stěžovatel.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by došlo k dočasnému rozšíření jeho běžného (víkendového) styku s nezletilou, a to na každý lichý týden od pátku 18:00 hod. do neděle 18:00 hod. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření neshledal důvodným, protože stěžovatel "neosvědčil naléhavost zatímní potřeby úpravy účastníků, když styk (stěžovatele) s nezletilou probíhá pravidelně, na základě dohody rodičů, matka však odmítá dohodu ohledně přespání nezl. v místě bydliště (stěžovatele) (...) když nezletilá u (stěžovatele) dosud nestrávila jedinou noc (a ten ve svém návrhu na vydání předběžného opatření požaduje dvě noci)." Obvodní soud nadto přihlédl ke skutečnosti, že v řízení ve věci samé (o úpravě výchovných poměrů k nezletilé a jejího výživného) bylo jednání odročeno mimo jiné právě za účelem prošetření možnosti úpravy víkendového styku stěžovatele s nezletilou. Tato otázka tedy teprve bude předmětem podrobného důkazního řízení, k němuž není v řízení o předběžném opatření dostatečný prostor, a rozhodnutí o vyhovění návrhu stěžovatele by předjímalo rozhodnutí ve věci samé. Tento závěr následně městský soud přes odvolání stěžovatele shledal věcně správným ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K odvolacím námitkám stěžovatele, v nichž polemizoval s uvedeným závěrem obvodního soudu, neboť mu jím fakticky brání v prohlubování citových vazeb s nezletilou dcerou, městský soud konstatoval, že "v podstatě veškerá tvrzení, která (stěžovatel) uvádí jakožto důvody pro vyhovění jeho návrhu na vydání předběžného opatření o styku s nezletilou (nad rámec dosavadní praxe probíhající na základě dohody s matkou), nesměřují k vysvětlení a odůvodnění naléhavosti potřeby upravit prozatímně styk předběžným opatřením, ale jde o věcné důvody, pro něž by měl být tímto požadovaným způsobem upraven styk (stěžovatele) s nezletilou. Tyto skutečnosti však samy o sobě nijak neodůvodňují naléhavost úpravy styku, tyto důvody bude posuzovat soud v rámci řízení o věci samé a mohou opodstatnit úpravu styku v požadovaném rozsahu konečným soudním rozhodnutím."

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasí a i nadále s ním polemizuje, když rozporuje konkrétní důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření pro absenci naléhavé potřeby zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilé v podobě rozšíření běžného styku stěžovatele s ní. Především pak stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že jím navrhované rozšíření styku bude podrobeno dokazování v řízení ve věci samé, ačkoliv shodné skutečnosti nebyly u matky nijak prokazovány. Stěžovatel je tak toho názoru, že obecné soudy rezignovaly na potřebu zatímně upravit výchovné poměry nezletilé, obzvláště za situace, kdy vzájemné dohodě matka brání, čímž je stěžovatel až do doby rozhodnutí ve věci samé vystaven nebezpečí, že svou dceru bude vídat sporadicky jako doposud.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

6. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

7. V tomto ohledu, nahlíženo prostřednictvím výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, neboť v něm vzaly do úvahy především možné negativní dopady okamžité změny výchovných poměrů (přespávání nezletilé u stěžovatele po vícero nocí) na vývoj nezletilé a vážily je s mírou naléhavosti potřeby takové změny, přičemž dospěly k závěru, že "věk nezletilé je zatím tak nízký, že zasahovat do stávajícího fungujícího režimu styku s rodiči předběžným opatřením bez projednání věci, slyšení účastníků a vyjádření orgánu sociálněprávní ochrany dětí, by bylo zásahem nepřiměřeným a z hlediska naléhavosti potřeby zatímní úpravy neodůvodněným." Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatele, když postup obecných soudů považuje za ústavně konformní, v souladu s nejlepším zájmem nezletilé (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), a proto nelze dospět k závěru, že by vydáním ústavní stížností napadených usnesení obecné soudy jakkoliv porušily základní práva stěžovatele.

8. V této souvislosti ovšem Ústavní soud znovu (obdobně jako učinily obecné soudy) připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto stěžovatelem v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně nemožnosti prohlubování jeho citových vazeb k nezletilé v důsledku sporadického styku s ní, nepochybně budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovateli dán dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů, jež se pro závěr o změně úpravy výchovných poměrů nezletilé jeví zcela zásadní. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ostatně ten by však měli mít na paměti všichni účastníci sporu, řešeného v nyní přezkoumávaném řízení před obecnými soudy, a případné neshody ohledně šíře běžného styku stěžovatele s nezletilou překlenout vzájemnou dohodou právě za účelem ochrany nejlepšího zájmu jejich nezletilé dcery.

9. Pouze nad rámec výše uvedeného nemůže Ústavní soud ponechat bez kritické poznámky samotné znění výroku I. ústavní stížností napadeného usnesení obvodního soudu, jež se pohybuje na samotné hranici srozumitelnosti, přičemž se zdaleka nejedná pouze o drobné stylistické chyby či překlepy.

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2435/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies