IV. ÚS 1911/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Pavla Trnky, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 31. 8. 2015 č. j. 4 C 55/2014-195 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2016 č. j. 64 Co 501/2015-251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o zaplacení peněžní náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

2. Podle tvrzení stěžovatele jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nezakročily na ochranu základního práva stěžovatele, které bylo a stále je ze strany vedlejšího účastníka (obec Těně) porušováno tím, že na pozemcích stěžovatele byly bez jeho souhlasu (či souhlasu jeho právních předchůdců) vybudována vodní díla. Odvolací soud rozhodnutí soudu nalézacího nenapravuje, ale ještě více prohlubuje tím, že stěžovateli přiznal jednorázovou náhradu dle zákona č. 254/2001, o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Hospodářský užitek z pozemku, resp. z vodních děl plyne provozovateli, aniž by tato ztráta byla stěžovateli jakkoli kompenzována, přesto musí stěžovatel vynakládat finanční prostředky dle veřejnoprávních předpisů a o pozemky se starat.

3. Po shrnutí průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obou obecných soudů a tvrdí, že tímto postupem došlo k odmítnutí spravedlnosti a k zásahu do základního práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu (odňat opravný prostředek). Odvolací soud svým rozhodnutím de facto také vyloučil možnost stěžovatele domáhat se náhrady za strpění vybudování vodního díla na předmětných pozemcích (překážku věci rozsouzené) a pravidelné platby za užívání pozemků. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí.

4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 4 C 55/2014 a vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud stručně uvádí obsah napadených rozhodnutí.

5. Okresní soud v Rokycanech určil, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli (žalobci) 22 025 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 18. 11. 2013 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. (výrok I) a výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 35 575 Kč s příslušenstvím, výrokem III uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Rokycanech na náhradu nákladu státu 10 497 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok VI).

6. Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12 539 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a zásah do vlastnického právo, který požívá ochrany v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud má za to, že v předcházejícím řízení nedošlo k porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatele [k tomu z obsáhlé judikatury viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].

11. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil mimořádný opravný prostředek, jímž je ústavní stížnost. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, seznámit se se znaleckými posudky, klást dotazy znalcům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je pouze nesouhlas s právním posouzením žalovaných nároků, tj. bezdůvodného obohacení učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj nelze vyvozovat zásah do jím dovolávaných základních práv a svobod.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích formuloval, že bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzivně vykládat. Takový výklad se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žalobě stěžovatele na přiznání bezdůvodného obohacení bylo soudem nalézacím jen částečně vyhověno. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil z jiného právního důvodu, v podstatě uvedl, že tato náhrada má být jednorázová a poukázal na ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, kdy vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Protože zákon o vodách obsahuje speciální úpravu náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno, je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní, z nich vychází nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od prosince 2011 do prosince 2013. Ústavní soud shrnuje, že nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.

14. Odvolací soud konstatoval, že soud nalézací správně zjistil skutkový stav, který ostatně nebyl mezi účastníky sporný, a který nedoznal podstatných změn ani v odvolacím řízení. Na pozemku žalobce parc. č. A1 (část pozemku parc. č. A2 ve zjednodušené evidenci) v obci Těně a pod jeho povrchem je umístěna část vodovodního řadu a dvě jímky na vodu, které jsou ve vlastnictví žalovaného a byly zbudovány před 1. 1. 2002. Pokud se vlastník pozemku domáhá náhrady vůči vlastníkovi vodního díla zřízeného na jeho pozemcích bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), jak je tomu v posuzovaném případě. Především řeší vztahy mezi účastníky tak, že vodní díla zřízená před 2002 považuje za díla zřízená v souladu s právními předpisy, legalizuje jejich existenci. Odvolací soud uvedl, že v daném případě se zákonná úprava týká nároku vlastníka pozemku na náhradu za to, že strpí na svém pozemku vodní dílo jiného vlastníka.

15. Vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích mají povinnost vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků. Úprava zakotvená v ustanovení § 59a řeší stav, který existuje z doby před účinností stávajícího vodního zákona. Podle § 55 odst. l písm. c) zákona č. 254/2001, o vodách, patří mezi vodní díla i stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů, včetně úpraven vody. Soud nalézací však toto ustanovení § 59a zákona nesprávně vyložil. Na toto ustanovení navazuje zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle kterého, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ode dne nabytí účinností zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Zákon č. 303/2013 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Do 1. 1. 2016 trvala lhůta, během které se měli vlastníci pozemku a vodního díla dohodnout, a teprve následně od 2. 1. 2016 byla založena pravomoc soudu spor stran o výši náhrady řešit. Soud prvního stupně však vynesl rozsudek již 31. 8. 2015, to je v době, kdy ještě pravomoc soudu zákonem založena nebyla. Nicméně v době rozhodování odvolacího soudu, již zákonem stanovená lhůta k uzavření dohody účastníků o výši náhrady marně uplynula a vzniklo právo účastníků obrátit se s nárokem na soud.

16. V daném případě Ústavní soud souhlasí s odvolacím soudem, že není žádný důvod dovodit jiný závěr z ustanovení o způsobu náhrady za užívání pozemku zatíženého vodním dílem, nežli ten, že jde o náhradu jednorázovou. Protože zákon o vodách obsahuje speciální úpravu náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno, je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní, z nich vychází nárok stěžovatele. Ve světle tohoto závěru odvolacího soudu jsou pak zcela irelevantní námitky žalobce o možném využití zatíženého pozemku i provedené důkazy o výši obvyklého nájemného.

17. Ústavní soud uzavírá, že jak je vidět z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatel setrvává v argumentaci na úrovni toliko práva podústavního. Ústavní soud je však orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Stěžovatel tedy nepředkládá argumentaci ústavněprávní, čímž důsledně staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tedy do pozice další instance v soustavě soudů obecných (čl. 83 Ústavy). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.

18. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, došlo za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak shora uvedeno, nebyl shledán.

19. Ústavní soud, proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies