II. ÚS 2268/15

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti MERA - CZECH a.s., v likvidaci, sídlem Za drahou 4239/2, Prostějov, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 29 Cdo 1175/2013-1957 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2011 č. j. 2 Ko 98/2009-1556, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Miloše Janáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením (poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo k dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem zrušeno) potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004 č. j. 25/2002-481, jímž byl na stěžovatelčin majetek - k návrhu právní předchůdkyně vedlejšího účastníka - prohlášen konkurs (předchozí potvrzující usnesení vrchního soudu ze dne 30. 8. 2005 č. j. 2 Ko 77/2004-680 Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 8. 10. 2009 č. j. 29 Odo 1355/2006-1138). Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jejž Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.

3. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti, a jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 či usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2816/14, dostupná na http://www.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci taktéž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

II. Námitky stěžovatelky

4. Porušení dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky spatřuje stěžovatelka v tom, že se odvolací soud neřídil pokyny vyslovenými Nejvyšším soudem ve výše uvedeném usnesení ze dne 8. 10. 2009 č. j. 29 Odo 1355/2006-1138, a dovolací soud potom toto pochybení vrchního soudu nikterak nezohlednil; odvolací soud se totiž dle názoru stěžovatelky řádně nezabýval otázkou započtení její pohledávky za navrhující věřitelkou - společností FATO invest a.s., v důsledku čehož je (ve smyslu závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) třeba konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval klíčovou otázkou, zda vůbec byly naplněny zákonem předvídané důvody úpadku, a tedy i důvody prohlášení konkursu na její majetek. Pokud přitom odvolací soud uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo osvědčit existenci jí tvrzené započitatelné pohledávky, stěžovatelka zdůrazňuje rozdíl mezi povinností tvrzené skutečnosti "osvědčit" a "prokázat", přičemž má za to, že existenci předmětné pohledávky bezpochyby osvědčila, a pokud soud dospěl k závěru, že se tak nestalo, měl provést jí navrhované důkazy, což však neučinil. Za takové situace proto odvolací soud - měl-li dostát pokynu dovolacího soudu, aby stěžovatelčinu námitku započtení projednal - nemohl dospět k závěru, že stěžovatelka existenci své započitatelné pohledávky neosvědčila.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky, jež jí byly k dispozici.

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Podstatu projednávané ústavní stížnosti představuje stěžovatelčino tvrzení, že odvolací soud nedostál závaznému pokynu Nejvyššího soudu a řádně neposoudil její námitku, že navrhující věřitelkou uplatněná pohledávka před podáním návrhu na prohlášení konkursu zanikla započtením.

8. Oproti přesvědčení stěžovatelky je z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že se vrchní soud touto otázkou řádně a v dostatečné míře zabýval, přičemž důvody, pro které nelze mít stěžovatelčinu (započitatelnou) pohledávku za navrhující společností za osvědčenou, přesvědčivě odůvodnil (srov. první a druhý odstavec na str. 14 a případně i druhý odstavec na str. 15 usnesení vrchního soudu).

9. V této souvislosti je namístě připomenout, že v daném stadiu řízení (tedy v případě zjišťování, zda je dlužník v úpadku, resp. zda má být na jeho majetek prohlášen konkurs) není úkolem konkursního (resp. odvolacího) soudu zjišťovat, zda dlužník skutečně disponuje započitatelnou pohledávkou za navrhujícím věřitelem, nýbrž toliko posoudit, zda dlužník existenci tvrzené pohledávky (ve výši alespoň dosahující výše pohledávky navrhujícího věřitele) v potřebné míře osvědčil.

10. Pokud proto odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že o existenci stěžovatelčiny započitatelné pohledávky lze mít důvodné pochybnosti, pročež není důvod toliko na základě stěžovatelčiny kompenzační námitky navrhující věřitelce upřít aktivní legitimaci k uplatnění návrhu na prohlášení konkursu (srov. první odstavec na str. 15 usnesení odvolacího soudu), nelze v tomto postupu vrchního soudu spatřovat žádné, tím méně pak ústavněprávní pochybení. Za této procesní situace přitom není namístě odvolacímu soudu vytýkat ani to, že neprovedl další stěžovatelkou navrhované důkazy, neboť v tomto procesním stádiu (viz výše) k takovému postupu není dán prostor (v tomto ohledu postačí v úplnosti odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, resp. na závěry jím odkazovaných judikátů).

11. Jelikož je tedy z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu zřejmé, že stěžovatelka existenci své kompenzabilní pohledávky za navrhující věřitelkou neosvědčila, je třeba uzavřít, že oproti tvrzení stěžovatelky vrchní soud dle názoru Ústavního soudu postupoval striktně v intencích pokynů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 8. 10. 2009 č. j. 29 Odo 1355/2006-1138; skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje a považuje je za nesprávná přitom (bez dalšího) nemůže založit důvodnost její ústavní stížnosti (srov. výše bod 6.).

12. Stěžovatelce se tedy porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo, pročež je nutno hodnotit její podání jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2268/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies