III. ÚS 2208/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Paška a 2. Jiřiny Paškové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Škroupova 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 20 Cdo 1238/2016-104, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 64 Co 223/2015-66 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. února 2015 č. j. 77 EXE 2338/2014-43, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a a) Jana Červeného a b) Vlasty Červené, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jejich základní právo uvedené v čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město v právní věci vedlejších účastníků jako oprávněných zamítl návrh stěžovatelů jako povinných na zastavení exekuce, opírající se o ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen
"o. s. ř."). Vyšel přitom ze skutečnosti, že exekuční návrh byl podán oprávněně, neboť stěžovatelé nesplnili povinnost uloženou jim pravomocným rozhodnutím soudu, přičemž vedlejším účastníkům vznikly náklady v souvislosti s jejich právním zastoupením v exekučním řízení a z tohoto důvodu byl (pouze) k vymožení těchto nákladů a nákladů exekuce pověřen soudní exekutor. Vzhledem k tomu, že tyto náklady dosud vymoženy nebyly, dospěl k závěru, že návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce nebylo možné vyhovět.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a poučil je o možnosti podat dovolání (blíže sub 9).

4. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud shledal nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je odmítl usnesením napadeným ústavní stížností.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že exekuční titul se stal vykonatelným dne 13. 6. 2014, že dne 23. 6. 2014 vedlejší účastníci podali exekuční návrh, že oni svůj dluh ve výši 35 151 Kč uhradili oprávněným v hotovosti dne 30. 6. 2014, že soudní exekutor částečně (co do této částky) exekuční řízení zastavil a následně vydal exekuční příkaz k vymožení částky 12 499,30 Kč (z toho náklady oprávněných činily 3 363,80 Kč a předběžné náklady exekuce 9 134,50 Kč), přičemž písemnosti soudního exekutora jim nebyly řádně doručeny.

6. Následně stěžovatelé vytkli Nejvyššímu soudu, že postupoval ryze formalisticky a neřídil se opakovaně uváděným stanoviskem Ústavního soudu, že prvořadým úkolem obecných soudů a smyslem občanského soudního řízení je nalézání hmotného práva a spravedlivé řešení sporu mezi účastníky.

7. Dále stěžovatelé namítli, že obecné soudy nedostatečně hodnotily skutečnost, že došlo k úplnému zaplacení pohledávky mimo exekuci ještě před pověřením exekutora, resp. že odvolací ani dovolací soud vadný postup exekučního soudu, který nejenže nezastavil exekuční řízení, ale ještě pověřil soudního exekutora, nenapravily. Pokud došlo k úhradě pohledávky sice po podání návrhu na exekuci, ale ještě před pověřením exekutora, dle stěžovatelů jejich povinnost zanikla dobrovolným splněním, čímž pominul důvod, aby návrhem zahájené exekuční řízení vedlo k pověření exekutora a dále pokračovalo, neboť již neexistovala pohledávka přiznaná exekučním titulem. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním, a teprve rozhodnutím soudu o jejím přiznání (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) vzniká účastníkovi pohledávka, která by mohla být následně vymáhána, přičemž představuje příslušenství uplatněné pohledávky, které nelze žalovat samostatně. Vymáhání nákladů oprávněného, příp. exekutora v exekučním řízení musí mít dle stěžovatelů věcnou a časovou spojitost s vymáháním dosud nesplněné povinnosti podle exekučního titulu. Tyto okolnosti obecné soudy ignorovaly (a ve svých rozhodnutích se s nimi nevypořádaly).

8. Stěžovatelé rovněž vytkli obecným soudům, že nezohlednily § 142a o. s. ř., s tím, že uvedené ustanovení má smysl především v "předexekučním" stadiu, neboť na rozdíl od řízení nalézacího lze s jistotou předvídat výsledek takového řízení, přičemž příslušná výzva slouží k upozornění dlužníka, a brání tak před zbytečným řízením, resp. před zneužitím situace ze strany oprávněného. Tím, že vedlejším účastníkům soudy "odpustily" povinnost k zaslání výzvy, tyto zvýhodnily, resp. jim (stěžovatelům) odňaly možnost vyhnout se vzniku dalších nákladů. Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pak stěžovatelé označili na nepřípadný, neboť z něho neplyne nemožnost aplikace uvedeného ustanovení na vykonávací řízení. Podle stěžovatelů obecné soudy nepostupovaly tak, aby účastníkům řízení nevznikla zbytečná újma. Současně stěžovatelé s poukazem na § 150 o. s. ř. namítli, že obecné soudy pominuly, že zástupce oprávněných neoznačil účet, na který má být plněno, a urychleně podal exekuční návrh, ačkoliv věděl o dobrovolném splnění povinnosti, a zahájil exekuci ve snaze získat pro sebe i soudního exekutora další peněžní prostředky.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Dlužno dodat, že lhůtu k podání ústavní stížnosti bylo v souzené věci nutno odvíjet od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a to vzhledem k nesprávnému poučení o opravných prostředcích, kterého se jim dostalo ze strany odvolacího soudu (konkrétně o přípustnosti dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Jestliže se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, ústavní stížnost žádnou námitku stran závěru o nepřípustnosti jimi podaného dovolání neobsahuje, a Ústavnímu soudu ani jinak není zřejmé, v čem by pochybení uvedeného soudu při interpretaci ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho aplikaci na danou věc mělo spočívat.

12. Jde-li o rozhodnutí soudů nižších stupňů, jak plyne z údajů uvedených samotnými stěžovateli, tito v pariční lhůtě nesplnili svou povinnost, kterou jim ukládalo pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, a proto vedlejší účastníci oprávněně podali, zastoupeni advokátem, exekuční návrh, načež stěžovatelé uhradili vedlejším účastníkům dluh plynoucí z exekučního titulu, nenahradili však náklady, které jim z důvodu právního zastoupení v exekučním řízení vznikly. Podle stěžovatelů mělo být za této situace exekuční řízení zastaveno. V této souvislosti stěžovatelé v podstatě opakují svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, přičemž polemizují se závěry odvolacího soudu, který jim srozumitelně vysvětlil, proč jejich názor, že je nutno exekuční řízení (zcela) zastavit, nelze považovat za správný, a to s ohledem na ustanovení § 55a exekučního řádu, příp. i na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15. Ústavní soud, vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a např. svého usnesení ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 213/10 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1886/2011, nemá, co by soudům nižších stupňů mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

13. Jde-li o náklady exekuce a náklady účastníků řízení, resp. jejich konkrétní výši, tato otázka není předmětem rozhodování soudu o zastavení exekuce, nýbrž o ní rozhoduje soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce (§ 88 exekučního řádu), proti němuž je přípustný řádný opravný prostředek - námitky. Stěžovatelé tak mohou (mohli) své námitky, jež v této souvislosti vznášejí v ústavní stížnosti, uplatnit touto cestou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1368/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2475/2009). A pokud se již odvolací soud této otázky (jako relevantní) dotkl v napadeném usnesení, Ústavní soud se (beztak) s jeho závěry musí plně ztotožnit.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2208/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies