III. ÚS 2851/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rostislava Kropjoka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem, sídlem Fügnerova 650/12, Ostrava-Přívoz, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. června 2016 č. j. 21 C 56/2016-38, za účasti Okresního soudu v Karviné, jako účastníka řízení, a Ing. Jana Kropjoka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejším účastníkovi řízení (dále též "žalovaný") žalobou domáhal náhrady škody ve výši 2 117 Kč; ta mu měla vzniknout zaplacením vyšších nákladů exekuce, neboť žalovaný žádal v exekučním řízení výživné i za dobu (červen, červenec a srpen 2012), po kterou již vyživovací povinnost stěžovatel neměl. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud neshledal naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalovaný vykonával své právo (podal návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného exekučního titulu), a v době podání exekučního návrhu toto právo měl, naopak stěžovatel neprokázal, že by žalovaný v době podání návrhu věděl o zániku vyživovací povinnosti stěžovatele dne 30. 6. 2012 (to bylo soudem deklarováno až po nařízení exekuce) či že by výkon práva žalovaného byl zjevným zneužitím práva.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud se napadený rozsudek okresního soudu odvolává na vykonatelný exekuční titul, jde o alibismus. Tvrdí, že pokud by exekuce proběhla na správnou částku, byly by náklady exekuce nižší (o 2 117 Kč); tato částka je tedy škodou. Vedlejší účastník řízení věděl, kdy ukončil studium, a že tímto dnem zaniká vyživovací povinnost stěžovatele, přesto využil pravomocného rozhodnutí o stanovení výživného a podal návrh na exekuci i na dobu, na kterou již vyživovací povinnost zanikla. Vedlejší účastník řízení přitom stěžovateli nesdělil datum ukončení studia a nikdy stěžovatele nevyzval k uhrazení výživného, až po téměř třech letech podal rovnou návrh na exekuci. Stěžovatel je přesvědčen, že nerespektováním faktického stavu a lpěním na formálním posouzení věci bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

4. Stěžovatel se dále domnívá, že v principu jde o zneužití mezery v zákoně, neboť skončila-li vyživovací povinnost z důvodu, že dítě je schopno se samostatně živit, pak potvrzení této skutečnosti soudem objektivně trvá minimálně několik měsíců a po tuto dobu má dítě vykonatelný rozsudek, který mu přiznává výživné. Jestliže podá návrh na exekuci, exekutor ji provede, bez ohledu na zánik vyživovací povinnosti. Tím vznikne domněle povinnému škoda, a to nejen neoprávněně zaplaceným výživným, ale i uhrazením nákladů exekuce. Žaloba na náhradu této škody je nicméně zamítnuta s tím, že exekuce byla po právu.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možno podat odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Předmětem sporu je částka ve výši 2 117 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí meritorně zabýval. Své právní závěry o tom, že ve věci nedošlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, okresní soud dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud tyto právní závěry přehodnotil; tím jej však staví do role druhé instance v řízení o bagatelní částce, k čemuž však Ústavní soud povolán není. Ve vztahu ke stěžovatelem obecně uváděné situaci (sub 4) lze poznamenat, že pokud by bylo ze strany neoprávněně vyživovaného prokázáno zjevné zneužití práva, nebylo by mu možno poskytnout právní ochranu (viz k tomu též § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); tato skutečnost však ze skutkových zjištění okresního soudu, který se rovněž touto otázkou zabýval, nevyplynula.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené v napadeném rozhodnutí neshledal vady ústavněprávní intenzity, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah. Proto dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2851/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies