III. ÚS 3826/15

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rudy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 10 As 87/2014-65, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 7 Ad 1/2011-49-63, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 22. listopadu 2010 č. j. 22777-5/2010-900000-30, a rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha ze dne 16. června 2010 č. j. 11615/2010-170100-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, a Celního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Washingtonova 7, Praha 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ředitel Celního ředitelství Praha (dále jen "služební funkcionář") rozhodnutím ze dne 16. 6. 2010 č. j. 11615/2010-170100-21 propustil stěžovatele ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), podle kterého příslušník musí být propuštěn, jestliže "porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru". Rozhodnutí o propuštění bylo současně i prvním úkonem řízení učiněným vůči stěžovateli, tedy úkonem, kterým bylo řízení zahájeno (§ 184 zákona o služebním poměru). Stěžovatel podal odvolání, jež bylo zamítnuto rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel (dále jen "odvolací orgán") ze dne 22. 11. 2010 č. j. 22777-5/2010-900000-30 jako nedůvodné. Oba správní orgány dospěly k závěru, že byly naplněny zákonné podmínky pro propuštění stěžovatele, přičemž vycházely z usnesení státní zástupkyně ze dne 15. 6. 2010 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin vydírání a z dalších listinných podkladů.

2. Stěžovatel podal žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 2. 2014 č. j. 7 Ad 1/2011-49-63. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č. j. 10 As 87/2014-65. Soudy dospěly k závěru, že správní orgány vycházely z dostatečných listinných podkladů (důkazů) umožňujících jim ve věci rozhodnout (podkladem nebylo pouze usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele; jako důkaz ve správním řízení nejsou vyloučeny ani listinné důkazy z jiného řízení) a své rozhodnutí dostatečně odůvodnily z hlediska naplnění zákonných podmínek propuštění. Stěžovatel podle soudů nebyl na svých procesních právech zkrácen; ve správním řízení byl naopak pasivní, k provedeným důkazům se nevyjádřil, ani sám nenavrhl žádné další dokazování. Soudy vyhodnotily, že pouhé předložení tzv. zjednodušeného trestního rozsudku o zproštění stěžovatele obžaloby pro výše uvedený trestný čin vydírání podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), samo o sobě nevyvrátilo závěr správních orgánů o naplnění podmínek propuštění dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru (trestní rozhodnutí neobsahuje odůvodnění a ani stěžovatel nevyvracel konkrétními námitkami závěr správních orgánů o tom, že jeho jednání, popsané ve správních rozhodnutích i ve skutkové větě tresního rozsudku, naplňuje formální znaky skutkové podstaty daného trestného činu; stěžovatel se soustředil jen na procesní výtky vůči správnímu řízení). Za irelevantní z hlediska posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí správních orgánů soudy označily námitku o nepřiměřené délce správního řízení. Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud námitku o znemožnění stěžovateli podat námitku podjatosti proti členům senátu městského soudu. Další námitky označily soudy jako opožděné, a sice námitku (a k ní přiložené důkazy) o nezákonném způsobu získání listinných důkazů z trestního spisu (nad rámec se však i k této námitce vyjádřily ve smyslu její nedůvodnosti) a námitku o tom, že v době rozhodování správních orgánů byl v trestním spise založen ještě jeden listinný podklad, jenž byl ve prospěch stěžovatele, avšak správní orgány k němu nepřihlédly.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2, a čl. 40 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

4. Uvedl, že služební funkcionář jej propustil pouze na základě usnesení o zahájení trestního stíhání. V odvolacím řízení zaslal služební funkcionář odvolacímu orgánu další listinné podklady získané z trestního spisu, avšak odvolací orgán se zákonností zajištění těchto důkazů nezabýval. Rovněž městský soud se touto otázkou odmítl zabývat a odepřel tak stěžovateli spravedlnost. Je přitom povinností služebního funkcionáře opatřit si podklady pro rozhodování zákonným způsobem, zde v souladu s trestním řádem, což se však nestalo.

5. V této souvislosti stěžovatel namítl i to, že v trestním spise se nacházel i důkaz zpochybňující skutek stěžovatele (konkrétně čestné prohlášení poškozeného, jenž podal i trestní oznámení na stěžovatele), avšak správní orgány k němu nepřihlédly.

6. Namítl dále porušení jeho procesních práv zakotvených v § 174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění bylo pouhým formálním úkonem bez odůvodnění, proto se stěžovatel proti němu nemohl ani řádně bránit v rámci odvolacího řízení (nemohl se vyjádřit v rámci odvolacího řízení ani k provedeným důkazům, neboť nebylo zřejmé, na základě čeho služební funkcionář rozhodl). Stěžovatel se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, dle něhož případné nedostatky rozhodnutí služebního funkcionáře mohly být napraveny odvolacím orgánem. Dále stěžovatel uvedl, že pokud ustanovení § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru umožňuje vydat (prvostupňové) rozhodnutí o propuštění osoby bez umožnění realizace jejích procesních práv, o to více musí již služební funkcionář postupovat s jistotou a zjistit řádně stav věci. Podle stěžovatele však skutkový stav správní orgány řádně nezjistily. Rozhodly toliko na základě listinných důkazů získaných z trestního spisu, resp. úředních záznamů o výpovědích osob provedených v trestním řízení dle § 158 odst. 5 trestního řádu. Je však povinností správních orgánů zjistit stav věci a za tím účelem využít v důkazním řízení všech prostředků k zajištění osoby svědka, provedení jeho výslechu a hodnocení výpovědi (ustanovení § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru s výslechem svědků počítá). Prioritní je tedy vycházet z "původních důkazů získaných ve správním řízení"; správní orgány však nepřípustně směšovaly trestní řízení s řízením správním. Stěžovateli nebylo umožněno při výslechu svědků prokázat nevěrohodnost jejich tvrzení pomocí kladení jim otázek; neměl možnost vyjádřit se před správními orgány k důkazům (vč. zákonnosti jejich získání).

7. Dále stěžovatel namítl porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Podle stěžovatele není možné tyto dvě zásady opomenout ani v případě správního řízení o propuštění osoby ze služebního poměru. Jestliže trestní soud shledal, že jednání stěžovatele nenaplnilo znaky stíhaného trestného činu, mělo být rovněž zrušeno správní rozhodnutí o jeho propuštění. Trestní rozhodnutí ve věci stěžovatele přitom zakládá natolik závažné pochybnosti o správnosti postupu správních orgánů, že jejich rozhodnutí nemohla ve světle zásady in dubio pro reo obstát. Zásada presumpce neviny se navíc promítá i do § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru, dle kterého má služební funkcionář zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; pokud tedy má služební funkcionář pochybnosti, neměl by k propuštění osoby přistoupit. Správní orgány i důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

8. Stěžovatel dále vytkl, že byl dotčen princip právní jistoty, neboť správní orgány v řízení o jeho propuštění a orgány činné v trestním řízení rozhodly "ve zcela totožných věcech" odlišně. Podle stěžovatele hodnotily totožné důkazy a naplnění "znaků trestného činu" vydírání [§ 22 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru] různě a dospěly k odlišným závěrům. Podle stěžovatele trestní soud shledal, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. dle výroku trestního rozsudku nebylo prokázáno, že by stěžovatel daný trestný čin spáchal, tedy nejde ani o žádný z alternativních způsobů ukončení trestního řízení, na které kasační soud poukázal (konkrétně o případ stíhání podmíněného souhlasem poškozeného).

9. Stěžovatel také tvrdí, že v důsledku rozhodnutí správních orgánů bylo zasaženo jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Zejména uvedené právo bylo porušeno tím, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, dle kterého není pro posouzení správním orgánem, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, rozhodující, k jakému závěru dospěl trestní soud, protože ten využívá principu ultima ratio, kterým však již není vázán služební funkcionář rozhodující o propuštění osoby ze služebního poměru. Dle stěžovatele tak kasační soud rozhodl o možnosti ukončit služební poměr na základě "zřejmě nepřesného rozhodnutí" služebního funkcionáře.

10. Stěžovatel rovněž namítl, že došlo k "pokusu o jeho dvojí potrestání za naplnění znaků totožného domnělého trestného činu spáchaného totožným jednáním"; stěžovatel byl potrestán propuštěním ve správním řízení a současně bylo proti němu vedeno trestní řízení v té samé věci.

11. Stěžovatel dále zmínil svou pochybnost o tom, zda nebyla jeho věc u městského soudu odňata zákonnému soudci. Uvedl, že byl přípisem městského soudu ze dne 22. 3. 2011 informován o přidělení věci 7. senátu (sp. zn. 7 Ad 1/2011) a o možnosti vyjádřit se k případné podjatosti členů senátu, avšak poté věc projednal a rozhodl jiný senát. Ačkoliv městský soud stěžovatele přípisem ze dne 26. 3. 2012 upozornil na to, že věc bude projednána jiným senátem (11. senátem), nebyl tento postup zdůvodněn (nebyl podle něj zdůvodněn ani poté Nejvyšším správním soudem) a stěžovatel má tedy pochybnosti (i s ohledem na podobu spisové značky v jeho věci).

12. Stěžovatel konečně namítl i to, že celé řízení správní i navazující soudní řízení trvalo celkem pět let a tři měsíce, čímž bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Byl nucen si najít jinou obživu, neměl pravidelný měsíční příjem a neměl ani v důsledku propuštění nárok na podporu v nezaměstnanosti. Stěžovateli tak byla způsobena újma.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Ve věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a že do jeho základních práv zasaženo nebylo.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné míře opakuje svou argumentaci uplatněnou už před správními soudy, na kterou tyto soudy dostatečně reagovaly. Je třeba připomenout, že je záležitostí soudů (zde správních soudů), a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad tzv. podústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. V dané věci správní orgány i soudy pečlivě hodnotily konkrétní okolnosti stěžovatelovy věci a postupovaly podle relevantních zákonných ustanovení; jejich hodnocení skutkových okolností i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích srozumitelně a racionálně vyloženy.

17. Správní soudy se dostatečně zabývaly rozsahem i obsahem listinných podkladů založených ve správním spise (obsah listinných podkladů vypovídal o výpovědích více osob přítomných posuzovanému jednání stěžovatele), jež vedly správní orgány k propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Přiléhavě pak i hodnotily, že stěžovatel sice obecně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve správním řízení, avšak nijak konkrétně závěry správních orgánů nezpochybnil (nečiní tak ani v ústavní stížnosti), přičemž se zaměřil na výtky procesního charakteru. Rovněž procesním výtkám se správní soudy věnovaly. Argumentovaly, že stěžovateli byl dán v rámci odvolacího řízení plný prostor k tomu, aby svá práva hájil, avšak stěžovatel byl pasivní (přes řádně doručenou výzvu odvolacího orgánu). Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétní argumentaci soudů nijak nevyvrací, jen opakovaně a obecně namítá porušení jeho procesních práv s tím, že se nemohl vyjádřit k důkazům a zpochybnit výpovědi osob zaznamenané v listinných podkladech. Soudy však přiléhavě reagovaly na námitky stěžovatele o neprovedení výslechu osob před správními orgány (pro věc relevantní výpovědi osob byly zřejmé z listinných důkazů, stěžovatel výslech žádné z osob nenavrhl, listinný důkaz je přípustným důkazním prostředkem); na jejich závěrech neshledal Ústavní soud nic, co by naznačovalo libovůli soudů, překvapivé vybočení z rozhodovací praxe, nebo jiné překročení mezí ústavnosti.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Podstatou námitky bylo tvrzení, podle něhož trestní rozsudek natolik zpochybnil závěry správních orgánů, že jejich rozhodnutí měla být soudy zrušena, navíc i samy správní orgány měly hodnotit důkazy v souladu s těmito zásadami. Jde však o námitku nepřípustně novou, neuplatněnou v předchozích řízeních. Námitku o porušení těchto zásad správními orgány při hodnocení důkazů mohl stěžovatel uplatnit již v odvolání a poté i v žalobě a v kasační stížnosti. Námitku o porušení těchto zásad v souvislosti s hodnocením trestního rozsudku (ten byl předložen stěžovatelem až při jednání u městského soudu) mohl stěžovatel uplatnit již v kasační stížnosti; důraz na tyto zásady pak mohl přednést již před městským soudem při předložení trestního rozsudku. Z uvedeného důvodu se tedy těmito námitkami Ústavní soud nezabýval.

19. Obdobně je nepřípustně novou i argumentace stěžovatele o dotčení jeho právní jistoty tím, že orgány veřejné moci ve dvou různých řízeních dospěly "ve zcela totožných věcech" k odlišným závěrům. Rovněž tuto námitku mohl stěžovatel uplatnit již před městským soudem a Nejvyšším správním soudem, což neučinil. Nadto již z napadených rozhodnutí je zřejmý výklad o odlišnostech trestního řízení od správního řízení o propuštění stěžovatele, a je z nich patrno, jaké (jiné, všechny) relevantní okolnosti musí orgány veřejné moci v tom kterém uvedeném řízení podle příslušného zákona zjišťovat a hodnotit.

20. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem, dle kterého správní orgány nemusely přihlížet k principu ultima ratio. Uvedl také, že v jeho případě výrok trestního rozsudku vypovídá o tom, že stěžovatel trestný čin nespáchal, tedy nejde ani o žádný z alternativních způsobů ukončení trestního řízení. Ústavní soud k tomu uvádí, že již ze samotné podstaty zásady ultima ratio je zřejmé, že jde o zásadu trestního práva, jež je navíc výslovně zakotvena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Její význam spočívá v subsidiaritě trestněprávní represe, tedy v tom, že trestněprávní ochrana statků je (až) druhotná (ve vztahu k jiným právním odvětvím), a trestní postih, vnímaný společností jako krajní a nejzávažnější, se uplatní až v případě, kdy jiné, mírnější prostředky nepostačují. Z obecné argumentace stěžovatele pak není zřejmé, na základě čeho vlastně dovozuje povinnost užít zásadu subsidiarity trestněprávní represe ve správním řízení o jeho propuštění (propuštění ze služebního poměru nepředstavuje trestněprávní postih). Ani druhá z citovaných výhrad stěžovatele nevyvrací závěr soudů, podle kterého pouhé předložení důkazu - tzv. zjednodušeného trestního rozsudku, jímž byl stěžovatel ve výroku zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, a to bez uvedení dalších tvrzení či důkazních návrhů, kterými by stěžovatel zpochybnil závěr správních orgánů o naplnění podmínek stanovených v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru (zejména podmínky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu), neprokázalo nezákonnost rozhodnutí správních orgánů (tj. automaticky nesvědčilo o nesprávnosti závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu). Této konkluzi přitom nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. K výkladu podústavních předpisů není Ústavní soud povolán a řízení o ústavní stížnosti není určeno ani k tomu, aby zde stěžovatel poprvé přednášel argumentaci na svou obranu.

21. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele ze strany soudů v tom, že některé jeho námitky označily za opožděné (ostatně stěžovatel ani žádnou jasnou polemiku o včasnosti svých námitek v ústavní stížnosti nevznáší, pouze své opožděné námitky znovu opakuje). Listina zaručuje každému (tedy i stěžovateli) možnost domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu, avšak nikoliv libovolným způsobem, nýbrž za podmínky dodržení postupu stanoveného zákonem (příslušným procesním řádem). S ohledem na koncepci "žalobního bodu", zásadu dispoziční a zásadu koncentrace v žalobním řízení [ustanovení § 71 odst. 1 písm. d), odst. 2, a § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], jež jsou dostatečně a dlouhodobě patrny i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, nemá Ústavní soud za to, že by správní soudy tyto námitky stěžovatele nepřípustně a pro něj nečekaně opomenuly.

22. Námitka o dvojím potrestání stěžovatele za totožné jednání je opět nepřípustně nová a rozporná se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vnímat nejen jako pokyn vyčerpat procesní prostředky k ochraně práv formálně, nýbrž je vyčerpat i dispozičně). Nadto je zjevně nedůvodná, neboť sám stěžovatel současně argumentuje existencí zprošťujícího trestního rozsudku.

23. Pokud jde o námitku odnětí věci zákonnému soudci, stěžovatel ji uplatnil již v kasační stížnosti, avšak odlišně. Před kasačním soudem totiž argumentoval tak, že městský soud o jeho věci rozhodl jiným senátem, než o kterém byl vyrozuměn a k jehož členům podával své vyjádření dle § 8 odst. 5 s. ř. s.; o novém složení senátu nebyl vyrozuměn a nemohl k němu tedy uplatnit námitku podjatosti. S touto argumentací se přiléhavě vypořádal kasační soud ve svém rozsudku (stěžovatel byl o novém složení senátu i o možnosti uplatnit námitku podjatosti vyrozuměn; změna senátu nastala v souladu s rozvrhem práce městského soudu), a stěžovatel proti němu nevznáší žádné výhrady. V ústavní stížnosti však zmiňuje nově své pochyby o dodržení zásady zákonného soudce s ohledem na podobu spisové značky v jeho věci a s ohledem na to, že mu nebyl nijak vysvětlen důvod změny senátu. Jde tedy opět o námitky nepřípustně nové v řízení před Ústavním soudem, neuplatněné před Nejvyšším správním soudem, který především byl povolán k řešení výtek proti postupu městského soudu. Ústavní soud doplňuje, že námitky jsou nadto obecné, hypoteticky konstruované, nevypovídající o možné podjatosti členů rozhodujícího senátu, ani o přidělení věci jinému senátu ad hoc.

24. K námitce o nepřiměřené délce správního řízení se správní soudy již dostatečně a přiléhavě vyjádřily. Jejich závěr o tom, že problematika délky správního řízení nemůže mít vliv na posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí, je logický a odpovídá zákonné úpravě i ustálené rozhodovací praxi; soudy v tomto směru nijak nevybočily z mezí ústavnosti. Pokud jde o námitku nepřiměřené délky soudních řízení, Ústavní soud obdobně i v tomto případě konstatuje, že závěr o tom, zda soudy porušily právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů či nikoliv, nemůže mít vliv na závěr o tom, zda kasačním a městským soudem vydaná rozhodnutí jsou protiústavní; stěžovatel předmětem ústavněprávního přezkumu učinil rozhodnutí správních soudů. Dále, k ochraně proti nečinnosti soudů slouží primárně jiné právní prostředky ochrany (je přitom třeba připomenout, že zajisté mají smysl především v době běhu řízení, a nikoliv až po vydání rozhodnutí ve věci); z ústavní stížnosti se ani nepodává uplatnění takových zákonem umožněných prostředků nápravy.

25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k některým námitkám, nově uplatněným až v ústavní stížnosti, pak Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3826/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies