IV. ÚS 2812/16

07. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Shina Charlese Memuda, zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem společnosti advokáti online s. r. o., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016 č. j. 3 A 82/2016-28, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 22. 8. 2016 Shina Charles Memud, (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel"), státní příslušník Nigérie, navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "žalovaný") ze dne 7. 4. 2016 č. j. MV-50580-4/SO-2013 bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), toto rozhodnutí zrušil a Městskému soudu v Praze uložil, aby ve věci dále jednal a rozhodl.

Stěžovatel dále navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud") domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016 č. j. MV-50580-4/SO-2013, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2013 č. j. OAM-77291-11/DP-2014, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Žalobce navrhl přiznání odkladného účinku správní žalobě s tvrzením, že na území České republiky pobývá již bezmála 6 let a vybudoval si zde pevné kulturní a sociální vazby, obstojně se naučil česky a zemi původu téměř nenavštěvuje. Na území České republiky se nedopustil žádného protiprávního jednání, dokončil zde bakalářské studium a zahajuje přípravný kurs pro studium magisterského programu, má vztah s českou státní občankou. Přiznání odkladného účinku taktéž umožní žalobci účastnit se probíhajícího soudního řízení.

Dne 13. 6. 2016 usnesením č. j. 3 A 82/2016-28 správní soud žalobě odkladný účinek nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že původně nepřiznával v pobytových věcech cizinců žalobě odkladný účinek, neboť vycházel z názoru, že nenahraditelná újma může přicházet v úvahu teprve až s případným navazujícím rozhodnutím o správním vyhoštění cizince. Tento právní názor však Nejvyšší správní soud nepovažoval za přiléhavý a v usnesení ze dne 18. 8. 2011 č. j. 5 As 73/2011-100 konstatoval, že může být pro výkon stěžovatelova práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti, neboť k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd. V návaznosti na posledně citované usnesení správní soud praxi změnil a odkladný účinek ve věcech pobytu cizinců přiznával. Posléze však svůj právní názor opět přehodnotil, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně usnesení (správně nálezu) ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.), v němž Ústavní soud pod bodem 32 vyslovil, že do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Samotné neudělení víza (podobně jako v případě rozhodnutí o povolení k pobytu jde o jeden z typů pobytových oprávnění) tento efekt nemá. Správní soud se tudíž navrátil k původně zastávanému názoru, že v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k pobytu na území České republiky do rodinného a soukromého života cizince fakticky zasahuje až případné následné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Přiznání odkladného účinku žaloby v pobytových věcech je s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu pojmově vyloučeno. Účast žalobce na projednávání jím podané žaloby je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udílením krátkodobých víz dle vízového kodexu, tj. nařízení Evropského parlamentu a rady č. 810/2009.

Z uvedených důvodů správní soud žalobě odkladný účinek nepřiznal.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím správního soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to "extrémně rozšiřujícím výkladem právního názoru pléna Ústavního soudu, resp. jeho dezinterpretací, formulovaného jen jako obiter dictum v odůvodnění nálezu" (zřejmě shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11) a "naprostým odchýlením se od konstantní rozhodovací praxe krajských soudů ve správním soudnictví rozhodujících v totožných věcech, což mělo za následek nepředvídatelnost tohoto rozhodnutí."

Stěžovatel je toho názoru, že citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012 na jeho věc neměl být správním soudem aplikován. Porušení článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje ve způsobu, jakým správní soud na jeho věc aplikoval ustanovení § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, které dle jeho přesvědčení nevyžaduje "žádnou sofistikovanou interpretaci." Správní soud "naprosto formalisticky vůbec nepoužil jednoznačně povinně aplikovatelnou normu jednoduchého práva."

Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tvrzením, že by právní následky tohoto rozhodnutí, spočívající v nutnosti stěžovatele ihned vycestovat do státu jeho původu, znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku žalobě mohla vzniknout České republice nebo jiným osobám, a poukázal na skutečnosti, týkající se jeho soukromého života.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z níže uvedených důvodů však jde o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 73 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím správní soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to nesprávným posouzením podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žalobě stanovených v § 73 odst. 2 soudního řádu správního.

Jelikož předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Za takové rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí však nepovažuje.

Porušení požadavků spravedlivého procesu, resp. práva na soudní ochranu, stěžovatel může již nyní namítat v řízení před správním soudem a následně pak i v řízení před Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti, shledá-li k jejímu podání důvody. Není-li o jeho pobytové věci s konečnou platností rozhodnuto, nelze ji za daných okolností projednat v řízení o ústavní stížnosti. Podle stávající judikatury Ústavního soudu však samotný nesouhlas s právním posouzením učiněným obecnými soudy za porušení požadavků spravedlivého procesu nelze považovat. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní stížností napadené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, jak to předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nelze je též považovat za takové dílčí rozhodnutí, kterým by bylo neodčinitelně zasahováno do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, např. do základních práv chráněných články 3 a 8 Úmluvy, jímž může být např. správní rozhodnutí o vyhoštění cizince. Ústavní stížnost je proto nepřípustná a z toho důvodu nemohlo být vyhověno ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2812/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies