II. ÚS 2396/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 359/2016-52, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 35 Co 226/2015-37 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 11. 2014, č. j. 29 C 403/2013-15, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 3 odst. 1 a 3, v článku 4 odst. 1 a 4, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1, 2 a 3, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 11 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy zmanipulovaly předmět řízení, právně rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele. Stěžovatel zejména namítá, že soudy pochybily, když nespatřovaly v jednání žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR (dále jen "žalovaná") nesprávný úřední postup odškodnitelný v penězích ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel nadále namítá nesprávnou aplikaci §14 zákona č. 82/1998 Sb., ve spojení s §13 odst. 1, 2 a § 31a téhož zákona, neboť obecné soudy uzavřely, že neexistuje právní povinnost žalované předběžně projednat žádosti stěžovatele o poskytnutí odškodnění. Stěžovatel se domnívá, že právní závěry soudů, že orgán státu nemá povinnost projednat nárok (žádost) žadatele o odškodnění, vydat o něm své stanovisko, a další s tím spojené povinnosti orgánu státu (např. povinnost dát žadateli poučení o možnosti uplatnit svůj nárok u soudu), jsou nelogické a iracionální, protože v tom případě by institut předběžného projednání nároku (žádosti) žadatele o odškodnění byl v zákoně zjevně nadbytečný. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., přitom plyne, že dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. existovala a nadále existuje právní povinnost žalované předběžně projednat žádost o poskytnutí odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jednání žalované splňuje všechny atributy nesprávného úředního postupu včetně nepřiměřené délky řízení ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., kdy došlo ke vzniku nemajetkové újmy stěžovatele, za niž mu náleží finanční náhrada. Závěrem stěžovatel namítá nepřípustný formalismus ze strany Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání, a namítá taktéž, že žalovaná nemá zákonný nárok na náhradu svých hotových výdajů dle §151 odst. 3 občanského soudního řádu ani dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 403/2013, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 29 C 403/2013-15, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout na základě průtahů v řízení a nesprávného úředního postupu žalované v řízeních o žádostech stěžovatele o poskytnutí náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 7 nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci žalovaná neporušila žádnou zákonnou povinnost, když stěžovatele nevyrozuměla o svém negativním stanovisku k uplatněnému nároku během šestiměsíční zákonné lhůty podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť tato povinnost jí z žádného právního předpisu nevyplývá. S tímto závěrem se ztotožnil i Městský soud v Praze, který rovněž nespatřoval nesprávný úřední postup ve skutečnosti, že žalovaná stěžovatele nevyrozuměla o svém stanovisku přijatém v rámci předběžného projednání nároku.

8. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Soudy prvního i druhého stupně stěžovateli vysvětlily, že ze zákona č. 82/1998 Sb. nevyplývá povinnost žalované o svém zamítavém stanovisku stěžovatele informovat, uvedenou povinnost nelze dovodit ani z usnesení vlády, ani z důvodové zprávy, neboť tyto nejsou součástí závazných právních předpisů. Takový závěr soudů nepovažuje Ústavní soud i přes stanovisko stěžovatele dovolávající se právě citace usnesení vlády ze dne 15. 8. 2012 č. 593 či důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. za vybočující z mezí ústavnosti.

9. Je tomu tak ze dvou důvodů. Za prvé, jak bylo stěžovateli již vyloženo v napadených rozhodnutích, zákon č. 82/1998 Sb. žalované povinnost vyrozumět stěžovatele o svém stanovisku přijatém v rámci předběžného projednání nároku neukládá. Pokud se stěžovatel odvolává na usnesení Vlády české republiky ze dne 15. srpna 2012 č. 593 k Vyrozumění Veřejného ochránce práv ve věci postupů ústředních správních úřadů při předběžném projednávání nároků na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a k souvisejícímu doporučení, je nutno konstatovat, že citovaným usnesením vlády bylo správním orgánům pouze doporučeno dodržovat postup uvedený ve vyrozumění Veřejného ochránce práv, takzvané Desatero "dobré správy" při posuzování žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Nejedná se tedy o stanovení povinnosti právním předpisem, nýbrž jen o dokument doporučujícího charakteru. Tím méně pak může založit takovou v zákoně výslovně neuvedenou povinnost důvodová zpráva.

10. Druhým, z ústavněprávního hlediska podstatným důvodem, taktéž již stěžovateli soudy předestřeným, je skutečnost, že průběh předběžného projednání nároku nemá bezprostřední dopad na možnost stěžovatele domáhat se svého nároku u soudu. Nic totiž nebrání poškozenému v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil u příslušného orgánu. Nejvyšší soud k tomu ve svém napadeném usnesení výslovně uvedl: "Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům. Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro něj stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2007, str. 110 a násl., ale také důvodovou zpráva k zák. č. 160/2006 Sb. - arg.: "Smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní cestou.") ... Poškozeným nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podali i před tím, než se příslušný úřad k jejich nároku vyjádří, obzvláště pokud jim hrozí promlčení jejich práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání jeho stanoviska." Ústavní soud tedy uzavírá, že namítá-li stěžovatel formálně nesprávný úřední postup, aniž by tímto jakkoli bylo zasaženo do jeho práv, nelze takovému postupu stěžovatele přiznat ústavněprávní ochranu.

11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud dodává, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, nastínil právní problematiku odškodňovacího řízení, a s odkazem na svou judikaturu dovodil, že uvedená právní otázka, na níž záviselo rozhodnutí dovolacího soudu, a jež byla podle stěžovatele jako nesprávně vyřešená odvolacím soudem, a dosud neměla být řešena dovolacím soudem, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch závěru, který učinil v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

12. K námitce stěžovatele týkající se nákladového výroku dovolacího soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, Ústavní soud ve své judikatuře konstantně připomíná, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, jedná se o částku bagatelní. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12, nebo usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková situace v projednávané věci nenastala, stěžovatel navíc ani neuvedl, z čeho dovozuje, že žalované by nepříslušelo přiznání paušální náhrady nákladů řízení v případě, že by byla zastoupena advokátem. I kdyby však Ústavní soud měl na stěžovatelem vznesenou otázku jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry ohledně bagatelnosti věci zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za této situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2396/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies