III. ÚS 3710/15 - Právo znalce vyjádřit se k odvolání proti usnesení o výši znalečného

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Nevyzval-li soud znalce, aby se vyjádřil k odvolání podanému proti rozhodnutí o přiznání znalečného, odepřel mu tím možnost zpochybnit argumenty odvolatele a hájit tak svůj nárok na znalečné. Tímto postupem došlo k porušení práva znalce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.09.2016 sp. zn. III. ÚS 3710/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Auditia, spol. s r. o., sídlem Pod Kaštany 2294/23, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Koníčkovou, advokátkou, sídlem Orlí 27, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 č. j. 53 Co 275/2015-209, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 č. j. 53 Co 275/2015-209, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 č. j. 53 Co 275/2015-209 se ruší.


Odůvodnění:

I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatelky

I/A

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující zásadu rovnosti účastníků před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 64 C 73/2011 vyplývá, že usnesením obvodního soudu byla stěžovatelka ustanovena ke zpracování znaleckého posudku ve věci žalobce pana Josefa Kotlaby proti žalované České republice - Ministerstvu financí. Usnesením ze dne 3. 7. 2014 č. j. 64 C 73/2011-147 bylo obvodním soudem stěžovatelce přiznáno znalečné v účtované výši, to je ve výši 70 803 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Proti tomuto usnesení podala žalovaná i žalobce odvolání (srov. č. l. 152 - 153; č. l. 155 - 158 a 178 - 183), které bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky a na které následně reagovala svým vyjádřením.

3. Městský soud svým usnesením ze dne 28. 11. 2014 č. j. 53 Co 466/2014-188 usnesení obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k opětovnému projednání. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí postrádalo řádné odůvodnění a bylo proto věcně nepřezkoumatelné. Při novém (v pořadí druhém) rozhodování o znalečném obvodní soud přiznal svým usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 64 C 73/2011-190 stěžovatelce v souladu s provedeným vyúčtováním opětovně částku znalečného ve výši 70 803 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Proti tomuto usnesení podali žalobce i žalovaná opět odvolání, o němž rozhodl městský soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 53 Co 275/2015-209, když přiznané znalečné revidoval a snížil na částku 46 424 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. O skutečnosti, že je vedeno odvolací řízení, se stěžovatelka dozvěděla teprve poté, co jí bylo do datové schránky doručeno v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu a neměla tedy žádnou příležitost se v průběhu odvolacího řízení k věci vyjádřit a obhájit tak výši jí uplatňovaného nároku na znalečné.

I/B

4. Stěžovatelka sice uznává, že v posuzované věci nebyla účastníkem řízení, ani vedlejším účastníkem řízení, to však samo o sobě nemůže podle jejího názoru znamenat, že mohou být přehlížena její práva, konkrétně tedy minimálně její právo jako znalce na odměnu za provedenou práci. Nebyl-li přitom stěžovatelce zaslán stejnopis odvolacího návrhu účastníků řízení, nelze podle jejího názoru učinit jiný závěr než ten, že ji odvolací soud zkrátil na jejích právech vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. Rozhodnutí odvolacího soudu se navíc stalo pro stěžovatelku překvapivým, neboť oprávněně očekávala proplacení přiznaného znalečného podle usnesení prvostupňového soudu ze dne 17. 3. 2015.

II. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je proto přípustná.

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení

6. Městský soud - jako účastník řízení - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na ústavní stížností napadené usnesení, když je zde podle jeho názoru dostatečně vysvětleno, proč ke krácení znalečného přistoupil. Na druhou stranu sám konstatoval, že v napadeném rozhodnutí není zmínka o stanovisku stěžovatelky k odvolání účastníků řízení. Podle městského soudu se tedy zdá být stížnostní námitka stěžovatelky opodstatněná.

7. Česká republika - Ministerstvo financí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a konstatovala, že v pořadí druhá odvolání byla obsahově totožná s prvními, a proto nebyla porušena základní práva stěžovatelky, nebyla-li jí odvolání soudem zaslána.

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost stěžovatelky také Josefu Kotlabovi. Ten, byť mu výzva Ústavního soudu byla doručena, se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto mohl Ústavní soud - v souladu s poučením Josefu Kotlabovi daným - vyjít z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

9. Ústavní soud vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice nezasílal stěžovatelce k replice, neboť tato vyjádření nevnášejí do věci nic nového a hlavní stížnostní námitku stěžovatelky vlastně ani nezpochybňují; nadto nelze přehlížet, že ústavní stížnosti stěžovatelky bylo vyhověno.

IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.

11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky.

13. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou přitom vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byť předmětem odborných polemik zůstává otázka závaznosti odůvodnění nálezu, přesněji otázka závaznosti nosných důvodů takového rozhodnutí (srov. k tomu souhrnně např. Filip, J. in Bahýĺová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, L., Vyhnánek, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1216 a násl., anebo Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1018 a násl.), nepochybně lze přijmout to, že odůvodnění nálezu je spjato s jeho výrokem a právě (a jen) v rámci odůvodnění musí být výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá ze samotného smyslu kasace i z čl. 89 odst. 2 Ústavy.

14. Nad tento rámec je v souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu z 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález Pl. ÚS 41/02 z 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další] právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud ovšem dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno pak v této souvislosti považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.

15. Rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech [srov. k tomu v širších souvislostech např. Kühn, Z. Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu. In. Pezl, T. (ed.): Závaznost rozhodování ústavních soudů: sborník příspěvků: mezinárodní teoretický seminář pořádaný dne 23. 4. 2004 Právnickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň: Západočeská univerzita, 2004, s. 39 - 46]. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.

16. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti odkazuje na nález ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a na nález z 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169). V těchto rozhodnutích Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že ačkoliv znalci, podobně jako zapisovatelé či tlumočníci, sice nejsou ani účastníky řízení, ani vedlejšími účastníky řízení, nýbrž "pouze" osobami zúčastněnými na řízení, nelze přehlížet či dokonce jim upírat ta práva, jimiž jsou tyto subjekty civilního procesu nadány. Disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti rozhodnutí o znalečném, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny).

17. Z právní úpravy znalečného, jak ji zakotvuje podústavní právo, přitom podle Ústavního soudu jednoznačně plyne, že jde o subjektivní právo znalce na odměnu za provedenou práci a rozhodování o něm je svěřeno orgánu veřejné moci - obecnému soudu. Právě řečené je pak nutno chápat i v tom smyslu a v té souvislosti, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném je přípustné odvolání. Má-li ale v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny platit, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo jiného orgánu, musí mít dále znalec mj. možnost vyjádřit se podle čl. 38 odst. 2 Listiny ke všem prováděným důkazům týkajícím se jeho věci.

18. Tyto ústavní imperativy však ani v právě posuzované věci - v rozporu s citovanou nálezovou judikaturou - splněny nebyly, neboť po prvním zrušujícím rozhodnutí podali žalobce i žalovaná opětovně odvolání proti usnesení o výši znalečného [srov. č. l. 192 - 197 (odvolání žalobce) a č. l. 199 - 203 (odvolání žalované)], které ale stěžovatelce nebylo jakkoliv komunikováno - ve vyžádaném spisovém materiálu tedy alespoň opaku žádná indicie nesvědčí a sám městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí (kde o stanovisku stěžovatelky není žádná zmínka) se stížnostní námitka stěžovatelky zdá být opodstatněná. Nadto nelze uvažovat ani tak - byť to žalovaná ve svém vyjádření k ústavní stížnosti naznačuje - že opětovné zaslání obou (v pořadí druhých) odvolání bylo nadbytečné, protože jsou shodná jako ta v pořadí první. Zvláště totiž obě odvolání žalobce se vzájemně - i když ne výrazně - liší. Za takové situace, kdy obě podání žalobce nejsou například skutečně identická nebo zde není stav, kdy v pořadí druhé odvolání by bylo toliko blanketní a odkazující na odvolání první, přísluší jen a pouze stěžovatelce, aby případné rozdíly zvážila a eventuálně se k nim vyjádřila.

19. V předmětné věci ovšem ani obvodní, ani městský soud stěžovatelku jako znalce nevyzval, aby se k - v pořadí druhému - odvolání žalobce i žalované proti rozhodnutí o přiznání znalečného vyjádřila, a odepřel ji tak možnost zpochybnit argumenty odvolatelů a hájit svůj nárok na znalečné. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejího práva na to, aby se ve své věci mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak to zmiňuje čl. 38 odst. 2 Listiny.

20. V souladu s těmito závěry Ústavního soudu je ovšem třeba vykládat zejména všechna související ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve shora citovaných nálezech totiž Ústavní soud výslovně vychází z toho, že na znalce je při rozhodování o znalečném potřeba nahlížet jako na účastníka řízení. Lze z těchto nálezů konečně podle přesvědčení Ústavního soudu také dovodit, že pro znalce je rozhodování o znalečném rozhodováním o věci samé. Potom se ale kupříkladu výjimka podle § 210 odst. 1 o. s. ř. (poslední věta) musí vyložit tak, že ve vztahu ke znalcům je odvolání proti rozhodnutí o znalečném odvoláním proti usnesení ve věci samé, a je tedy třeba jej znalci zaslat.

21. To současně znamená, že znalec může k obraně svých práv využít i žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. V souladu s tímto ustanovením přitom platí, že "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2". Žaloba pro zmatečnost tak představuje i pro znalce, namítajícího závadný postup soudu, účinný opravný prostředek a jako takovou jí bude nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s podmínkami přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ale k tomu, že v judikatuře Ústavního soudu v obdobných věcech podmínka vyčerpání žaloby pro zmatečnost stanovena nebyla a stěžovatelka v souladu s touto judikaturou Ústavního soudu postupovala, vyžadování splnění této podmínky v právě projednávané věci by bylo zásahem do přístupu stěžovatelky k Ústavnímu soudu podle předvídatelných pravidel. Právě projednávanou ústavní stížnost tedy Ústavní soud neodmítnul jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků určených k nápravě (srov. k tomuto postupu přiměřeně např. také nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14).

22. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 č. j. 53 Co 275/2015-209 zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3710/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies