IV. ÚS 1145/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Českomoravský beton, a. s., se sídlem Beroun-Město 660, právně zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Musilem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Škroupova 1325/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 2 As 292/2015-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Státního úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13 a 2) Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a kraj Vysočina, se sídlem Vodní 1629/21, 370 06 České Budějovice a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo podle jejího názoru dojít k porušení článku 2 odst. 2 a odst. 3, článku 4 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina").

II.
Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 10. července 2014 č. j. 9382/5.30/14/14.3 byla stěžovatelka (dále také "žalobkyně") uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v platném znění (dále jen "zákon o inspekci práce").

Správního deliktu se žalobkyně měla dopustit neplněním povinností týkajících se pracoviště a pracovního prostředí, které jsou stanoveny v zákoně č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, upřesněných v § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Skutek byl spáchán tím, že dne 20. srpna 2013 na stavbě bioplynové stanice ve výšce cca 6 m pracoval zaměstnanec žalobkyně, aniž by byl chráněn proti pádu z výšky. Za tento správní delikt byla žalobkyni uložena pokuta 20 000 Kč.

O odvolání žalobkyně rozhodl Státní úřad inspekce práce rozhodnutím ze dne 20. října 2014 č. j. 4062/1.30/14-1 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 10 A 186/2014-41 zamítl.

O kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. února 2016 č. j. 2 As 292/2015-43, kterým kasační stížnost zamítl.

III.
V petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí kasačního soudu, přičemž konstatuje, že trvá na svých námitkách, které uplatnila již v průběhu řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka opětovně namítá, že ve věci neměl rozhodovat Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, nýbrž Oblastní inspektorát práce pro Středočeský kraj, kterému měla být věc postoupena z důvodu vhodnosti, a to na základě žádosti stěžovatelky. K postoupení věci podle stěžovatelky nebylo třeba souhlasu Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, neboť věc byla postoupena správnímu orgánu, v jehož územním obvodu má stěžovatelka sídlo (§ 131 odst. 5 správního řádu). Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že jí nebylo řádně doručeno usnesení Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu o postoupení věci, a nesouhlasí s tím, že by tím byla zhojena případná nezákonnost tohoto usnesení, jak konstatuje Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí.

Stěžovatelka namítá, že se správní soudy nevypořádaly dostatečně s jejím tvrzením, že ve smyslu § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat, aby porušení právních povinností zabránila. Nereflektovaly ani tu skutečnost, že stěžovatelka nebyla v projednávaném případě zhotovitelem předmětné stavby. Podle jejího názoru je přitom v praxi nemožné po zaměstnavateli požadovat, aby na každé stavbě, na níž bude prostřednictvím svých zaměstnanců plnit své závazky z obchodněprávních vztahů, kontroloval dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zhotovitelů. Stěžovatelka není a ani nemůže být schopna účinně ovlivňovat ochranná opatření na cizích pracovištích, která nepřevzala a na nichž neprovádí stavbu jako zhotovitel. Žádný zaměstnavatel podle ní není schopen provádět nepřetržitou kontrolu dodržování bezpečnostních předpisů ze strany všech zhotovitelů staveb i ze strany všech zaměstnanců.

Ke spáchání správního deliktu podle stěžovatelky vůbec nedošlo, neboť dotyčný zaměstnanec nikdy ve výšce nepracoval a pracovat neměl, neboť mu práce ve výškách nebyly povoleny. Pokud se tedy ve výšce nacházel, šlo o zřejmý exces na straně zaměstnance, tedy porušení povinností a porušení zákazu vydaného stěžovatelkou jako zaměstnavatelem. Za situace, kdy dotčený zaměstnanec nebyl pověřen k pracím ve výškách, neměla stěžovatelka důvod přijímat ve vztahu k němu jakákoliv opatření k zabránění jeho pádu z výšky či jeho bezpečnostního zachycení. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že její odpovědnost je objektivní, nikoliv však absolutní. Má za to, že splnila veškeré povinnosti, které jí jsou v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci uloženy příslušnými právními předpisy, a to způsobem, který je prakticky možný, a který po ní lze spravedlivě požadovat.

Vady řízení a nesprávný postup soudu stěžovatelka shledává i v tom, že kasační soud zcela chybně uvádí, že "předmětem řízení a provedené kontroly nebyla otázka plnění povinností v podobě pravidelných školení zaměstnanců v oblasti bezpečnosti práce, ale stěžovateli je kladeno za vinu, že užívání ochranných pomůcek a plnění dalších bezpečnostních opatření na pracovišti nekontroloval, což ve svém důsledku vedlo k uvedenému kontrolnímu závěru". Stěžovatelka však namítá, že takto předmět řízení ani předmět kontroly nikdy specifikovány nebyly.

IV.
Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.

V petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku kasačního soudu, přestože v odůvodnění namítá neústavnost také dalších rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu, a ústavní stížnost proto posoudil pouze v jeho rozsahu.

V.
Ve světle stěžovatelkou uplatněných námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka ústavní stížností namítá, že postupem správních soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, přičemž zpochybňuje právní závěry těchto soudů a opakuje argumentaci uplatněnou již v předcházejícím řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti vyložil, je-li předmětem ústavní stížnosti spor o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného správními orgány a soudy, může tento spor dosáhnout ústavněprávní roviny jen tehdy, jestliže stěžovatelem namítaný postup nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, představuje zjevné porušení kogentní právní normy nebo je výrazem neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, nebo kterému chybí smysluplné odůvodnění, a nese tím znaky nepředvídatelné interpretační libovůle (viz např. usnesení ze dne 27. března 2014 sp. zn. III. ÚS 2816/13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

K takovému vybočení z rámce stanoveného ústavními předpisy však v projednávaném případě nedošlo.

Ústavní soud má za to, že s námitkami, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud adekvátně a přesvědčivě vypořádal, přičemž své závěry zcela dostatečně a logicky odůvodnil. Jeho rozhodnutí v žádném aspektu nenese známky svévole a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní.

Nejvyšší správní soud v prvé řadě vyložil, proč se neztotožnil s námitkou stěžovatelky směřující proti nepostoupení věci Oblastnímu inspektorátu práce pro Středočeský kraj. S poukazem na dikci ustanovení § 131 odst. 5 správního řádu a s oporou v komentářové literatuře konstatoval, že postoupení věci z důvodu vhodnosti bez předchozího souhlasu správního orgánu, jemuž má být věc postoupena, není v řízeních vedených z moci úřední možné. V předmětném řízení tedy podle jeho závěrů rozhodoval věcně i místně příslušný orgán. Ústavní soud tento závěr považuje za přesvědčivý a logicky zdůvodněný, a nemůže tedy přitakat námitkám stěžovatelky, která se pouze snaží prosadit odlišný výklad shora citovaného ustanovení správního řádu. Za pochybení dosahující ústavněprávní roviny pak v tomto kontextu Ústavní soud nepokládá ani skutečnost, že stěžovatelce nebylo doručeno usnesení o postoupení věci, vydané Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, neboť tato skutečnost neměla vliv na posouzení místní a věcné příslušnost rozhodujícího orgánu.

Podle názoru Ústavního soudu se kasační soud rovněž dostatečným způsobem vypořádal s námitkami, jimiž stěžovatelka tvrdila, že ke spáchání správního deliktu z její strany nedošlo, neboť šlo o exces na straně zaměstnance, přičemž ona jako zaměstnavatel vynaložila veškeré možné úsilí, aby porušení právních povinností zabránila. Kasační soud poukázal na to, že odpovědnost stěžovatelky je objektivní, a stěžovatelka se jí proto nemůže zprostit pouhým odkazem na excesivní jednání svého zaměstnance. Zdůraznil, že zaměstnavatel je mimo jiné povinen zajistit dodržování opatření k zabránění pádu svých zaměstnanců a kontrolovat, aby zaměstnanci, kteří nejsou pověřeni k práci ve výškách, tuto práci nevykonávali. Tato povinnost je na zaměstnavatele kladena i v případech, kdy jeho zaměstnanci provádějí práce na stavbě jiného zhotovitele. Stěžovatelka však své povinnosti podle názoru kasačního soudu nenaplnila, neboť nekontrolovala užívání ochranných pomůcek a plnění bezpečnostních opatření na pracovišti. Tyto závěry se podle názoru Ústavního soudu stěžovatelce nepodařilo ústavní stížností zpochybnit. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů byly uvedené závěry přesvědčivě zdůvodněny a se všemi souvisejícími námitkami stěžovatelky se soudy řádně vypořádaly.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s tvrzením, že kasační soud chybně označil předmět řízení a předmět provedené kontroly. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 10. července 2014 č. j. 9382/5.30/14/14.3, neplnění povinností, které vyústilo v předmětný správní delikt, spočívalo v tom, že stěžovatelka nezajistila důslednou kontrolu dodržování bezpečnostních opatření na pracovišti, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že její zaměstnanec pracoval ve výšce, aniž by byl řádně chráněn proti pádu. Tyto závěry kasační soud pouze potvrdil a ani v tomto ohledu se tedy nedopustil excesu, který by mohl mít za následek porušení stěžovatelčiných základních práv.

Ústavní soud neshledal, že by postupem správních soudů došlo ke svévolnému odklonu od výkladových nebo procesních standardů, či bylo jinak zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Neztotožnil se ani s tím, že by soudy jednaly v rozporu s ústavními zásadami, jejichž porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1145/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies