IV. ÚS 653/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milána Nevřaly, zastoupeného JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem v Křetíně, Vranová 101, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73, proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 a proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2016 Ing. Milán Nevřala (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu "a zrušil i všechny rozsudky a rozhodnutí, z kterých tento napadený rozsudek vzešel", alternativně aby Ústavní soud "vrátil napadený rozsudek k novému projednání s tím, aby se soudy detailně zabývaly základními lidskými právy stěžovatele - vlastníka lesa."

Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s Listinou základních práv a svobod.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 6. 2009 rozhodnutím č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc, uložila žalobci za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 10 000 Kč. Skutek měl spočívat v tom, že žalobce jako spoluvlastník lesního pozemku opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa, 44 kůrovci napadených smrků. Došlo tak k dokončení vývoje nové generace těchto škůdců na napadených stromech, v době šetření již škůdci opuštěných, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa jejich dalším šířením.

Dne 29. 12. 2010 rozhodnutím č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 Ministerstvo životního prostředí (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO.

Dne 14. 5. 2014 rozsudkem č. j. 9 A 53/2011-73 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 zamítl.

Dne 22. 12. 2015 rozsudkem č. j. 6 As 157/2014-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl.

III.

V podstatné části ústavní stížnosti s obsáhlou ale značně nepřehlednou argumentací, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, stěžovatel polemizoval se závěry správního soudu a kasačního soudu obsaženými v napadených rozhodnutích.

Ústavněprávní argumentaci stěžovatel omezil na citaci článku 38 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel odůvodnil tvrzením, že ani implicitně nestanovuje žádnou míru ohrožení životního prostředí stanovenou zákonem, jak to vyžaduje čl. 35 odst. 3 Listiny.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud (stejně jako kasační soud v nyní napadeném rozsudku ze dne 22. 12. 2015) konstatuje, že Nejvyšší správní soud již dříve rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 4 As 71/2013-35, ve skutkově i právně v podstatě totožné věci týkající se téhož lesního pozemku, odmítl kasační stížnost spoluvlastnice tohoto pozemku podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 A 57/2011-72. V obou žalobách oba spoluvlastníci uplatnili v zásadě obsahově shodné námitky. Následnou ústavní stížnost spoluvlastnice pozemku proti citovanému rozsudku ze dne 16. 10. 2013 a jemu předcházejícím rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal jakékoliv důvody své závěry již vyslovené ve výše citovaném usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14 jakkoliv korigovat. Proto mu nezbývá než konstatovat, že důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53 kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.

Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry orgánů veřejné moci vedoucími k uložení pokuty za správní delikt, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu i správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

Pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti bylo nutno odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 653/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies