II. ÚS 2328/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Jakuba Vondráčka, zastoupeného JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 4, Jarníkova 1881/2, a JUDr. Pavlíny Vondráčkové, Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 68 Co 100/2016-188 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 0 P 115/2011-145, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy při stanovení výživného v rozporu s judikaturou Ústavního soudu komplexně nehodnotily životní úroveň otce, když nepřihlédly řádně k jeho celkovým majetkovým poměrům, zejména k nadstandardním úsporám, nezabývaly se argumenty stěžovatelů v této věci, a vyšly jen ze zjištění příjmů otce stěžovatele (dále jen "otec"), které podhodnotily. Soudy dle stěžovatelů také pochybily, když k tíži stěžovatelky (matky stěžovatele, který v průběhu řízení před soudy nabyl zletilosti) přičítaly, že převedla na dceru nemovitou věc, kterou nabyla do výlučného vlastnictví již v průběhu manželství zúžením společného jmění manželů. Přestože hodnota nemovité věci byla vyjmuta ze společného jmění manželů, stěžovatelka z této hodnoty při vypořádání společného jmění manželů otce vyplatila. Stěžovatelé mají za to, že soudy nebyla dostatečně brána v potaz péče stěžovatelky, která o stěžovatele řádně a v plné míře po celou dobu pečovala a zohledňovala veškeré jeho potřeby. I kdyby bylo pravdou, že jsou majetkové poměry obou rodičů nadstandardní a shodné, a na stěžovatelku bylo nahlíženo jako na vlastníka nemovité věci, pak ani tento závěr dle stěžovatelů s ohledem na zákonné kritérium práva dítěte podílet se zásadně shodně na životní úrovni rodičů neospravedlňuje vyměření výživného v tak nízké výši. Oba rodiče mají totiž povinnost vytvářet dítěti úspory a myslet na jeho budoucnost. Stěžovatelé taktéž nesouhlasí s tím, že výživné bylo stanoveno až od zletilosti stěžovatele, a nikoli od podání návrhu na jeho zvýšení. Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že ačkoli na základě dokazování dospěl ohledně výše příjmů otce k závěru, že průměrný čistý měsíční příjem otce se mohl pohybovat v částce 48 000 Kč, tedy o 18 000 Kč měsíčně čistého více, než jak dovodil soud prvního stupně, toto zjištění odvolací soud nepromítl do svého rozhodnutí. Soudy se dle stěžovatelů rovněž nezabývaly právem stěžovatele na tvorbu úspor za účelem budoucího studia i zajištění bydlení, a bez zkoumání bližších důvodů přičetli stěžovateli k tíži, že se se svým otcem nestýká.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující relevantní skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 0 P 115/2011-145, bylo výživné stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2010, č. j. 14 Nc 792/2009-24 zvýšeno z částky 4 000 Kč na částku 12 000 Kč počínaje dnem 1. 8. 2015. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 68 Co 100/2016-188, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se výživné zvyšuje počínaje dnem 19. 7. 2015, jinak se výrok o stanovení výživného potvrzuje.

4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených občanským zákoníkem přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

7. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též ustanovení § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

8. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, soudy respektovaly, svá rozhodnutí dostatečně a přiléhavě odůvodnily, přičemž se při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně zabývaly jak potřebami stěžovatele, tak majetkovou situací jeho rodičů. Soud prvního stupně provedl v této souvislosti dokazování výpisem z katastru nemovitostí, výpisy z účtů otce u České spořitelny, sdělením Magistrátu hlavního města Prahy ohledně vlastnictví motorového vozidla stěžovatelkou, sdělením Gymnázia Budějovická ohledně nákladů spojených se studiem stěžovatele, zprávou veslařského oddílu TJ Bohemians Praha ohledně nákladů spojených s členstvím v tomto oddíle. Soud vzal v úvahu příjmy stěžovatelky i otce, i jejich bytové poměry. Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel i odvolací soud, který pouze odlišně vyhodnotil výdělkové schopnosti otce, a to nikoli ve výši 30 000 Kč, nýbrž 48 000 Kč čistého měsíčně. Odvolací soud poté co konstatoval nadstandardní majetkové poměry na straně obou rodičů, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stanovená částka výživného ve výši 12 000 Kč je v souladu jak s výdělkovou možností a schopností otce, tak spolu s příspěvkem ze strany stěžovatelky je schopna plně uspokojit odůvodněné nároky a potřeby stěžovatele.

9. Ústavní soud shledal výše uvedená zjištění odpovídající obsahu vyžádaného soudního spisu. Shora předestřeným námitkám stěžovatele, týkajícím se zejména nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto Ústavní soud nepřisvědčil.

10. Ústavní soud připomíná, že v dané věci bylo soudy rozhodováno o vyživovací povinnosti otce ve vztahu ke zletilému synovi. Ústavní soud se k problematice stanovení výživného zletilé osobě vyjádřil např. ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591), kdy v obecné rovině konstatoval, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, "neschopnost sám se živit". V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že "je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou: zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu".

11. V projednávané věci mají stěžovatelé za to, že vysoká životní úroveň otce by se měla odrazit ve stanovení výživného přiznáním částky vyšší než je stanovených 12 000 Kč, tím spíše, že odvolací soud dovodil příjmy otce o 18 000 Kč vyšší než soud prvního stupně, přičemž však soudem přiznané výživné považoval za dostatečné. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi [nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015].

12. V dané konkrétní věci s ohledem na životní úroveň obou rodičů, o níž si soudy učinily na základě provedeného dokazování představu, z níž vycházely při stanovení výživného, přitom nelze očekávat, že by další podrobnější zjišťování majetkových poměrů rodičů vedlo ke stanovení vyššího výživného, jak se domnívá stěžovatelka. V případě stanovení výživného totiž není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (§ 913 odst. 1 občanského zákoníku). Hledisko majetkových poměrů povinného má přitom vést ke komplexnímu posouzení jeho ekonomické situace. Soudy v dané věci v souladu se zákonem vycházely z toho, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Soudy obou stupňů na základě této zásady dovodily, že právě s ohledem na zjištěné nadstandardní majetkové poměry rodičů náleží již zletilému stěžovateli výživné ve výši stanovené napadenými rozsudky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená občanským zákoníkem umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu. V dané konkrétní věci soudy dospěly k ústavně souladnému závěru, že otec je vzhledem ke své majetkové situaci schopen plnit výživné v dané výši, která současně představuje i oprávněné potřeby stěžovatele.

13. Pokud stěžovatelé namítají, že výživné mělo být stěžovateli přiznáno nikoli ode dne 19. 7. 2015, kdy nabyl zletilosti, nýbrž ode dne 7. 5. 2015, kdy byl podán návrh na zvýšení výživného, lze takovou námitku za situace, kdy se jedná o rozdíl dvou měsíců, přičemž stěžovatelka nenavrhovala zvýšení výživného zpětně, označit za irelevantní. Nelze v této souvislosti ani rozumět námitce, že byl stěžovatel poškozen postupem stěžovatelky, která "nepožádala dříve o zvýšení výživného". Takové rozhodnutí (požádat o zvýšení výživného až po více než pěti letech od posledního rozhodnutí o výživném) bylo učiněno na základě uvážení stěžovatelky, a nelze je nyní vytýkat obecným soudům. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2328/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies