II. ÚS 863/15

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Ciglerové, zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, č. j. 26 Cdo 1282/2014-247, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013, č. j. 11 Cmo 1/2013-204, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Dobřichovice, adresa Za Parkem 866, 252 29 Dobřichovice, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem, se sídlem Přemyslova 5, 128 00 Praha 2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní soud obdržel dne 24. března 2015 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu a kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému (Stavební bytové družstvo Dobřichovice - vedlejší účastník řízení) uložena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu na nemovitostech (2 pozemcích) blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích (dále jen "předmětné pozemky" nebo také "pozemek č. 1" a "pozemek č. 2"), které žalovaný získal na základě smluv o bezúplatném převodu nemovitostí uzavřených s Českou republikou - Úřadem pro zatupování státu ve věcech majetkových uzavřených v lednu 2004 a listopadu 2006. Žalobkyně svůj žalobní nárok odůvodnila tím, že předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek s nemovitostmi, které nabyla smlouvou se žalovaným o bezúplatném převodu bytové jednotky podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), ze dne 16. prosince 2009, a proto i spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích měl být dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 219/2000 Sb."), a § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů rovněž převeden na stěžovatelku.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2012, č. j. 45 Cm 231/2011-119, žalobě vyhověl s odůvodněním, že smlouvy mezi žalovaným družstvem a Českou republikou byly uzavřeny v režimu § 60a zák. č. 219/2000 Sb. (u smlouvy týkající se pozemku č. 2 tomu tak bylo z důvodu výslovného odkazu na toto ustanovení v předmětné smlouvě; u smlouvy týkající se pozemku č. 1 soud prvního stupně dovodil, že režim dle § 60a zák. č. 219/2000 Sb. vyplývá z projevu vůle stran, ačkoliv smlouva obsahovala odkaz na § 22 zák. č. 219/2000 Sb.) a předmětné pozemky tvoří funkční celek s budovami, v nichž je umístěna bytová jednotka ve vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky právo na převedení spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích podle § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. srpna 2013, č. j. 11 Cmo 1/2013-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel při rozhodování z toho, že smlouva mezi žalovaným a Českou republikou týkající se pozemku č. 1 byla výslovně uzavřena podle § 22 zák. č. 219/2000, a nikoli podle § 60a téhož zákona, a nelze tedy dovodit povinnost převést bezplatně podíl na tomto pozemku na žalobkyni dle § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, protože tato povinnost je vázána výlučně na smlouvy uzavřené v režimu § 60a zák. č. 219/2000 Sb. Ohledně pozemku č. 2 došel odvolací soud k závěru, že tento pozemek netvoří s pozemky, na nichž stojí budovy s bytovými jednotkami jeden funkční celek a nemohl být proto převeden do vlastnictví žalovaného podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb., a tudíž nemohlo ani dojít ke vzniku navazující povinnosti provést bezúplatný převod tohoto pozemku dle § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 26 Cdo 1282/2014-247, odmítl pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť podle dovolacího soudu dovolání nenaplnilo podmínky přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. a žalobkyně rovněž dle dovolacího soudu uplatňovala nezpůsobilé dovolací důvody, když namítala nesprávnost skutkových zjištění a vady hodnocení důkazů.

III.
6. Stěžovatelka v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti nejprve vytkla obecným soudům, že v napadených rozhodnutích nesprávně aplikovaly normy podústavního práva, když rozhodly, že žalovaný neměl povinnost provést bezúplatný převod předmětných pozemků dle § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, v čemž stěžovatelka spatřovala "extrémní rozpor s principy spravedlnosti" a porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a majetku. Stěžovatelka dále rozvedla svoji argumentaci směřující k závěru, že předmětné pozemky byly převedeny v režimu § 60a zák. č. 219/2000 Sb. Poukázala zejména na to, že právní režim převodu pozemku č. 1 dle citovaného ustanovení vyplývá z dopisu Úřadu pro zatupování státu ve věcech majetkových ze dne 15. června 2010 a z dopisu žalovaného adresovaného tomuto úřadu ze dne 5. dubna 2004, z nichž dovodila, že skutečným úmyslem smluvních stran bylo provést bezúplatný převod pozemku č. 1 ve smyslu citovaného ustanovení jako pozemku funkčně souvisejícího s bytovým domem, v němž se nachází bytová jednotka v jejím vlastnictví a s pozemky, na nichž bytový dům stojí. Stěžovatelka namítala, že pokud obecné soudy právně hodnotily převod pozemku č. 1 v režimu § 22 zák. č. 219/2000 Sb., je toto právní hodnocení v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními, a tudíž nesprávné. Stěžovatelka namítala, že odvolací soud vůbec nezkoumal vůli stran uzavírajících předmětnou převodní smlouvu, v čemž spatřovala rysy "nepřípustného formalismu" a rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se interpretace projevů vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008 sp. zn. 32 Cdo 2333/2007; nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12). Dále stěžovatelka uvedla, že smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví pozemku č. 2 byla výslovně uzavřena v režimu § 60a zák. č. 219/2000 Sb. a že předmětné pozemky tvoří funkční celek právě s bytovým domem (budovy č. p. 621 a 647), a to výlučně s těmito budovami. Výše uvedené námitky podle stěžovatelky vedou k závěru, že obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví a majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. S odkazem na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 676/07 (N 219/47 SbNU 891); nález ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4754/12 (N 193/71 SbNU 301)] stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy jednaly v rozporu s ústavním požadavkem na ochranu práva stěžovatelky na její legitimní očekávání nabytí majetku, čímž došlo k porušení jejího práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že procesní postup obecných soudů vedoucí k přijetí napadených rozhodnutí byl stižen porušením zásady rovnosti účastníků soudního řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, když obecné soudy po žalovaném nepožadovaly žádné důkazy pro prokázání jí tvrzeného bezúplatného převodu vlastnictví předmětných pozemků podle § 22 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. a pro prokázání, že tyto pozemky netvoří s bytovým domem jeden funkční celek, čímž se stěžovatelka ocitla "v nevyvážených a nepřiměřených důkazních podmínkách". Dále vytýkala dovolacímu soudu, že jí uložil zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch žalovaného, aniž určil, na základě jakého důvodu jí tuto povinnost uložil, když navíc stěžovatelka neobdržela žádnou listinu prokazující procesní stanovisko žalovaného v dovolacím řízení. Podle stěžovatelky § 243f odst. 3 o. s. ř., který umožňuje dovolacímu soudu neodůvodňovat výrok o náhradě nákladů řízení, není ústavně konformní a jeho aplikace dovolacím soudem zasáhla do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka uvedla, že pokud dovolací soud obdržel v rámci dovolacího řízení vyjádření žalovaného a neumožnil stěžovatelce na takové vyjádření procesně reagovat, porušil tím zásadu rovnosti stran v řízení a postupoval tedy v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

8. Dále stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu porušení zásady volného hodnocení důkazů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se odvolací soud nevypořádal se stěžovatelkou navrženými důkazy a s nesrovnalostmi v provedených důkazech a vyvozených skutkových zjištěních. Podle stěžovatelky došlo v procesu dokazování ze strany odvolacího soudu k přepjatému formalismu a svévoli a skutková zjištění nemohou obstát ve světle zásad spravedlivého procesu.

9. V poslední části ústavní stížnosti brojila stěžovatelka proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jí podaného dovolání pro nepřípustnost, v němž spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Poukázala na to, že v dovolání rozsáhle vymezila, v čem spočívalo naplnění kritérií přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., a to konkrétně odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále tvrdila, že odmítací usnesení dovolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou judikaturou tohoto soudu, na kterou také odkázala [rozsudek ze dne 24. března 2010 sp. zn. 30 Cdo 677/2010; rozsudek ze dne 22. února 2012 sp. zn. 28 Cdo 2009/2011; rozsudek ze dne 29. června 2010 sp. zn. 22 Cdo 3038/2008], čímž podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

11. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

12. Vrchní soud v Praze ve vyjádření uvádí, že ústavní stížnost neobsahuje žádné skutečnosti, které by zakládaly porušení ústavně zaručených práv, a zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

13. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je pouze opakováním námitek, na které již bylo soudy v napadených rozhodnutích reagováno. Vedlejší účastník řízení se pak podrobněji věnuje okolnostem převodu pozemků v okolí nemovitostí, včetně pozemků sporných. Konstatuje, že pozemek č. 1 na něj nebyl převeden v režimu § 60a zák. č. 219/2000 Sb., když se navíc jedná co do způsobu využití o ostatní, jinou plochu. Pozemek č. 2 byl sice převeden na vedlejšího účastníka na základě § 60a zákona č. 219/2000 Sb., avšak s domy netvoří funkční celek. Vedlejší účastník přednáší i další argumentaci svědčící o neoprávněnosti stěžovatelčina nároku včetně absence aktivní legitimace či nedostatku naléhavého právního zájmu na určení.

14. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení nesouhlasí s tvrzeními v nich obsaženými. Zdůrazňuje, že to byla ona, kdo kvalifikovaně argumentovala a naopak Vrchní soud v Praze se s námitkami stěžovatelky nikterak nevypořádal. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka poukazuje na to, že obsahuje celou řadu nepravdivých a zavádějících tvrzení, které stěžovatelka v replice vyvrací. Opětovně popisuje skutkový stav a dospívá k stejným závěrům jako v ústavní stížnosti, tzn., že oba pozemky tvoří funkční celek s bytovými domy a vedlejší účastník má povinnost odpovídající podíl bezplatně převést na stěžovatelku.

V.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

16. Podstatná část námitek stěžovatelky se týká právního posouzení věci, které vychází z jejího odlišného hodnocení skutkových zjištění, a to v otázce charakteru smluv o bezúplatném převodu předmětných pozemků a v otázce, zda se jedná o pozemky funkčně související s budovami, v nichž se nacházejí bytové jednotky. Odvolacímu soudu vytýká nepřípustný formalismus, když vůbec nezkoumal vůli stran uzavírajících předmětnou převodní smlouvu.

17. Stěžovatelce lze dát samozřejmě v obecné rovině zapravdu v tom směru, že formalistický přístup obecných soudů při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky, bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány, je porušením čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171)]. K pravidlům interpretace smluv se pak Ústavní soud rovněž vyjádřil ve svém nálezu ze dne 10. července 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131). V něm uvedl, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. O takové případy se však v nyní projednávané věci nejedná.

18. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zopakoval odvolací soud ve vztahu k pozemku č. 1 dokazování (zejména smlouvou o bezúplatném převodu nemovitosti ze dne 16. listopadu 2006) a na základě tohoto důkazu dovodil, že převod pozemku č. 1 byl učiněn v režimu § 22 zák. č. 219/2000 Sb. Tento závěr je podpořen i stanoviskem vedlejšího účastníka řízení, tedy jedné ze smluvních stran smlouvy o bezúplatném převodu, které zůstalo konzistentní v průběhu celého soudního řízení, když vedlejší účastník řízení tvrdil mj., že předmětný pozemek netvoří funkční celek s budovami. Pakliže stěžovatelka poukazovala na odlišnou interpretaci úmyslu smluvních stran prezentovanou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových v jí zmiňovaných dopisech, jedná se toliko o upřednostňování důkazů svědčících v její prospěch, s tím, že jiné důkazy, z nichž vyplývá opak, stěžovatelka zcela pomíjí. Do obdobné kategorie spadají i stěžovatelčiny námitky týkající se charakteru předmětných pozemků, tzn. hodnocení toho, zda se jedná o pozemky funkčně spojené s pozemky, na nichž stojí budova, v níž se nachází byt v jejím vlastnictví. Ve vztahu k tomuto druhu námitek je třeba zdůraznit, že pokud jde o hodnocení důkazů učiněných obecnými soudy, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze strany stěžovatelky se tak jedná o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, a pokud požaduje po Ústavním soudu přehodnocení závěru odvolacího soudu, staví tím Ústavní soud nepřípustně do pozice další přezkumné instance. Závěr odvolacího soudu vycházející ze znění smlouvy, kde byla jednoznačně vyjádřena vůle smluvních stran převést pozemek č. 1 na základě § 22 zák. č. 219/2000 Sb. (a nikoliv podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb.), je řádně odůvodněn a není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a proto v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti, resp. její, od soudů odlišná interpretace skutkových zjištění, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Co se týče pozemku č. 2, i zde byl závěr soudu o tom, že se nejedná o funkčně související pozemek, dostatečně odůvodněn, a nelze v něm spatřovat svévolné rozhodnutí.

19. Pokud stěžovatelka namítala porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), které mělo spočívat v tom, že obecné soudy po žalovaném nepožadovaly žádné důkazy pro prokázání jí tvrzeného bezúplatného převodu vlastnictví předmětných pozemků v rámci § 22 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. a pro prokázání, že tyto pozemky netvoří s bytovým domem jeden funkční celek, přehlíží, že v dané věci jde o sporné řízení, kde je především povinností žalobce unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Tuto povinnost nelze ohledně žalobních tvrzení přenášet na žalovaného. Důsledkem neunesení důkazního břemene je pak zamítnutí žaloby. Ani v tomto směru nelze v postupu obecných soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

20. Pokud stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Za dané situace, kdy stěžovatelka, byť formálně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ale ve skutečnosti se její argumentace týkala daleko více problematiky skutkových zjištění (otázka výkladu obsahu předmětných smluv a charakteru předmětných pozemků), lze považovat poměrně stručné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu za dostačující a pohybující se v intencích § 243f odst. 3 o. s. ř. Stručnost odůvodnění rozhodnutí nejvyšších soudů přitom akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. září 2009, § 41]. Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky kladené na odůvodnění odmítnutí dovolání formulované v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151)]. Krátké odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud je jasné a logické, tedy není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces.

21. Jak přitom plyne ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka ve skutečnosti nečiní sporným ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu, založené na tom, že nedoplnila své dovolání o relevantní důvody, když její dovolací námitky ve skutečnosti směřovaly proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na nichž byl závěr o nedůvodnosti žaloby založen. Z vlastního odlišného výkladu smluv se pak odvíjela argumentace stěžovatelky stran nesprávného právního posouzení. Za dané situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Nyní uplatněná stížnostní argumentace, založená na pouhém poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Tvrzení stěžovatelky, že z obsahu dovolání jednoznačně vyplývala jeho přípustnost z důvodu rozporu závěru odvolacího soudu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, které však, jak bylo řečeno výše, bylo založeno na vlastní interpretaci provedených důkazů (smluv), proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohlo.

22. Pokud stěžovatelka namítala nekonformitu rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení, když Nejvyšší soud své rozhodnutí neodůvodnil, je třeba poukázat na znění § 243f odst. 3 druhá věta o. s. ř., podle něhož se výrok o náhradě nákladů nemusí u zde zmiňovaných typů rozhodnutí odůvodňovat vůbec.

23. Co se týče dalších stěžovatelkou zmiňovaných pochybení zejména procesního charakteru, Ústavní soud připomíná zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].

24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies