I. ÚS 848/16 - Odměna advokáta za dobu před podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21.09.2016 sp. zn. I. ÚS 848/16)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky se sídlem Opletalova 2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015 č. j. 5 To 362/2015-256 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2015 č. j. 9 T 72/2015-239, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015 č. j. 5 To 362/2015-256 a výrokem II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2015 č. j. 9 T 72/2015-239 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015 č. j. 5 To 362/2015-256 a výrok II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2015 č. j. 9 T 72/2015-239 se proto ruší.


Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka dne 3. 3. 2015 přijala od obviněného plnou moc k jeho obhajobě v trestním řízení. Obviněný dopisem doručeným dne 9. 3. 2015 požádal Okresní soud v Ostravě, aby rozhodl, že má nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Této žádosti Okresní soud v Ostravě dne 2. 6. 2015 vyhověl, aniž by však specifikoval, od jaké doby má obviněný na bezplatnou obhajobu nárok.

2. Po pravomocném skončení trestního řízení stěžovatelka Okresní soud v Ostravě požádala o náhradu nákladů obhajoby. Okresní soud v Ostravě jí výrokem II. usnesení ze dne 17. 7. 2015 č. j. 9 T 72/2015-239 nepřiznal náhradu nákladů vynaložených v období od 3. do 9. 3. 2015, tj. v době mezi převzetím obhajoby a podáním žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že takový závěr - tedy že stát hradí odměnu a hotové výdaje obhájce až za období po podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu - vyplývá ze znění ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu a z "Komentáře k trestnímu řádu vydaného nakladatelstvím C. H. Beck (7. vydání 2013, str. 414)".

3. Proti tomuto výroku stěžovatelka podala stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji usnesením ze dne 21. 12. 2015 č. j. 5 To 362/2015-256 zamítl. V odůvodnění pak mimo jiné uvedl, že pokud obhájce při převzetí obhajoby na svém klientovi nepožadoval odměnu s odkazem, že mu bude přiznána bezplatná obhajoba, musel být srozuměn s možností, že soud neshledá u jeho klienta podmínky pro přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu, jakož i s tím, že počátek jeho nároku bude někdy v budoucnu. Krajský soud v Ostravě dále konstatoval, že z komentářové literatury i z ustálené praxe naopak vyplývá, že okamžikem, od kdy stát hradí náklady obhajoby, je až právní moc rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby, což však již nelze v daném případě, k tíži stěžovatelky, zohlednit.

4. Proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka ústavní stížnost.

II. Argumentace stran
5. Stěžovatelka má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to ve smyslu práva nemajetné osoby na bezplatnou obhajobu. Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její právo na naplnění legitimního očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že: 1) jí nebyla přiznána náhrada nákladů obhajoby v plné výši, přestože zákon ani relevantní rozhodnutí soudu nárok na bezplatnou obhajobu nevztahovaly výlučně na období po podání příslušné žádosti a přestože podmínky bezplatné obhajoby byly splněny po celou dobu trestního řízení, a stěžovatelka tedy nemohla předpokládat, že jí náklady v plné výši nahrazeny nebudou; 2) soudy aplikovaly jednoduché právo svévolně, když zvolily nepřípustnou interpretaci příslušného zákonného ustanovení; 3) rozhodnutím soudů došlo k její diskriminaci oproti obhájcům ustanoveným dle § 36 trestního řádu a k odmítnutí principu upřednostnění zvoleného obhájce před ustanoveným. K poslednímu bodu stěžovatelka uvádí, že obviněný byl zadržen a následně vzat do vazby, takže jeho obhajoba byla ve smyslu § 36 trestního řádu obhajobou nutnou. Nebyly-li by stěžovatelce zaplaceny náklady této obhajoby, došlo by k nepřípustnému preferování ustanovených obhájců oproti obhájcům zvoleným.

6. Stěžovatelka dále upozorňuje, že existuje nejednotná praxe soudů, neboť některé přiznávají obhájci odměnu a náhradu výdajů až od podání žádosti a některé dokonce až od právní moci rozhodnutí o této žádosti. Stran přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 3364/14 ze dne 28. 1. 2015, kde se konstatuje, že osobou oprávněnou podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci ze strany státu je sám obhájce, nikoliv obviněný.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení. Další účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, na výzvu Ústavního soudu v určené lhůtě nereagoval.

8. Okresní soud v Ostravě zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka neobsahovalo novou argumentaci, ke které by se stěžovatelka mohla vyjádřit, nebylo jí již zasláno k replice.

III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní stížnost je důvodná.

11. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavou.

12. Posuzuje-li Ústavní soud stížnost advokáta, nemůže odhlédnout od skutečnosti, že advokát je nepostradatelným aktérem při řádném výkonu spravedlnosti, a zejména od role, kterou advokáti plní v rámci systému ochrany základních práv a svobod. Jak ve své preambuli výstižně připomíná Etický kodex advokátů v Evropské unii, přijatý Radou evropských advokátních komor (CCBE), ve společnosti založené na principech právního státu plní advokát zvláštní roli - musí sloužit zájmům spravedlnosti, stejně jako zájmům těch, jejichž práva a svobody je pověřen prosazovat a hájit, a je jeho povinností nejen vystupovat v zájmu věci klienta, ale také být jeho rádcem. Tato úloha tudíž na advokáta klade celou řadu zákonných a morálních povinností, a to, mimo jiné, i vůči veřejnosti, pro kterou je existence svobodné a nezávislé profese vázané dodržováním pravidel stanovených v rámci advokacie zásadním prostředkem pro ochranu lidských práv vůči státní moci a jiným zájmům ve společnosti. Prizmatem právě řečeného, tj. klíčové role advokátů při ochraně základních práv a svobod, je třeba vnímat otázky s výkonem advokacie spojené, tedy i problematiku odměňování advokátů. Nastavením pravidel pro odměňování advokátů nebo způsobem jejich aplikace jsou totiž ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta - podnikatele, ale i naplnění role advokáta - ochránce základních práv a jeho pozice v systému řádného výkonu spravedlnosti. Uvedené platí rovněž pro advokáty, kteří vystupují v rámci trestního řízení jako obhájci obviněných. Také oni jsou především ochránci základních práv a svobod, zejména práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces celkově. V situaci, kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s ním sám obviněný, ale stát, například proto, že obviněný je nemajetný, a stát je tudíž povinen mu uhrazením odměny obhájce napomoci k realizaci ústavně zaručeného práva na právní pomoc, je tedy nutné dbát, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy zejména aby v důsledku neporušoval jeho právo na obhajobu. K takové situaci by mohlo dojít například tehdy, pokud by v důsledku nevhodného nastavení odměňování byli obhájci stavěni před volbu, zda dostojí své roli ochránce základních práv a svobod i za cenu porušení svého ústavně zaručeného práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (nemajetnou osobu budou obhajovat i za cenu finanční ztráty), či zda naopak upřednostní zachování svých vlastních práv a svou roli advokáta - podnikatele a obhajování nemajetných osob budou odmítat, v důsledku čehož nebude ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu pro tyto osoby dostatečně zajištěno. Takovéto nastavení odměňování obhájců, tedy nastavení, které by obhájce nutilo vybrat si ze dvou alternativ, jež by však obě vedly k porušení ústavně zaručených práv, by nebylo možné označit za ústavně konformní.

13. Jak z právě uvedeného vyplývá, v projednávané věci se jedná nikoliv toliko o ústavně zaručená práva stěžovatelky, ale (především) o právo jejího klienta na obhajobu. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, jehož vydání je nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Prostřednictvím práva na obhajobu se má dosáhnout toho, aby nevinný byl ospravedlněn a pachatel byl odsouzen jen za trestný čin, který spáchal, postupem, který respektuje jeho procesní práva, a za tento trestný čin mu byl uložen spravedlivý trest. Právo na obhajobu je tedy subjektivním právem, jehož respektování má však přímý vliv na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání osoby, která ve společensky škodlivých případech páchá trestné činy, a tím ohrožuje integritu společnosti v právním státě žijící a na něj se spoléhající. Z tohoto důvodu a dále vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) musí být právo na obhajobu zajištěno všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným. Proto může-li si majetný obviněný smluvně zajistit a zaplatit obhájce, a tak realizovat své právo na obhajobu, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu práva na obhajobu měl i nemajetný obviněný. Uvedené přitom musí platit nejen v případech tzv. nutné obhajoby, ale obecně v rámci celého trestního řízení; tj. v jakékoliv situaci, kdy by majetný obviněný mohl díky svému majetku profitovat z pomoci obhájce (obhájce si zaplatit), musí i nemajetný obviněný mít možnost, a to rychlou a účinnou (s ohledem na kýženou rychlost úkonů v trestním řízení), zvolit si obhájce a radit se s ním. Náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na obhajobu pak nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím jeho obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena konkurenceschopnost tohoto obhájce v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Proto je nutné přijmout taková opatření, aby obhájce, který z dobré vůle převezme obhajobu nemajetné osoby, nebyl oproti ostatním znevýhodněn. Nejsou-li zde taková opatření, je právo nemajetných obviněných na efektivní obhajobu skrze obhájce nepřípustně ohroženo, neboť jej lze uplatnit toliko v situacích, kdy se nemajetnému obviněnému podaří najít advokáta, který je ochoten převzít jeho obhajobu bez nároku na přiměřenou odměnu, a tedy na svůj vlastní úkor.

14. Ze všech těchto důvodů nelze v projednávané věci rezignovat na ochranu práva na obhajobu, ačkoliv to zde nenáleží přímo stěžovatelce, nýbrž jejímu klientovi. Při rozhodování o odměně stěžovatelky totiž obecné soudy fakticky zasahovaly právě do práv jejího klienta, nemajetného obviněného. Ústavní soud tedy v projednávané věci sice stojí před otázkou, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nicméně k jejímu zodpovězení musí především zkoumat, zda při určování výše odměny stěžovatelky soudy postupovaly tak, aby nedošlo k porušení ústavně zaručených práv jejího klienta na právní pomoc a obhajobu.

15. Ústavně zaručeným právem, které v projednávané věci svědčí přímo stěžovatelce, je právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny. Jak již Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. III. ÚS 363/06 ze dne 27. 11. 2008 (N 204/51 SbNU 557) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/14 ze dne 15. 9. 2015 (297/2015 Sb.), o zásahu do tohoto práva lze uvažovat rovněž v kontextu rozhodování soudů o výši odměny osob pro výkon spravedlnosti klíčových - v uvedených věcech šlo o exekutory a soudní znalce. K porušení tohoto práva pak dochází, pokud je výše přiznané odměny extrémně nepřiměřená.

16. Právní normou, která je relevantní pro určení výše odměny advokáta, který v trestním řízení na základě smlouvy o zastoupení obhajoval osobu, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, které stanoví:
"Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát."

17. Ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení je jen taková interpretace, která chrání jak výše uvedené právo obhájce, tak i (především) základní práva jeho nemajetného klienta na právní pomoc a obhajobu, zakotvená v čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Obhájce je totiž v řízení podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu, v rámci nějž uplatňuje nárok na zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování osoby, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, reprezentantem nemajetného obviněného, tedy nositele posledně uvedených práv. Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny, tedy obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, protože obé je v takovém případě dotčeno současně [srov. bod 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501), bod 18 nálezu sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405) a podobně též nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)]. Jinak řečeno, ochranou finančních zájmů advokáta jsou v tomto případě implicitně chráněna též ústavně zaručená práva jeho klienta. Není-li totiž zvolenému obhájci přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování obviněného, jemuž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, v plném rozsahu, pak musí zbývající část, nedohodnou-li se jinak, hradit obviněný. A právě tento aspekt je důvodem, proč musí být v situaci, kdy se jedná o odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce, kterého si zvolil nemajetný obviněný, finančním zájmům advokáta poskytnuta ústavněprávní ochrana.

18. Právě uvedené potom platí tím spíše, je-li až z rozhodnutí o výši přiznané odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, jehož si zvolil nemajetný obviněný, zřejmé, že nárok obviněného na bezplatnou obhajobu nebyl úplný, respektive že byl, aniž by to bylo v rozhodnutí o jeho přiznání explicitně zmíněno, nějak omezen. Neboli, teprve z rozhodnutí soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci nemajetného obviněného až za dobu po podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či za dobu poté, co rozhodnutí o něm nabylo právní moci, ačkoliv daný obhájce nemajetného obviněného zastupoval již dříve, je zřejmé, jakou interpretaci výše citovaného ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu soud zvolil. Otázkou pak je, zda je v daném případě taková interpretace ústavně konformní, tj. zda šetří podstaty a smyslu základního práva nemajetného obviněného na bezplatnou obhajobu a zda neporušuje jeho základní právo na právní pomoc. Není-li tomu tak, je namístě, aby základní práva nemajetného obviněného skrze své základní právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti uplatnil jeho obhájce.

19. Jak Ústavní soud konstatoval například již v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.), ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu [srov. bod 16 nálezu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)], je spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) základní podmínkou spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž má být zjištěna vina obviněného. V nálezu sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115) pak Ústavní soud dále konstatoval, že rovněž Úmluva v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mj. právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, a že uvedená ustanovení zakotvují některé základní procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu [shodně viz též nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008 (N 65/49 SbNU 15) či nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 (N 8/52 SbNU 91)].

20. Právo na právní pomoc a obhajobu obviněnému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z jasné dikce ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny ("Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.") a potvrzuje to i konstantní judikatura Ústavního soudu [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 561/01 ze dne 3. 12. 2001 (N 190/24 SbNU 411)]. Ústavní soud v minulosti dospěl rovněž k závěru, že vzhledem k autoritativnímu postavení orgánů činných v trestním řízení náleží právo na právní pomoc již podezřelému, respektive obecně osobě předvolané za účelem podání vysvětlení, tj. vztahuje se již na prověřovací fázi přípravného řízení [nález sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 (N 42/5 SbNU 359), nyní již viz § 158 odst. 5 trestního řádu]. Týž závěr učinil i Evropský soud pro lidská práva, když konstatoval, že čl. 6 Úmluvy zpravidla vyžaduje, aby bylo obviněnému umožněno využít právní pomoci již v počátečních fázích policejního vyšetřování (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salduz proti Turecku ze dne 27. 11. 2008 č. 36391/02, § 52). Evropský soud pro lidská práva pak v právě citovaném rozhodnutí také připomenul, že tento požadavek je v souladu s mezinárodními lidskoprávními normami, které tvoří jádro pojmu spravedlivý proces a jejichž podstatou je zejména snaha zajistit, že obvinění nebudou vystaveni nepřiměřenému nátlaku ze strany státních orgánů, tedy že nebude porušeno jejich právo neobviňovat sebe samého. Požadavek, aby měl obviněný možnost využít právní pomoci již od počátku trestního řízení, rovněž přispívá k prevenci justičních omylů a k nastolení rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným, který se vzhledem k rostoucí složitosti předpisů upravujících trestní řízení často nachází v obzvláště zranitelném postavení. V neposlední řadě pak jde, v případě zadržení obviněného či jeho vzetí do vazby, o jednu z klíčových záruk jeho ochrany proti špatnému zacházení. V této souvislosti Evropský soud pro lidská práva odkázal na závěry Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který opakovaně zdůrazňuje, že by v zájmu ochrany proti špatnému zacházení měli obvinění již v době zadržení (nikoliv až poté, co jsou vzati do vazby) mít právo oznámit své zadržení jimi zvolené třetí osobě, právo požádat o lékařské vyšetření jimi zvoleným lékařem a právo na přístup k obhájci [srov. CPT standards: Substantive sections of the CPT's General Reports, CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2015, Strasbourg, dostupné na http://www.cpt.coe.int/en/docsstandards.htm (dále jen "Standardy CPT")].

21. Rovněž nemajetnému obviněnému tedy náleží právo na obhajobu, nicméně meze tohoto jeho práva, respektive pozitivních závazků státu z tohoto jeho práva plynoucích (zaplatit namísto obviněného odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů), určuje zákon, a to výše citované ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení je nicméně s ohledem na větu první čl. 4 odst. 4 Listiny ("Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.") třeba vykládat v kontextu obecnějšího práva na právní pomoc, které bez pochyby náleží i nemajetným (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny, dle nějž se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku), a tedy při respektování výše naznačených principů. Přitom je třeba mít na paměti, že právo nemajetných osob na právní pomoc není na podústavní úrovni dosud uspokojivě provedeno (srov. bod 29 nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 či WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 775), což platí i v oblasti trestního práva. Nemajetná osoba má totiž možnost navrhnout, aby jí byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, ovšem lhůtu pro projednání návrhu již trestní řád ani jiný předpis nestanoví (určité vodítko poskytuje toliko komentářová literatura, dle níž má být rozhodnuto "bez zbytečného odkladu", viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 414), podání návrhu ani nebrání dalšímu postupu orgánů činných v samotném trestním řízení a přiznání nároku na bezplatnou obhajobu také nezakládá povinnost zopakovat již provedené úkony. Ze stejných důvodů nelze za uspokojivé provedení práva nemajetných osob na právní pomoc považovat ani ustanovení § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Zejména v případě, že je nemajetný obviněný zadržen a vyslýchán, neexistuje efektivní prostředek, jímž by se mohl domoci včasného naplnění svých ústavně zaručených práv na právní pomoc a obhajobu, totiž získání garance státu, že náklady obhajoby uhradí za něj. Dostatečnou ochranu nemajetnému obviněnému neposkytuje ani institut nutné obhajoby (§ 36 a násl. trestního řádu), neboť nejsou-li dány jiné zvláštní podmínky (omezení svéprávnosti obviněného, hrozící trest převyšující hranici pěti let aj.), tento institut nezajistí ustanovení obhájce obviněnému v tak klíčových případech, jakými jsou omezení obviněného na svobodě, je-li realizováno jinou formou než vazbou (tj. je-li obviněný zadržen), či jeho první výslech.

22. Z těchto důvodů v praxi nemajetnému obviněnému, který hodlá využít svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc a obhajobu v situaci, kdy vzhledem ke kýžené efektivitě trestního řízení nelze s úkony činěnými v jeho rámci posečkat na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nezbývá nic jiného než si advokáta zvolit (tj. uzavřít s ním smlouvu o zastoupení) současně s podáním návrhu na přiznání garance zaplacení jeho odměny a náhrady hotových výdajů ze strany státu. Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje státní či státem uznávaná autorita, která by vydávala potvrzení o nemajetnosti osob, a shromažďování důkazů osvědčujících nemajetnost obviněného tak může být časově náročné, může nastat i situace, kdy je úplný (perfektní) návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podán až poté, co je nemajetný obviněný vzhledem k probíhajícím úkonům v rámci trestního řízení (zadržení, výslech) nucen, chce-li uplatnit svá ústavně zaručená práva na právní pomoc a obhajobu, si obhájce zvolit. I k těmto skutečnostem je třeba přihlédnout, má-li být ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, dle nějž se nemajetnému obviněnému přiznává nárok na to, aby náklady jeho obhajoby (zcela nebo zčásti) hradil stát, aniž by se zároveň stanovila jakákoliv časová hranice tohoto nároku, vyloženo tak, aby nebylo porušeno právo nemajetné osoby na právní pomoc a aby bylo šetřeno podstaty a smyslu jejího práva na obhajobu.

23. Vzhledem k výše řečenému, tedy zejména vzhledem k neexistenci lhůt pro rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (a případně o následném ustanovení obhájce za předpokladu, že si o něj obviněný požádá), absenci nutné obhajoby u zadržených či vyslýchaných obviněných a stále nenaplněnému příslibu zákonodárce na přijetí komplexní úpravy bezplatné právní pomoci, je ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží - v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (ostatně k tomuto dni se nemajetnost obviněného také osvědčuje). Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. Naopak nelze přijmout takovou interpretaci předmětného ustanovení, jež jde k tíži obhájce, který na sebe z dobré vůle převzal finanční riziko spojené se zastupováním nemajetného obviněného, a který tak nejen v zájmu obviněného, ale i v zájmu spravedlnosti jako takové de facto plní roli absentujícího kvalitního systému právní pomoci nemajetným.

24. Ve stěžovatelčině případě obecné soudy ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu tímto ústavně konformním způsobem nevyložily. Stěžovatelce sice byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za dobu od data podání perfektního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nicméně nikoliv již za dobu podání tohoto návrhu těsně předcházející, ačkoliv v ní stěžovatelka činila úkony, které do kompletace podkladů osvědčujících nemajetnost obviněného a tedy do podání perfektního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemohly posečkat (účast u výslechu obviněného, podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, účast u vazebního zasedání). Tím, že Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě stěžovatelce nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za uvedené úkony, povinnost jejich úhrady de facto přenesly na nemajetného obviněného, čímž porušily jeho práva na obhajobu a právní pomoc. Stěžovatelku pak dostaly do situace, kdy by měla u nemajetného obviněného nárokovat splnění svých finančních nároků, ačkoliv jeho obhajobu přebírala z dobré vůle s vědomím, že se jedná o osobu nemajetnou a právě s ohledem na tuto skutečnost neprodleně pro obviněného zpracovala perfektní návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Rozhodováním o výši odměny stěžovatelky na základě přijetí interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, která takový postup umožnila, tak Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací, respektive z něj vyplývající právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti.

25. Jelikož usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015 č. j. 5 To 362/2015 a výrokem II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2015 č. j. 9 T 72/2015-239 došlo k porušení práva stěžovatelky zaručeného čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. září 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies