I. ÚS 1795/15 #2

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ F. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem nám. Winstona Churchilla 2, Praha 3, a 2/ J. R., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 138/2015- 30, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014 č. j. 9 To 338/2014-305, rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2014 č. j. 14 T 55/2014-270 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015 č. j. 9 To 338/2014-377, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavními stížnostmi, původně podanými samostatně pod sp. zn. I. ÚS 1795/15 a II. ÚS 1903/15, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protože v případě uvedených ústavních stížností jde o rozhodnutí vydaná v rámci jednoho řízení, v němž se rozhodovalo o vině a trestu obou stěžovatelů, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity tyto věci spojil ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 1795/15.

2. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a stěžovatel 2/ rovněž přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku Za to byli oba odsouzeni podle § 304 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma stěžovatelům uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu myslivosti na dobu osmi roků. Podle § 229 odst. 1 bylo poškozené Myslivecké sdružení Buda Onomyšl odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených přečinů se měli stěžovatelé dopustit usmrcením (zastřelením z kulovnice) volně žijícího daňka, a způsobit tak škodu ve výši necelých 50 tis. Kč.

3. O odvoláních stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba stěžovatelé dovoláním. Usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil vůči oběma stěžovatelům usnesení Krajského soudu v Praze v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Novým rozsudkem Krajského soudu v Praze pak bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ve výrocích o trestu obou stěžovatelů a nově bylo rozhodnuto tak, že se jim ukládají shodné tresty odnětí svobody jako v původním rozsudku, avšak co se týče zákazu činnosti, byl trest blíže specifikován, a to na zákaz výkonu práva myslivosti dle § 2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, na dobu osmi roků. Proti novému rozsudku o trestu podal (resp. doplnil) ústavní stížnost pouze stěžovatel 1/. Za této procesní situace Ústavní soud s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis toto rozhodnutí přezkoumal i ve vztahu ke stěžovateli 2/.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně namítají, že nemohlo dojít k trestnému činu, protože v řízení bylo prokázáno vlastnické právo stěžovatele 2/ k předmětnému daňkovi. Toho měl stěžovatel zakoupit a umístit do obory, z níž poté zvíře uniklo. Stěžovatel 2/ navíc namítá, že se nedopustil přečinu nedovoleného ozbrojování tím, že zbraň, kterou měl u sebe, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu, poskytl stěžovateli 1/ ke střelbě. Tato zbraň je vlastnictvím jeho manželky a skutečnost, že z uvedené zbraně byl daněk zastřelen, ještě nesvědčí o tom, že by ji neoprávněně poskytl k použití stěžovateli 1/.

6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.

10. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených přečinů stěžovateli opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

11. Podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti spočívá zejména v tvrzeném vlastnickém právu stěžovatele 2/ k předmětnému daňkovi. Tato námitka byla podstatnou součástí obhajoby již v řízení před soudy nižších stupňů. K tomu je nutno dodat, že se jí obecné soudy ve všech stupních řízení zabývaly, nicméně ji neshledaly opodstatněnou a nezpochybnily závěry soudu nalézacího k této otázce, jež byly podrobně rozvedeny na str. 8 napadeného rozsudku, kde soud uvedl, že považuje za věrohodnou výpověď svědka H., ze které vyplývá, že zastřelený daněk se pohyboval v blízkosti dalšího dančího stáda ve volné přírodě, mimo oboru Švadlenka. Na základě této výpovědi a dalších provedených důkazů pak dospěl soud k závěru, že v době, kdy tedy došlo k usmrcení daňka, šlo o volně žijícího živočicha druhu daněk skvrnitý, a tedy nepochybně šlo o zvěř ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

12. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

13. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1795/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies