III. ÚS 2098/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Janem Hladkým, advokátem, sídlem Orlí 483/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 1572/2016-68, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2016 č. j. 54 Co 38/2016-49 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2015 č. j. 42 C 349/2014-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích jiného soudního řízení a požádal o ustanovení advokáta k jeho zastupování. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žádost zamítl z důvodu nedoložení majetkových poměrů a současně z důvodu, že stěžovatel je v daném řízení schopen hájit svá práva sám bez pomoci advokáta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta k jeho zastupování pro dané dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 12. 2015 č. j. 42 C 349/2014-38 rozhodl tak, že výrokem I. nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, a výrokem II. zamítl jeho žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Odůvodnil to tím, že stěžovatel úplně a věrohodně netvrdil a nedoložil své majetkové poměry. K následnému stěžovatelovu odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 29. 1. 2016 č. j. 54 Co 38/2016-49 tak, že prvostupňové rozhodnutí ze dne 2. 12. 2015 potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu.

3. Stěžovatel podal i proti tomuto odvolacímu rozhodnutí dovolání dne 10. 2. 2016. Obvodní soud ho usnesením ze dne 16. 2. 2016 vyzval k odstranění nedostatku zastoupení advokátem v tomto dovolacím řízení. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta k jeho zastupování pro toto dovolací řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1572/2016-68 řízení o dovolání ze dne 10. 2. 2016 zastavil. V odůvodnění poukázal na své usnesení ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 a posoudil si sám splnění zákonných podmínek pro ustanovení stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání. Dospěl k závěru, že stěžovatel uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně, proto mu advokáta pro dovolací řízení neustanovil, a z důvodu nedostatku zastoupení advokátem řízení o dovolání zastavil.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných tří rozhodnutí soudů. Tvrdil porušení principu právního státu a dále jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

5. Namítl, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a ve svém důsledku znamená odepření přístupu k soudu. Nejvyšší soud nevysvětlil, z jakého důvodu považuje žalobu stěžovatele za bezúspěšné uplatňování práva; neuvedl, že by podání stěžovatele ve věci samé bylo nepřípustné, opožděné, nebo podané osobou neoprávněnou. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu.

6. Obvodní a městský soud pak svými rozhodnutími údajně zabránily stěžovateli v přístupu k dovolacímu soudu, jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a nezohledňují konkrétní situaci stěžovatele.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel předně brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění jedné z podmínek řízení, a sice povinného zastoupení advokátem. Ústavní soud je však názoru, že základní práva stěžovatele usnesením dovolacího soudu porušena nebyla.

9. Jak je z napadeného usnesení Nejvyššího soudu patrno, dovolací soud postupoval podle rozhodnutí svého velkého senátu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015, a advokáta stěžovateli pro dovolací řízení neustanovil z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva; stěžovatel sám si současně advokáta pro dovolací řízení (přes řádnou výzvu) nezvolil. Nejde tedy o případ podání nepřípustného, opožděného nebo podaného osobu neoprávněnou. Dále, dovolací soud ve svém usnesení nehodnotil úspěšnost či bezúspěšnost stěžovatelovy žaloby ve věci nemajetkové újmy, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. Nejvyšší soud totiž činil své závěry ve vztahu k rozhodnutím obvodního a městského soudu o tom, že se stěžovateli neustanovuje zástupce a nepřiznává se mu osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud tedy hodnotil (s ohledem na obsah soudního spisu, resp. dosavadní podání stěžovatele ve věci jeho žádostí) možnou úspěšnost stěžovatelova dovolání ve vztahu k závěrům nižších soudů v otázce naplnění zákonných podmínek dle § 30 ve spojení s § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

10. Samotný závěr Nejvyššího soudu, jak je uveden v jeho usnesení, pak dle Ústavního soudu nezasahuje do stěžovatelových základních práv, resp. neznemožnil stěžovateli přístup k soudu, jak je namítáno. Závěr dovolacího soudu je přiléhavý a odpovídá obsahu soudního spisu (soudní spis si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu); je rovněž v dané věci dostatečně odůvodněn (byť je odůvodnění jen stručným konstatováním, jemuž by zajisté slušelo i dovolací soud minimálně zatěžující rozšíření). Je zde úzká souvislost s námitkou stěžovatele směřující proti usnesením obvodního a městského soudu, dle které soudy nezohlednily konkrétní majetkovou situaci stěžovatele. Z obsahu soudního spisu je však zřejmé, že stěžovatel řádně, úplně a věrohodně neuvedl ani neprokázal konkrétní okolnosti ke svému způsobu obživy a dalším relevantním skutečnostem jeho majetkových poměrů tak, aby soudy mohly zhodnotit naplnění zákonných podmínek a jeho žádostem případně vyhovět. Je možno dodat, že rovněž obvodní a městský soud své závěry v napadených usneseních podrobně a přehledně vyložily. Ani z jejich strany tedy není patrný jakýkoliv zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. Poukaz stěžovatele na nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) je nepřiléhavý, neboť v tehdy řešené věci závěry prvostupňového a odvolacího soudu neměly podklad v provedeném dokazování, resp. rozhodnutí postrádala jakékoliv odůvodnění některých podstatných závěrů soudů ve věci (řešeno bylo vlastnictví ke stavbě). Rovněž případ ve věci nálezu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) byl odlišný, neboť v předmětné věci soud rozhodl bez jednání, aniž by tento svůj postup jakkoliv odůvodnil. Také kauza ve věci nálezu ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. II. ÚS 686/02 (N 155/35 SbNU 147) je jiná; správní soud se zde nijak nezabýval podstatnými námitkami žalobce ve věci (tj. otázkou retroaktivního uplatnění práva a námitkou ukládání daní mimo meze zákona). Ani podobu k nálezům ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 a ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 Ústavní soud neshledal, neboť v uvedených dvou věcech se Nejvyšší soud nezabýval konkrétními právními otázkami nastolenými v dovoláních a namísto toho dovolání pro nepřípustnost odmítl (v prvním případě nesprávně z důvodu skutkového charakteru dovolacích námitek, ve druhém případě dovolací soud nespatřil v dovolání řádně uplatněnou právní otázku, jíž bylo třeba se zabývat).

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2098/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies