III. ÚS 1812/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky IMMOINVEST Group - corporate trading, s. r. o., sídlem Třebízského 1388/7, Praha - Vinohrady, zastoupené Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2016 č. j. 51 Co 44/2016-75, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Dalibora Hanzlíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí též porušilo stěžovatelčinu důvěru v akty soudní moci.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že usnesením soudního exekutora, JUDr. Evy Jablonské, Exekutorský úřad Praha 6 ze dne 18. 1. 2016 č. j. 034 EX 260/11-66 byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit povinnému Daliboru Hanzlíkovi náklady exekuce ve výši 11 902 Kč. Rozhodnutí soudní exekutorka odůvodnila tím, že usnesením ze dne 1. 3. 2011 č. j. 68 EXE 894/2011-21 Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil k vymožení pohledávky stěžovatelky exekuci na majetek povinného. Rozhodčí nález, na základě něhož byla exekuce nařízena, byl však rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2014 č. j. 40 C 15/2011-76 zrušen a následně k návrhu povinného byla exekuce zastavena. Exekutorka rozhodla o nákladech exekuce s tím, že zavinění je na straně stěžovatelky a uložila ji nahradit povinnému náklady, jak jsou výše uvedeny.

3. K odvolání stěžovatelky bylo usnesení vydané soudní exekutorkou ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrzeno a stěžovatelce bylo uloženo nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 1 318,90 Kč. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí městský soud mimo jiné uvedl, že v projednávané věci došlo k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul, tedy rozhodčí nález, byl vadný, neboť byl vydán rozhodci, kteří k tomu neměli pravomoc. V tomto směru však nepochybil povinný, ale oprávněná - tedy stěžovatelka - když o takový exekuční titul opřela návrh na nařízení exekuce. Pokud tedy soudní exekutorka posoudila věc tak, že zavinění na zastavení exekuce za této situace nese stěžovatelka, rozhodla tak podle městského soudu správně.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V této souvislosti se stěžovatelka zejména domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, stejně jako usnesení soudní exekutorky jemu předcházející, bylo vydáno v rozporu s principem právní jistoty, v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a v rozporu s principem legitimního očekávání. Stěžovatelka totiž exekuční návrh podala v souladu s tehdy ustálenou rozhodovací praxí. Je pak v rozporu právě s principem právní jistoty, aby obecné soudy ex post rozhodovaly o zrušení exekučního titulu, který v době svého vydání byl uznáván i soudní praxí jako řádný.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí městského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že částka, jež je ve svém důsledku předmětem ústavní stížnosti, se blíží částce v podstatě bagatelní; i tento aspekt při hodnocení věci přitom musel Ústavní soud zohlednit (zvláště, je-li stěžovatelka obchodní společností), a to se závěrem posilujícím o to více zjevnou neopodstatněnost stížnostního žádání stěžovatelky.

10. Co se týká vlastní stížnostní argumentace, sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodčí nález byl vydán dne 22. 12. 2010. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) zformuloval východiska vážící se k otázkám určitosti a z toho plynoucí (ne)platnosti rozhodčí smlouvy (doložky). Lze tedy uzavřít, že již v době vydání rozhodčího nálezu byly Nejvyšším soudem formulovány právní závěry, jež našly odezvu v pozdějším rozhodnutí soudu, kterým byl rozhodčí nález, jako exekuční titul, v právě projednávané věci zrušen. Proto ani námitky stěžovatelky vážící se k tvrzenému porušení principu právní jistoty - odhlédnuto od zdrženlivosti zmíněné shora - nemohou nabýt ústavněprávní relevanci.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1812/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies