III. ÚS 3757/15

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Milana Šimůnka, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem, sídlem Chlumova 10, Praha 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 4 Cmo 216/2012-64 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 59 Cm 3/2012-47, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Výtahy Pardubice, a. s., sídlem Černá za Bory 389, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností s tvrzením zásahu do základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, napadl shora uvedené rozsudky a navrhl jejich zrušení.

2. Dne 20. 2. 2009 podal stěžovatel u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "rozhodčí soud") proti vedlejší účastníci žalobu o zaplacení částky 354 200 Kč s příslušenstvím. Rozhodčím nálezem rozhodčího soudu ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. Rsp 206/09 byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

3. Žalobou ze dne 2. 11. 2009 podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, kdy zejména uvedl, že rozhodčí soud nesplnil poučovací povinnost zakotvenou v § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Na základě toho bylo podle stěžovatele zřejmé, že rozhodčí soud vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Další pochybení spočívalo v nesplnění poučovací povinnosti podle § 119a odst. 1 o. s. ř., což stěžovateli znemožnilo doplňovat svá skutková tvrzení. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 5. 2012 č. j. 59 Cm 3/2012-47 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozsudku je zejména uvedeno, že porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. rozhodčím soudem může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. r. ř."), pouze tehdy, pokud toto porušení mohlo mít vliv na rozhodnutí rozhodčího soudu. Tato výzva se podle soudu prvního stupně vždy týká pouze skutkových okolností a směřuje buď k doplnění skutkových tvrzení, nebo k navržení dalších důkazů k prokázání skutkových tvrzení, přičemž jejím účelem je splnění břemene tvrzení a břemene důkazního. Z uvedeného má být zřejmé, že potřebu výzvy s poučením podle § 118a o. s. ř. rozhodčí soud zvažuje z hlediska právního posouzení projednávané věci, ke kterému v řízení dospěl. Toto právní posouzení, ke kterému rozhodčí soud dospěl, pak podle soudu prvního stupně nemůže být z jeho strany jakkoliv přezkoumáváno, neboť je ve své přezkumné činnosti limitován důvody taxativně vymezenými v § 31 z. r. ř. K tomu dodal, že rozhodčí soud skutečně pochybil, pokud bez výzvy a poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho tvrzení, avšak toto pochybení nemohlo mít vliv na rozhodčí nález, neboť uplatňované právo stěžovatele bylo promlčeno.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávných závěrech ohledně posouzení naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť zákonná úprava aplikaci důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 z. r. ř. nijak neomezuje ani nepodmiňuje. Stěžovatel rovněž uvedl, že pokud je rozhodnutí rozhodčího soudu zatíženo takovou procesní vadou, s níž zákon spojuje možnost zrušení rozhodčího nálezu, nelze vyloučit (a to právě proto, že civilnímu soudu v takovém případě meritorní přezkum rozhodnutí nepřísluší), že by v případě, kdy by se rozhodčí soud pochybení nedopustil, byly skutkové a právní závěry odlišné. Z odvolání rovněž vyplývá tvrzení stěžovatele, že s ohledem na procesní průběh rozhodčího řízení hodlal rozhodčímu soudu předložit při očekávaném dalším ústním jednání další skutková tvrzení, mimo jiné taková, která by závěr o promlčení vyvrátila. Závěrem stěžovatel uvedl, že městský soud se nijak nevypořádal s jeho tvrzením o nesplnění poučovací povinnosti podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 4 Cmo 216/2012-64 rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že podle § 19 odst. 1 z. r. ř. mají strany možnost dohodnout se na postupu, jakým mají rozhodci vést řízení. Z odst. 2 dále vyplývá, že pokud se strany takto nedohodnou, postupují rozhodci způsobem, který považují za vhodný. Vrchní soud dále uvedl, že rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla, mimo jiné i ve vztahu ke způsobu vedení řízení. Z právní úpravy rozhodčího řízení lze podle tohoto soudu usoudit, že řešení sporů před rozhodci není regulováno kogentní úpravou procesu. Je tak dána větší volnost postupům i úvahám zejména rozhodců. Vrchní soud v této souvislosti uvedl, že pokud stranám nebylo dáno výslovné poučení podle § 118a a podle § 119a o. s. ř., neznamená to, že by jim nebyla dána stejná příležitost k uplatnění práv. Strany podle vrchního soudu byly dostatečně informovány o dalším postupu, přičemž podle zjištění obě strany v řízení výslovně uvedly, že nemají žádné další návrhy k doplňování dokazování. Na základě uvedeného dospěl vrchní soud k závěru, že obě sporné strany měly dostatek času a prostoru k podávání návrhů a předkládání důkazů. Nedostatky tvrzené stěžovatelem, zejména absenci poučení podle § 118a a § 119a o. s. ř., vrchní soud neakceptoval.

5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 2103/2013-90 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že v projednávané věci nenastala taková procesní situace, v níž by stěžovatel mohl být rozhodnutím rozhodčího soudu překvapen. Nadto se ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že obě strany měly v rozhodčím řízení dostatek času a prostoru k přednášení návrhů a předkládání důkazů.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy obou stupňů napadenými rozsudky zasáhly do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že při posouzení důvodnosti návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nelze akceptovat názor, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. K tomu dodává, že právě kvůli nemožnosti posuzovat právní hodnocení rozhodčího soudu nemohou civilní soudy bez dalšího vycházet z předpokladu, že v konkrétním případě byl skutkový stav, na jehož základě byly vyvozeny právní závěry, rozhodčím soudem zjištěn dostatečně a správně. Takový způsob výkladu je podle stěžovatele založen na záměně příčiny a důsledků, což představuje začarovaný kruh.

8. Další argumentace stěžovatele se soustřeďuje na význam a účel ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř. V této souvislosti odkazuje i na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 a 23 Cdo 3744/2009, z nichž vyplývá, že nejtypičtějším případem odepření možnosti jednat před rozhodcem je nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran. Stranám má podle těchto rozhodnutí být poskytnuta nejen možnost tyto úkony činit, ale je nutno důvodně požadovat, aby tato poskytnutá možnost byla s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná. Právě s ohledem na tyto názory stěžovatel nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že obě strany měly v rozhodčím řízení dostatek času i prostoru k přednášení návrhů a předkládání důkazů. Uvádí zejména, že pokud stranám byla dána možnost k podání příslušných procesních návrhů, bylo z kontextu věci zřejmé, že jde o návrhy spojené s případným mimosoudním řešením sporu a nikoliv s meritem. Pokud by naopak rozhodčí soud podle stěžovatele splnil svoji povinnost vyplývající z § 119a odst. 1 o. s. ř., věděl by stěžovatel, že má poslední a jedinou možnost uplatnit svoji argumentaci. K tomu dodal, že dostatečnost možnosti účastníka uplatnit svou argumentaci nelze poměřovat výlučně časovým hlediskem a že dostatek prostoru je třeba odvozovat s přihlédnutím k procesním institutům a ke způsobu jejich aplikace ze strany orgánu, který má rozhodovat. Závěrem uvedl, že rovněž z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3227/07 vyplývá, že není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít i rozhodce.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

12. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.

13. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nemůže přezkoumávat rozhodčí nález, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo. Proto je možné zohlednit pouze ta stěžovatelova tvrzení, která se vztahují k postupu a rozhodnutí obecných soudů učiněných v rámci řízení o žalobě stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu.

14. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v rozhodčím řízení nebyl poučen ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 a § 119a odst. 1 o. s. ř., a že obecné soudy k této skutečnosti buď vůbec nepřihlédly, nebo interpretaci těchto ustanovení provedly v rozporu s jejich skutečným účelem.

15. Pokud stěžovatel odkazuje na dřívější rozhodnutí, a to jak Nejvyššího soudu (zejména ve věci sp. zn. 23 Cdo 3749/2008), tak i Ústavního soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 3227/07), pak je nutné uvést, že Ústavní soud se s jejich závěry plně ztotožňuje. V nyní projednávané věci však došlo ke skutkově odlišné situaci, neboť obecné soudy nikdy neučinily závěr, že by nebylo povinností rozhodčího soudu účastníky poučit o jejich procesních právech a povinnostech, a s argumentací stěžovatele se na rozdíl od řízení, na něž stěžovatel odkazoval, řádně vypořádaly.

16. V nyní projednávané věci je nutné se soustředit na to, zda obecné soudy přistoupily k interpretaci ustanovení o. s. ř. upravujících poučovací povinnost mimo jiné v rozhodčím řízení s přihlédnutím k podstatě rozhodčího řízení. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 ve věci sp. zn. I. ÚS 3227/07 v prvé řadě vyplývá, že rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. Současně je nutné zohlednit další závěr, a to že rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu. Z tohoto pohledu nelze postupu jak městského soudu, tak i vrchního soudu nic vytknout, neboť poučovací povinnost v rozhodčím řízení nikdy nevyloučily a naopak podrobně vyložily, proč v rozhodčím řízení nedošlo k porušení základních procesních pravidel. Současně je zřejmé, že zohlednily i dostatečnost časového rámce, v němž byla stěžovateli dána možnost činit další návrhy a předkládat nové důkazy. V této souvislosti je významný zejména závěr vrchního soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku sice připustil, že řešení sporů před rozhodci poskytuje větší volnost postupům i úvahám, nicméně rovněž uvedl, že rozhodci vedou řízení tak, aby všem stranám poskytly stejné příležitosti k uplatnění práv. Rozhodujícím je potom zjištění obecných soudů, že v rozhodčím řízení byly obě strany dotázány, zda mají návrhy k doplnění dokazování. Na tento dotaz obě strany, tedy i stěžovatel, odpověděly, že žádné další návrhy nemají. K tvrzení stěžovatele, že se domníval, že uvedený dotaz se nevztahoval k meritu, nemůže Ústavní soud přihlédnout, neboť podle zjištění obecných soudů byl tento dotaz položen na konci provádění dokazování. Z kontextu tak muselo být stěžovateli naopak zřejmé, že návrh na doplnění dokazování se nevztahuje k mimosoudní dohodě, nýbrž přímo k meritu. Stěžovatel naopak nijak nezdůvodnil svůj nestandardní postup, kdy významná skutková tvrzení a návrhy na provedení dokazování neučinil dříve a spoléhal na další ústní jednání. To však již nelze přičítat k tíži rozhodčího soudu.

17. Postupem obecných soudů v projednávané věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3757/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies