I. ÚS 2061/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Six&Others s. r. o., V Jámě 699/1, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Na Hradbách 3213/1A, Šumperk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2015 č.j. 46 ECm 96/2010-319 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č.j. 3 Cmo 1/2016-331, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka podala odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku za odvolání ve výši 26.860,- Kč, přičemž Městský soud v Praze toto usnesení odůvodnil tím, že z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání stěžovatelkou Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 46ECm 96/2010-317, zastavil odvolací řízení, kdy toto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 o zastavení odvolacího řízení bylo stěžovatelce doručeno dne 26. 10. 2015 a soudní poplatek za odvolání byl na účet Městského soudu v Praze připsán dne 11. 11. 2015, tedy až po uplynutí lhůty pro odvolání. Stěžovatelce proto zanikla poplatková povinnost a Městský soud v Praze rozhodl o vrácení soudního poplatku za odvolání.

Stěžovatelka v rámci odvolání proti Usnesení MS v Praze přitom poukázala na skutečnost, že lhůta pro doplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích má charakter lhůty procesněprávní (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 91 Co 44/2015). Pokud tedy lze soudní poplatek uhradit tak, že v poslední den lhůty pro doplacení soudního poplatku odevzdá poplatník podání s vylepenými kolky (ve výši odpovídající soudnímu poplatku) orgánu, který má povinnost jej doručit (tj. nejčastěji poště), je žalobce toho názoru, že poplatek (který pro jeho výši nelze dle § 8 odst. 4 zákona o soudních poplatcích hradit v kolcích) je třeba považovat za včas uhrazený, pokud v poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku podá příkaz k úhradě soudního poplatku bankovním převodem, jak tomu bylo v tomto případě.

Vrchní soud však usnesení Městského soudu v Praze potvrdil, přičemž shora uvedený názor stěžovatelky neakceptoval, kdy dle jejího názoru v takovém případě se za rozhodující považuje datum, ke kterému byly peněžní prostředky připsány na účet příslušného soudu. Tento právní názor vrchního soudu stěžovatelka nesdílí a považuje jej za nesprávný, přičemž v jeho důsledku došlo k pravomocnému zastavení řízení (neboť usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání ze dne 22. 10. 2015 nebylo zrušeno dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, byť stěžovatel soudní poplatek zaplatil).

Stěžovatelka je toho názoru, že nalézací soudy nesprávně vyhodnotily zákonem určené podmínky pro doplacení soudního poplatku a zkrátily tak stěžovatelku v možnosti domáhat se svých práv před soudem. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a dále také právo, aby soudy postupovaly stanoveným způsobem ve smyslu čl. 90 Ústavy.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze skutkového a právního stavu vylíčeného stěžovatelkou vyplývá, že tato se domáhá zrušení usnesení jak nalézacího, tak i odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Z předloženého usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, z jakého důvodu obecné soudy k vrácení soudního poplatku přistoupily.

V dané věci nelze přehlížet, že obecné soudy nemohly postupovat jinak, resp. pokud by nerozhodly o vrácení soudního poplatku, tento by se stal nedůvodně součástí státního rozpočtu. I v případě, že by Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl, tak jediné, čeho by tím stěžovatelka dosáhla, je to, že by jí nebyl vrácen zaplacený soudní poplatek. Pokud stěžovatelka nesouhlasila se zastavením soudního řízení, měla brojit především proti tomu. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku je ve své podstatě již jen formálním odrazem usnesení o zastavení soudního řízení.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2061/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies