II. ÚS 2189/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 48 T 2/2013-1368, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 3 To 149/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016,
č. j. 4 Tdo 515/2016-49, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Z rozhodnutí vrchního soudu mu pak byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem (dále mu pak byl uložen peněžitý trest).

2. Soudy po zhodnocení všech důkazů dospěly - ve stručnosti - k závěru, že stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) poté, kdy se rozhodli vylákat od finančního úřadu nadměrný odpočet DPH předstíráním fingovaného obchodního případu, který ve skutečnosti neexistoval, zmanipulovali svědka K. pod příslibem finanční odměny k tomu, aby se v jejich trestné činnosti stal tzv. bílým koněm, tedy jednatelem společnosti, o jejíž jednatelství ve skutečnosti neměl vůbec žádný zájem a žádnou obchodní činnost této firmy nevyvíjel (ostatně firma nevyvinula vůbec žádnou obchodní činnost, pouze v jediném daňovém přiznání neoprávněně nárokovala nadměrný odpočet DPH). Oba obžalovaní přitom od počátku věděli, jakým způsobem a za použití jakých prostředků trestnou činnost spáchají, tedy paděláním dokladů nutných k převedení společnosti Formanent na jednatele K. a dále paděláním dokladů nutných k jednání u Finančního úřadu Praha 1 při vytýkacím řízení. Vzhledem k tomu, že nikoliv zásluhou obžalovaných, nýbrž až činností policie a finanční úřadu k vyplacení odpočtu DPH nedošlo, zůstalo jednání obžalovaných pouze ve fázi pokusu.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že byl uznán vinným na podkladě jediného usvědčujícího důkazu - výpovědi svědka K., kdy prý soudy nikterak nespecifikovaly, které ostatní důkazy měly vinu stěžovatele prokázat (ačkoliv opakovaly, že dotčená výpověď M. K. nebyla jediným důkazem, na níž bylo jejich rozhodnutí postaveno). Navíc stěžovatel soudí, že ani soudy nepovažovaly výpovědi dotčeného svědka za příliš věrohodné, avšak i přesto o ně opřely veškerou svoji argumentaci. Stěžovatel v souvislosti s výpověďmi tohoto svědka rovněž namítá, že došlo k porušení principu kontradiktornosti řízení, neboť mnohé jeho výpovědi byly učiněny v rozdílných procesních postaveních, přičemž řada z nich byla v trestním řízení vedeném proti stěžovateli jako důkaz neúčinná. Takto stěžovatel namítá, že soudy založily své rozhodnutí o jeho vině téměř výhradně na obsahu výpovědí, které M. K. učinil v postavení obviněného v rámci vlastního trestního stíhání ještě před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a nikoliv na obsahu výpovědí, které svědek M. K. učinil v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Jestliže přitom soud I. stupně četl protokoly z výpovědí svědka M. K. učiněných v postavení obviněného v rámci trestního stíhání jeho osoby, tj. před zahájením trestního stíhání stěžovatele a tedy i bez účasti jeho obhájce, tak tento postup jednoznačně odporuje čl. 6 odst. 3, písm. d) Úmluvy, který zakotvuje právo každého obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a jehož výrazem je ustanovení § 211 odst. 3 a 4 trestního řádu, jehož podmínky nebyly ve věci stěžovatele rovněž naplněny. Proto vytýká, že vyřčené závěry soudů I. a II. stupně byly učiněny na základě nezákonných důkazů, které jsou v trestním řízení vedeném proti stěžovateli neúčinné. Dále zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná soudy I. a II. stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tento nedostatek vede k neústavnosti jejich rozhodnutí. Odvolací soud údajně akceptoval skutkové závěry soudu I. stupně, které však z výpovědi M. K. nevyplývají, a navíc sám z jeho výpovědi učinil závěry odporující jejímu skutečnému obsahu. Většina skutkových zjištění z provedeného dokazování tak vůbec neplyne a některá jsou s provedeným dokazováním v přímém rozporu, zejména pak skutkový závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo dal svědku K. podepsat již vyplněné daňové přiznání, jehož prostřednictvím mělo dojít k pokusu spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel obsáhle napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. údajně chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně také vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

7. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Po podrobném seznámení se s okolnostmi daného případu Ústavní soud naopak konstatuje, že dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy (především soud I. stupně) náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí (opět především nalézacího soudu) přitom vyplývá, že stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě výpovědi svědka K., neboť z jejich obsahu se jednoznačně podává, že vyšly též z dalších svědeckých výpovědí (viz např. s. 22 rozsudku městského soudu), listinných důkazů či pořízených znaleckých posudků.

8. Přesto Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelovi potud, že svědecká výpověď M. K. byla pro posouzení věci skutečně klíčová. Zde Ústavní soud připomíná svoji judikaturu, dle které důkazní situaci, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Této povinnosti (byť se jednalo "jen" o klíčový a nikoliv jediný důkaz) si byly soudy vědomy, když výraznou pozornost v průběhu řízení (a také v odůvodnění svých rozhodnutí) věnovaly právě věrohodnosti výpovědí dotčeného svědka. Takto přitom již městský soud uvedl, že o jejich věrohodnosti svědčí závěr znaleckého posudku dr. Musilové, pořízené odposlechy nebo i částečně výpovědi stěžovatele při hlavním líčení (viz s. 13-15 napadeného rozhodnutí), přičemž těmto závěrům nemůže Ústavní soud s ohledem na svoji roli v ústavním systému nic podstatného vytknout. Jak navíc již bylo řečeno, výpovědi svědka K. nebyly jediným usvědčujícím důkazem o vině stěžovatele, přičemž obecné soudy v daném případě postupovaly zcela v souladu s citovanou judikaturou, podle níž orgány činné v trestním řízení musí vyvinout maximální úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl - pokud možno - doplněn i jinými důkazy (viz zásada oficiality a zásada vyhledávací - § 2 odst. 4 a 5 trestního řádu). Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy pochybily při objasňování skutkového stavu věci. Ústavní soud naopak konstatuje, že stěžovatel ve skutečnosti chybně zaměňuje svůj nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry za porušení práva na spravedlivý proces. Argumenty obsažené v ústavní stížnosti navíc fakticky kopírují argumenty, které předestřel již před soudem I. stupně a posléze v odvolání a dovolání, čímž staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Proto také Ústavní soud toliko odkazuje na rozhodnutí odvolacího (viz s. 7-10) a dovolacího soudu (viz s. 6-7), v nichž tyto soudy rovněž pečlivě posuzovaly, zda v případě stěžovatele nenastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, aniž by však argumentům stěžovatele jakkoliv přisvědčily.

9. Jestliže pak stěžovatel namítá procesní nepoužitelnost některých výpovědí svědka K., tak i zde musí Ústavní soud konstatovat, že s těmito výtkami se zabývaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy (viz např. s. 7 napadeného usnesení dovolacího soudu), kdy také odvolací soud přistoupil k dalšímu výslechu tohoto svědka. Ústavní soud proto ve shodě s dovolacím soudem neshledal, že by důkazy svědčící vině stěžovatele vyplývaly z výpovědí, které byly učiněny pouze v jiném trestním řízení a nebyly tak použitelné v nyní posuzované trestní věci, neboť pro náležité objasnění skutkového stavu věci byly dostačující jeho výpovědi provedené ve dnech 16. 4. 2010 a 11. 4. 2014. Proto ani zde Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2189/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies