II. ÚS 3855/15

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) Petra Rajtra a 2) Evy Rajtrové, zastoupených JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem tř. Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2015, č. j. 7 C 385/2010-318, a proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 20 Co 289/2015-393, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

2. Stěžovatelé nejprve rekapitulují průběh a podstatu řízení před obecnými soudy. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se domáhali vydání bezdůvodného obohacení. To mělo žalované (obchodní společnost Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s.) vzniknout v důsledku toho, že přes pozemky stěžovatelů vede potrubí vodovodního řadu vybudované v letech 1901 až 1906, tedy v době, kdy pozemky patřily právním předchůdcům stěžovatelů. Ačkoliv stěžovatelům původně byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení pravomocně přiznán, byla po kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3398/13 vydána napadená rozhodnutí s výsledkem zcela opačným.

3. Stěžovatelé proti těmto rozhodnutím uplatňují hned několik námitek; brojí přitom jak proti samotnému meritornímu výsledku řízení, tak proti údajným procesním pochybením obecných soudů.

4. Soud I. stupně dle stěžovatelů rozhodl (protiústavně) překvapivě, neboť se odklonil od dříve vysloveného závěru a nově konstatoval, že stěžovatelům v důsledku existence vodovodního potrubí na jejich pozemku nevznikla újma. O tomto názorovém posunu však stěžovatele před vyhlášením rozsudku nijak neinformoval.

5. Dále stěžovatelé uvádějí, že činnost žalované (v původním řízení) nelze považovat za činnost ve veřejném zájmu. Takovou kvalifikaci - s patřičnými důsledky pro omezení vlastnického práva v důsledku takové činnosti - by totiž mohlo založit pouze jednoznačné ustanovení právního předpisu.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nevybočily - vzdor stěžovatelovým námitkám - z kautel spravedlivého procesu plynoucím zejména z hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustálená judikatura Ústavního soudu, jak správně upozorňuje stěžovatel, sice vskutku považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], v nyní projednávané věci však k takovému kvalifikovanému pochybení nedošlo.

9. Zásada zákazu překvapivého rozhodnutí bude totiž ve smyslu citované judikatury porušena tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, kdy soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu (např. z náhrady škody na bezdůvodné obohacení) nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře" (kterážto situace ostatně nastala v projednávané věci před vydáním kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 3398/13.). Tuto zásadu ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž soud po kasačním rozhodnutí soudu rozhodne opačně, ovšem na základě stejného právního podkladu.

10. V nyní projednávané věci byl stěžovatelům poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby se k otázce vzniku újmy vyjádřili, a to nejenom v rámci řízení o odvolání, nýbrž i v samotném řízení před soudem I. stupně. Otázka vzniku újmy byla ostatně mezi účastníky řízení před obecnými soudy sporná již od vydání prvního meritorního rozhodnutí ve věci, tj. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 9. 2011 č. j. 7 C 385/2010-117.

11. Ústavní soud dále konstatuje, že protiústavním neshledal ani meritorní výsledek soudního řízení. Zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně i následné potvrzující rozhodnutí soudu odvolacího totiž stojí na klíčovém závěru, podle něhož se stěžovatelům nepodařilo prokázat vznik újmy. Zároveň pak obecné soudy interpretovaly citovaný kasační nález Ústavního soudu tak, že podle něj nebylo možno stěžovatelům přiznat náhradu za užívání podle § 59a vodního zákona. Tyto závěry jsou řádně a srozumitelně odůvodněny a obecné soudy při jejich formulaci postupovaly zcela v rámci limitů vymezených v odst. 7 cit. usnesení a za této situace proto Ústavní soud, pamětliv svého shora vymezeného vztahu k obecným soudům, neshledal žádný rozumný důvod, pro který by je měl z ústavně právního hlediska zpochybňovat. Jen pro úplnost proto dodává, že tímto konstatováním se Ústavní soud přirozeně nijak nevyjadřuje ke správnosti uvedených závěrů v rovině podústavního práva, jelikož za podstatné považuje pouze skutečnost, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či snad dokonce k porušení stěžovateli tvrzeného práva vlastnit majetek.

12. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3855/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies