II. ÚS 1013/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Josefa Máši, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem, se sídlem 28. října 661, Dobříš, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 4973/2014-134, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a podstatu soudního řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Domáhal se v něm náhrady imateriální újmy a náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem (průtahy v řízení o registraci vozidla) Městského úřadu v Dobříši. Spornou - i v této ústavní stížnosti - je pak právě otázka náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stěžovatel se z tohoto titulu domáhal celkem částky 72.627,80 Kč: částky 13.571 Kč jako náhrady škody představující vynaložené náklady na servis, údržbu a technickou prohlídku vozidla, dále částky 57.306,80 Kč, o kterou se snížila obvyklá cena vozidla za dobu, kdy je žalobce nemohl užívat, a konečně částky odpovídající nákladům na vyhotovení znaleckého posudku (1.750 Kč). Zatímco částka 13.571 Kč mu byla pravomocně přiznána, ve zbylém rozsahu jeho návrhu vyhověno nebylo.

3. Právě otázku náhrady škody vzniklé v důsledku snížení hodnoty vozidla činí stěžovatel předmětem této ústavní stížnosti. Obecné soudy prý totiž při jejím řešení pochybily a napadené rozhodnutí by tudíž mělo být zrušeno. Žádnou konkrétní ústavněprávní námitku (vyjma konstatování, že shora uvedenou situaci považuje za nespravedlivou) však stěžovatel v ústavní stížnosti povýtce neuplatnil.

4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Obecné soudy při posouzení této otázky vyšly z toho, že ke snížení hodnoty vozidla by v předmětném čase došlo v každém případě, tj. i v situaci, kdy by k průtahům v řízení (tj. k nesprávnému úřednímu postupu) nedošlo. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (aprobované i soudem Ústavním) je přitom příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).

7. Proti tomuto právnímu názoru ani proti jeho aplikaci na projednávanou věc nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. Ke snížení obvyklé ceny vozidla by totiž v předmětné době došlo bez ohledu na nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení a přiznání náhrady (skutečné) škody si lze za tohoto stavu jen stěží představit, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem jako jeden z konstitutivních prvků práva na náhradu škody. Jiná situace by samozřejmě mohla nastat, pokud by se stěžovatel domáhal v řízení před obecnými soudy nikoliv náhrady skutečné škody, nýbrž ušlého zisku. To však stěžovatel neučinil.

8. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavně konformní a nedošlo jím k dotčení či dokonce porušení stěžovatelem tvrzeného základního práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies