III. ÚS 1033/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou, sídlem Vladislavova 1747/16, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015 č. j. 58 Co 219/2015-767 a opravnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015 č. j. 58 Co 219/2015-772, spojené s návrhem na zrušení § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) K. K. a b) nezletilé N. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené zejména čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení ustanovení § 917 občanského zákoníku, a to z důvodu údajného narušování rovnosti zaručené čl. 1 Listiny ve spojení se zákazem diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2015 č. j. 50 P 219/2009-589 bylo stěžovateli jako otci druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") zvýšeno výživné na nezletilou z částky 10 000 Kč na 20 000 Kč měsíčně s tím, že částka 15 000 Kč je splatná k rukám první vedlejší účastnice (dále jen "matka") a částka 5 000 Kč bude placena na účet nezletilé (výrok I), který je stěžovatel povinen založit, dále pak bylo rozhodnuto o dlužném výživném stěžovatele (výrok II), současně jím bylo matce zvýšeno výživné z částky 2 000 Kč na částku 5 000 Kč (výrok III), rozhodnuto o dluhu matky na výživném (výrok IV) a o nákladech účastníků řízení (výrok V). Doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 50 P 219/2009-602 bylo rozhodnuto o nákladech státu.

4. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve spojení s napadeným opravným usnesením) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I a II tak, že se vyživovací povinnost stěžovatele zvyšuje od 1. 9. 2012 do 30. 6. 2014 na částku 17 000 Kč měsíčně, kdy výživné ve výši 10 000 Kč bude placeno k rukám matky a ve výši 7 000 Kč na účet nezletilé, a od 1. 7. 2014 na částku 15 000 Kč, kdy 10 000 Kč bude placeno k rukám matky a 5 000 Kč na účet nezletilé, a že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 11. 2015 činí 239 000 Kč a stěžovatel je povinen jej uhradit ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku na účet nezletilé (výrok I), ve výroku III a IV jej změnil tak, že se matčino výživné zvyšuje od 1. 9. 2012 do 28. 2. 2015 na částku 6 000 Kč a od 1. 3. 2015 na částku 7 000 Kč s tím, že výživné za dobu od 1. 9. 2012 do 28. 2. 2015 ve výši 3 500 Kč a za dobu od 1. 3. 2015 ve výši 4 500 Kč je splatné k rukám stěžovatele, ve zbylé výši pak na účet stavebního spoření nezletilé, a že doplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 11. 2015 ve výši 67 500 Kč je matka povinna zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám stěžovatele (výrok II), současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III a IV).

5. Na doplnění možno uvést, že výše označené usnesení městského soudu napadla matka ústavní stížností, ta však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 930/16 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že městský soud své rozhodnutí opřel o to, že došlo ke změně na straně nezletilé, která začala navštěvovat základní školu, matce ubyla vyživovací povinnost vůči zletilému synovi, že jemu (stěžovateli) přibyla vyživovací povinnost k nezletilé A. a částečně k jeho manželce, že jeho příjem představuje částku asi 180 000 Kč měsíčně a příjem matky asi 100 000 Kč měsíčně, probíhá střídavá péče v poměru 38 % on a 62 % matka, že přiměřené výživné je 15 % z příjmu, že příjmy a životní úroveň rodičů jsou nadstandardní, stanovené výživné převyšuje potřeby nezletilé, a tak jeho "přebytečná" část musí být určena na tvorbu úspor. Městský soud dle stěžovatele v podstatě správně zjistil skutkový stav, nepřípustně prý použil volné uvážení, když zvolil naprosto neodůvodněné a nepřezkoumatelné (a tudíž svévolné) metody, výsledkem čehož byla diskriminace jeho osoby vůči matce.

7. Stěžovatel pak argumentoval tím, že oba rodiče mají nadprůměrné příjmy a vzhledem ke střídavé péči jsou potřeby nezletilé uspokojovány každým z rodičů po dobu, kdy je v péči toho kterého rodiče, a také prostřednictvím "běžného" výživného. Potřeby a oprávněné zájmy a nárok nezletilé na sdílení životní úrovně rodičů jsou naplněny bez nebytnosti další povinnosti v podobě tvorby úspor. Tato povinnost tak byla stanovena nad rámec potřeb a oprávněných nároků nezletilé, a jako taková prý proto nesleduje jakékoliv legitimní cíle a zájmy, resp. je nepřiměřená. Městský soud tak zasáhl do jeho práv na péči o děti a jejich výchovu a dopustil se diskriminace, jak bude níže popsána, porušit měl také čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Uvedený soud v otázce tvorby úspor postupoval mechanicky, když nezohlednil konkrétní okolnosti řešeného případu ani skutečný smysl příslušné právní úpravy, kterým nebylo zvýhodnit děti z rozvedených rodin oproti dětem žijícím v tradiční rodině, nýbrž vyrovnat jejich znevýhodnění. Stanovení povinnosti úspor je v daném případě nepřiměřené daným okolnostem.

8. Městský soud tak svým rozhodnutím stěžovatele omezil v jeho právu vychovávat nezletilou, neboť se nemohl svobodně rozhodnout, zda bude nezletilé spořit či dávat kapesné nad rámec zajištění jejích potřeb. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15, dle něhož Ústavní soud považuje za právo rodičů rozhodnout, s kolika penězi bude dítě hospodařit, a zda mu pomůže při "vstupu do života", s tím, že pokud nedojde ke změně výživného, bude mít nezletilá v 18 letech naspořenu částku 709 000 Kč. Dle stěžovatele je na rozhodnutí rodiče, zda uspoří pro své dítě do jeho dospělosti takto vysokou částku, přičemž je v rozporu s jeho základními právy a svobodami, aby soud v tomto ohledu nahrazoval jeho vůli, pokud zájmy dítěte nejsou ohroženy. Jde o zásah do jeho majetkové sféry, aniž by k němu existoval přiměřený a legitimní důvod. Dle stěžovatele je tímto postupem diskriminována jeho druhá dcera, a to jednak v tom smyslu, že stanovení výživného omezuje možnosti financovat potřeby jeho druhé dcery, jednak že se nemůže rozhodnout o tvorbě vyrovnaných úspor pro obě své dcery.

9. Dále stěžovatel vytkl městskému soudu, že porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nezohlednil vyživovací povinnost vůči manželce, která je s druhou narozenou dcerou A. na rodičovské dovolené a kromě minimálního rodičovského příspěvku, který v době rozhodování soudu již nepobírala, nemá žádný vlastní příjem, jakož i tím, že pro stanovení výživného vycházel z 15 % příjmů, aniž by tuto hranici jakkoliv zdůvodnil, a že zákonná ustanovení, týkající se výživného, aplikoval mechanicky, neboť nezvážil, že tato se týkají zejména situace, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů a kdy zároveň existuje reálné nebezpečí jeho nedostatečného finančního zabezpečení, zde však byla schválena a probíhá střídavá péče a oba rodiče se o dítě starají i bez toho, aby soud rozhodoval o jejich podílu na výchově a výživě autoritativně.

10. Stěžovatel má rovněž za to, že je diskriminován ve vztahu k matce, což odůvodnil tím, že má být dlouhodobým a neodůvodněným trendem, že právě otcům je výživné stanovováno častěji než matkám a v daleko vyšších částkách. V souzené věci nejsou důvody pro takový rozdíl, protože o nezletilou pečuje dobrovolně a dcera má možnost podílet se na péči obou rodičů, protože je v jejich střídavé péči.

11. Návrh na zrušení § 917 občanského zákoníku odůvodnil stěžovatel tím, že zakládá diskriminaci rozvedených rodičů, resp. rodičů, kterým bylo stanoveno výživné soudním rozhodnutím, vůči rodičům nerozvedeným a současně dětí z takové rodiny vůči dětem z rozvedených rodin. Uvedené ustanovení narušuje rovnost dětí narozených v manželství a dětí mimo ně, nespravedlivě omezuje rodiče oproti rodičům žijícím v manželství, přičemž je právem rodiče, aby si zvolil, zda bude dítěti tvořit úspory a zda tak dítěti přispěje do budoucna na náklady, které jsou spojeny nejen se studiem, ale také se startem do samostatného života. Rodiče, kterým byla uložena povinnost tvorby úspor, musí bez vlastního rozhodnutí vytvářet dítěti nadstandardní podmínky pro jejich dospělost, zatímco rodiče bez stanoveného výživného povinnost dítěti přispět na studium ani na období osamostatnění nemají. V návaznosti na to stěžovatel provedl tzv. test (přímé) diskriminace, přičemž dospěl k závěru, že postavení dětí z úplných či nerozpadlých rodin je naprosto shodné, rozdíl spočívá v rodinném stavu, což diskriminaci zakazuje, v důsledku diskriminace rodičů s vyživovací povinností je těmto odepřena možnost svobodné volby a stanovena finanční povinnost nad rámec odůvodněných zájmů dítěte, ve vztahu k dětem žijícím v "úplné" rodině je v důsledku diskriminace odepřeno získání finančních prostředků pro budoucí období, resp. tyto děti jsou závislé na libovůli rodičů. Daná úprava by měla odpovídat zájmům dítěte, ale uplatňuje se bez jakéhokoliv ospravedlnění pouze na děti, jejichž rodičům bylo stanoveno výživné. Tyto děti - podle stěžovatele - nelze bez dalšího považovat za zvýhodněné, nýbrž je nezbytné přihlížet vždy k okolnostem případu. To však plošnou úpravou a rozhodovací praxí soudů dodrženo není, což stěžovatel nepovažuje za přiměřené a žádoucí. Obdobně tomu má být i ve vztahu k rodičům, neboť v takovém postupu nelze shledat žádné objektivní a rozumné ospravedlnění (sledující legitimní cíl).

12. Svou žádost na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že takové rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, zatímco jemu by neprodleným výkonem uložených povinností vznikla vážná újma, protože by musel vynaložit částku téměř 300 000 Kč, což by mohlo zkomplikovat finanční stav rodiny, zatímco neuložení této částky na účet nezletilé by nepředstavovalo žádný závažný zásah, protože tato částka má být spotřebována až v budoucnosti.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatel neměl žádné výhrady, pokud jde o správnost a úplnost skutkových zjištění obecných soudů, namítl však, že takto zjištěný skutkový stav vadně městský soud posoudil z právního hlediska, kdy jeho uvážení ohledně výživného co do jeho výše je neodůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné, resp. že jím stanovené výživné je nepřiměřené. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom ("typově") jde, plyne z judikatury Ústavního soudu.

16. Z napadeného rozhodnutí zcela dostatečně plyne, z jakých zákonných kritérií městský soud při stanovení výživného vycházel (srov. § 913 až 915 občanského zákoníku) a jak na jejich základě posoudil relevantní skutečnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování před soudy obou stupňů, ať již jde o konkrétní osobní a majetkové poměry účastníků řízení (včetně toho, že stěžovatel má další vyživovací povinnost k nezletilé dceři A. a jeho manželce), či o rozsah péče každého z rodičů o nezletilou, přičemž jím stanovenou výši výživného nelze považovat za očividně nepřiměřenou, aby bylo možné označit daný závěr za "extrémní", a tím z hlediska ústavnosti za neakceptovatelný (naopak výživné bylo stanoveno ve "standardní" výši).

17. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud nezohlednil konkrétní okolnosti souzeného případu, a povinnost ke tvorbě úspor nezletilé mu uložil nedůvodně. I v tomto ohledu však musí Ústavní soud připomenout, že otázku (ne)naplnění podmínek pro stanovení povinnosti ve smyslu § 917 občanského zákoníku náleží posuzovat obecným soudům, nikoliv Ústavnímu soudu, přičemž ani v tomto ohledu Ústavní soud nemohl považovat závěr městského soudu za extrémní, neboť skutečnosti, kterými stěžovatel argumentoval (střídavá péče, vyšší příjem obou rodičů), za mimořádné lze považovat sotva (srov. "nevylučují-li to zvláštní okolnosti případu"). Poukázal-li stěžovatel v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, ten se týkal případu, kdy obecné soudy s ohledem na mimořádně vysoký příjem otce stanovily výživné ve výši 100 000 Kč měsíčně s tím, že 30 000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70 000 Kč bude směřovat na účet nezletilého dítěte, k čemuž je třeba podotknout, že Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí plně tvorbu úspor akceptoval, to však v přiměřené výši (viz sub 34), kterýžto požadavek byl v nyní projednávané věci očividně naplněn.

18. Pakliže je ústavní stížnost postavena na tom, že ustanovení § 917 občanského zákoníku bylo interpretováno a aplikováno ústavně nekonformním způsobem (viz např. "[p]ovinnost tvorby úspor byla tedy stanovena nad rámec potřeb nezletilé a jako taková nesleduje jakékoliv legitimní cíle a zájmy..." či "stanovení úspor ... je naprosto nepřiměřené zjištěným skutečnostem"), a že tím došlo k diskriminaci stěžovatele (ve vztahu k matce) a jeho nezletilé dcery A. (ve vztahu k nezletilé N.), pak je třeba považovat návrh na zrušení tohoto ustanovení za neodůvodněný. Ovšem i v případě, že by námitka diskriminace nebyla závislá na prvně uvedeném předpokladu, tj. ústavně nekonformním výkladu a použití zmíněného ustanovení, Ústavní soud by stěžovateli přisvědčit nemohl.

19. Ve vztahu k prvnímu případu tvrzené diskriminace možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že (v jakém ohledu) byl právě v souzené věci na základě svého pohlaví městským soudem diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud snad stěžovatel vyšel ze srovnání výživného, které má platit on a které má platit matka, (Ústavní soud takto chápe stěžovatelovo tvrzení, že soudy obvykle ukládají otcům vyšší výživné než matkám), pak rozdíl ve výživném v projednávané věci plyne z rozdílných osobních a majetkových poměrů rodičů a rozsahu jejich péče o nezletilou (viz výše).

20. K údajnému zvýhodnění nezletilé Ústavní soud připomíná povinnosti rodičů plynoucí z rodičovské odpovědnosti (§ 858, 880 a násl. občanského zákoníku), jakož i vyživovací povinnost rodičů vůči svým potomkům (§ 859, 910 a násl. občanského zákoníku); tyto nezávisí na tom, zda rodiče spolu žijí či nikoliv, jen se podle toho mění konkrétní obsah těchto povinností. Přitom je jistě věcí rodičů, zda se rozhodnou k vytváření úspor pro své dítě, případně jaká bude jejich výše, nicméně každý odpovědný rodič, dovolují-li to jeho majetkové poměry, vytváří v nějaké formě rezervu (tj. nemusí tak tomu být přímo na účet dítěte) pro případ zhoršení finanční situace rodiny (kvůli výpadku příjmů např. z důvodu nemoci, ztráty zaměstnání, anebo pro případ očekávaných či neočekávaných výdajů), aby mohl vůči svému dítěti i v budoucnu řádně dostát svým povinnostem. Nejde tedy jen o pokrytí nákladů souvisejících s přípravou dítěte na budoucí povolání, eventuálně na pořízení "startovacího" bydlení. V případě, že rodiče spolu nežijí a nejsou schopni se dohodnout na výši výživného, případně neplní svou vyživovací povinnost (§ 919 občanského zákoníku), nezbývá, než aby otázku výživného vyřešil soud, přičemž nelze spatřovat nic protiústavního na určité "optimalizaci", kdy je výživné, na které má dítě nárok (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku), rozděleno do dvou položek, tj. na výživné určené k okamžité spotřebě a výživné pro budoucí přepokládané i nepřepokládané výdaje, neboť obdobně postupují rodiče dbalí svých rodičovských povinností, jež plynou z práva dětí na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny). Postavení nezletilé a druhé stěžovatelovy dcery A. je tedy odlišné v tom, že rodiče nezletilé spolu nežijí a na své vyživovací povinnosti se nedohodli, a proto musel tuto situaci, včetně otázky výživného, řešit soud. Pokud stěžovatel tvrdil, že je jeho dcera A. diskriminována, je přece pouze na stěžovateli a jeho současné manželce, zda také ve prospěch jmenované bude vytvářet nějaké úspory, či nikoliv, čemuž nijak nebrání - s ohledem na stěžovatelovy vysoké příjmy - ani výživné, jež bylo otci stanoveno ve prospěch nezletilé.

21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

22. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, návrh na zrušení ustanovení § 917 občanského zákoníku - jakožto návrh akcesorický (§ 74 zákona o Ústavním soudu) - sdílí její osud. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto urychleně, nebylo již třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí na základě ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1033/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies