III. ÚS 2665/16

13. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Kateřiny Drncové, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 2/2, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 sp. zn. 30 Cdo 2304/2016, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 25 Co 463/2015-117 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. října 2015 č. j. 26 C 313/2014-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") výše identifikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu jí vzniklé imateriální újmy, způsobené nesprávným úředním postupem soudu, jenž neinformoval příslušný katastrální úřad dle ustanovení § 76c odst. 3 občanského soudního řádu o skutečnosti, že osoba, od které stěžovatelka zakoupila předmětnou nemovitost, nesmí s touto nemovitostí nakládat. Obvodní soud totiž dospěl k závěru, že v dané věci sice nesprávný úřední postup nastal a stěžovatelce imateriální újma vznikla, není zde však příčinná souvislost, neboť skutečnost, že prodávající není dle předběžného opatření oprávněna s nemovitostí nakládat, měla stěžovatelce sdělit sama prodávající.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek soudu první instance potvrdil.

4. Následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto s tím, že neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.

II. Námitky stěžovatelky

5. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že ve svých rozhodnutích nikterak nezohlednily závěry nálezu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) a s její námitkou, poukazující na tento nález, se v odůvodnění napadených rozhodnutí nikterak nevypořádaly.

III. Vlastní posouzení věci

6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti je určující skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proto, že neobsahuje řádné uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání (což je dle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku), neboť stěžovatelka pouze uvedla: "přípustnost dovolání jest dána ustanovením § 237 o. s. ř. z důvodu uvedeného v § 241a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno podle názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci - vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy dovolatelky - když podle názoru dovolatelky by měla být vyřešená právní otázka příčinné souvislosti posouzena dovolacím soudem jinak". Dovolací soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedl, proč z důvodu této vady podání nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž odkázal i na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jež tento závěr potvrzují.

8. Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznáší.

9. Pokud tedy stěžovatelčino dovolání neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání (čemuž stěžovatelka nikterak neoponuje), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelčino dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Naopak je třeba zdůraznit, že v dané procesní situaci Nejvyššímu soudu nezbylo než stěžovatelčino dovolání odmítnout.

10. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení otázky přípustnosti zbývající části ústavní stížnosti.

12. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.

13. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že fakticky neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

14. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.

15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.

16. Pouze zcela nad rozhodný rámec je možno poznamenat, že závěry stěžovatelkou dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 do posuzované věci nikterak nedopadají; zatímco důvodem zamítnutí stěžovatelčiny žaloby byl závěr, že mezi nesprávným úředním postupem a jí vzniklou újmou neexistuje příčinná souvislost, v nálezové věci přikročily soudy k zamítnutí žaloby proto, že se žalobci dle jejich názoru nepodařila prokázat výše vzniklé škody - tento důvod se přitom v posuzované věci nikterak nezjevuje.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2665/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies