I. ÚS 2313/16

14. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 na jednání dne 17. května 2016 sp. zn. 61 Nc 2703/2015, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. června 2016 č. j. 61 Nc 2703/2015-273 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 58 Co 268/2016-291, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. července 2016 a doplněné podáními ze dne 12. srpna 2016 a 31. srpna 2016, navrhovala podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud 1/ zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. května 2016 uvedené v protokolu o jednání sp. zn. 61 Nc 2703/2015, kterým bylo rozhodnuto, že bude jednáno v nepřítomnosti matky a její právní zástupkyně, 2/ určil, že důkaz výslechem otce, jakožto účastníka řízení, provedený Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 17. května 2016 bez přítomnosti stěžovatelky, je neúčinný a nařizuje se, aby důkaz byl proveden znovu, 3/ zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. června 2016 č. j. 61 Nc 2703/2015-273 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 58 Co 268/2016-291. Stěžovatelka má za to, že napadeným postupem
obvodního soudu i napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zejména právo na přítomnost při projednání její věci před soudem a vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení, jelikož nebyla přítomna jednání soudu a výslechu otce nezletilého. Podle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je matkou nezl. syna a je účastnicí probíhajícího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 61 Nc 2703/2015 ve věci péče o nezletilého syna podle § 452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Soudem bylo nařízeno na den 17. května 2016 jednání s tím, že měl být proveden výslech stěžovatelky. Jelikož toho dne ráno zjistila, že nezletilý syn náhle onemocněl, nemohla se k jednání soudu dostavit. Informovala svoji právní zástupkyni, která následně stěžovatelku omluvila a požádala o odročení jednání na jiný den. Právní zástupkyně o tomto postupu informovala též otce nezletilého a jeho právního zástupce. Po lékařském vyšetření, které stěžovatelka s nezletilým podstoupila, bylo zjištěno, že nezletilý má nateklou slinnou žlázu - toto bylo soudu doloženo lékařským potvrzením. Stěžovatelka považuje svoji neúčast u soudního jednání odůvodněnou zejména z důvodu bolestivosti onemocnění nezletilého, kterému v té době nebyly ani čtyři roky. Přes výše uvedené skutečnosti nebylo žádosti o odročení jednání soudem vyhověno a obvodní soud jednal v nepřítomnosti stěžovatelky i její právní zástupkyně v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž při tomto jednání byl nečekaně proveden doplňující výslech otce nezletilého. Přestože při dalším soudním jednání konaném dne 16. června 2016 stěžovatelka navrhla, aby byl výslech otce nezletilého zopakován, tento návrh soud přešel bez povšimnutí. Soud navíc ani žádost o opakovaný výslech otce neprotokoloval.

3. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že dne 16. června 2016 bylo vyhlášeno usnesení o předběžném opatření upravující péči o nezletilého v době letních prázdnin. Rozhodnutí o předběžném opatření bylo účastníkům doručeno dne 20. června 2016, přičemž stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, a to dne 21. června 2016. Obvodní soud pak věc předložil odvolacímu soudu do 15 dnů, jak ukládá § 465 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to dne 29. června 2016, ovšem Městský soud v Praze jako odvolací soud nesplnil 7 denní lhůtu a jeho rozhodnutí jí ani ke dni 14. července 2016 nebylo doručeno. Tímto postupem byla podle svého tvrzení stěžovatelka opět zkrácena ve svých právech.

4. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. srpna 2016 pak stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. června 2016 č. j. 61 Nc 2703/2015-273 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 58 Co 268/2016-291. Otec nezletilého podal dne 13. června 2016 k obvodnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření ohledně letních prázdnin 2016. Obvodní soud usnesením ze dne 16. června 2016 č. j. 61 Nc 2703/2015-273 vydal předběžné opatření, s tím, že nezletilý se v době letních prázdnin 2016 předává do péče otce od 3. července 2016 do 18. července 2016 a dále od 8. srpna 2016 do 24. srpna 2016 s tím, že rodiče si budou nezletilého předávat v místě bydliště nezletilého u matky. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2016 č. j. 58 Co 268/2016-291 usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl nezletilý předán do péče otce potvrdil, přičemž část výroku o předání nezletilého do péče otce od 3. července 2016 do 11. července 2016 zastavil, neboť účinky odvoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly.

5. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2009 sp. zn. III. ÚS 110/09, ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. IV. ÚS 530/10, ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 644/12 a ze dne 2. února 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého z jednotlivých návrhů samostatně.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.

8. V části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. května 2016, uvedeného v protokolu o jednání sp. zn. 61 Nc 2703/2015, kterým bylo rozhodnuto, že bude jednáno v nepřítomnosti matky a její právní zástupkyně, návrh stěžovatelky neodpovídá po formální stránce požadavkům zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v § 75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (typicky rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena, a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Za daného stavu nemůže totiž být stěžovatelce jakkoliv na újmu, pokud soud jednání neodročil a jednal v nepřítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, a to s ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti, jež lze nasměrovat až proti rozhodnutí o poslednímu opravném prostředku ve věci samé. Nelze totiž dopředu předjímat, jak soud rozhodne, a pokud i po konečném rozhodnutí ve věci bude mít stěžovatelka za to, že postupem soudu byla porušena její základní práva, je třeba před podáním ústavní stížnosti využít všechny opravné prostředky, které ji zákon k její ochraně poskytuje. V daném případě je to žaloba pro zmatečnost, neboť podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

9. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

10. V části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud "určil, že důkaz výslechem otce, jakožto účastníka řízení, provedený Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 17. května 2016 bez přítomnosti stěžovatelky, je neúčinný a nařizuje se, aby důkaz byl proveden znovu", je nutné považovat za návrh, k jehož projednání a rozhodnutí není Ústavní soud za popsané procesní situace příslušný. Pravomoc a příslušnost Ústavní soud vymezuje čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti pak stanoví § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak a o čem má jednat či rozhodovat (obdobně např. usnesení ze dne 11. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1862/09, ze dne 16. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 385/05, ze dne 13. června 2003 sp. zn. II. ÚS 223/03 a další). Jak ostatně Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance.

11. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Postup, jehož se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti domáhá, není návrhem, k jehož vyřízení by byl Ústavní soud příslušný.

12. Pokud stěžovatelka navrhovala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. června 2016 č. j. 61 Nc 2703/2015-273 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 58 Co 268/2016-291, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.

14. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

15. Ve světle shora uvedeného je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je pouze polemikou s důvody, které ve věci rozhodující soudy v napadených rozhodnutích uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas stěžovatelky s jejich postupem. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že pro nařízení předběžného opatření byla splněna zejména podmínka naléhavosti potřeby zatímní úpravy, v daném případě prázdninového pobytu otce s nezletilým. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že byť nebyl vázán lhůtou vyplývající z ustanovení § 465 odst. 2 z. ř. s. , jak se stěžovatelka mylně domnívala, neboť toto ustanovení upravuje rozhodování o předběžném opatření podle § 452 a násl. z. ř. s., tedy v případech, kdy je předběžné opatření navrženo z důvodu nedostatku řádné péče o dítě, postupoval ve věci bezodkladně s ohledem na charakter a obsah napadeného usnesení.

16. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

17. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti účastníků řízení. Sama skutečnost, že soud prvního stupně přijal omluvu stěžovatelky, ovšem právní zástupkyně stěžovatelky se k jednání soudu prvního stupně konaného dne 17. května 2016 nedostavila, ještě nemůže vést k závěru o porušení tohoto principu. Podstatné je, že stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátkou a všichni účastníci mají v řízení rovné podmínky, což je v dané věci splněno.

18. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

19. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

20. Za daných okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2313/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies