I. ÚS 3364/15

14. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Púchovská 2782/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 č. j. 4 Tdo 916/2015-23, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2015 č. j. 10 To 410/2014-538 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. října 2014 č. j. 4 T 198/2012-505, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. listopadu 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 37, čl. 38 čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 4 T 198/2012 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. října 2014 č. j. 4 T 198/2012-505 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v průběhu období od prosince roku 2008 do února 2011 postupně pod různými smyšlenými záminkami finančních půjček třetím osobám a zhodnocení zapůjčených finančních prostředků podvodně vylákal z poškozených finanční hotovost ve výši 2 140 065 Kč a 400 000 Kč. Převzaté finanční prostředky použil pro vlastní spotřebu a poškozeným tak způsobil škodu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků nepodmíněně, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným ve výši 2 140 065 Kč a 400 000 Kč.

3. Odvolání stěžovatele do výroků o vině i trestu i odvolání státního zástupce do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele, podané proti rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. února 2015 č. j. 10 To 410/2014-538 zamítl.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. srpna 2015 č. j. 4 Tdo 916/2015-23 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že neprovedl důkaz výslechem navrženého svědka JUDr. R. Foriho a má za to, že v daném věci jde o případ tzv. opomenutého důkazu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že neodročil veřejné zasedání, svým postupem tak neumožnil stěžovateli účast na veřejném zasedání a dále odmítá postup odvolacího soudu, který si vyžádal vyjádření jeho ošetřujícího lékaře, který odpověděl, že stěžovatel není upoután na lůžko a je v ambulantní péči kardiologa, neurologa a endokrinologa. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu uvedenou v jeho usnesení na straně 6 a 7, neboť je zde odkazováno na vzor 7a s tím, že odvolací soud použitím tohoto vzoru měl vyjádřit, že účast stěžovatele na veřejném zasedání není nutná. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), podle něhož v nepřítomnosti obviněného není možné konat veřejné zasedání tehdy, byl-li obviněný předvolán k veřejnému zasedání nebo sám výslovně projevil přání osobně se ho zúčastnit.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem uvedeném z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

10. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud provedl dokazování procesně správným postupem a jeho skutková zjištění jsou správná a úplná. Také neshledal, že by došlo k jakémukoliv zkrácení práv obhajoby. Pokud stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně neprovedení další důkazů, odvolací soud připomenul, že nejde o porušení práv obhajoby, neboť soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, pokud má za to, že jejich důkazní význam, vedle důkazů již provedených, je z hlediska skutkových zjištění nepodstatný.

11. Dovolací soud se pak s námitkami stěžovatele vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. K neúčasti stěžovatele u veřejného zasedání, konaného odvolacím soudem, dovolací soud uvedl, že osobní přítomnost obviněného v případech veřejného zasedání o odvolání nemá ten samý rozhodující význam jako v hlavním líčení před nalézacím soudem. Způsob aplikace čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny na řízení před opravnými instancemi závisí na zvláštních okolnostech daného řízení. Odvolací soud přitom stěžovatele nejprve předvolal, neboť se měl nacházet ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice. Obsílka byla soudu vrácena, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 16. září 2014 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, načež odvolací soud stěžovatele za situace, kdy se nenacházel ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 202 odst. 2 až 5 a § 233 odst. 1 trestního řádu), o konání veřejného zasedání dne 5. února 2015 vyrozuměl s použitím vzoru 7a Sdělení MS, a tím vyjádřil, že účast stěžovatele není na veřejném zasedání nutná. Tuto zásilku, adresovanou do místa bydliště, si stěžovatel podle doručenky dne 16. ledna 2015 převzal. V žádosti o odročení veřejného zasedání ze dne 29. ledna 2015 (č. listu 532) uvedl, že je v pracovní neschopnosti a poukázal na dva blíže nespecifikované lékařské zákroky, které ho čekají v měsíci únoru, výslovně netrval na své přítomnosti u veřejného zasedání a toliko žádal o odročení. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že celému veřejnému zasedání o odvolání byl přítomen obhájce stěžovatele (§ 263 odst. 3 trestního řádu) a v rámci veřejného zasedání neprobíhalo provádění důkazů, ke kterým by se mohl stěžovatel vyjadřovat (č. listu 535-536). Nejvyšší soud proto na základě uvedených poznatků dospěl k závěru, že ačkoliv námitky stěžovatele spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jsou zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud splnil všechny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání a vydání rozhodnutí o podaném odvolání v nepřítomnosti stěžovatele. I Ústavní soud má za to, že vznesená námitka je zjevně neopodstatněná.

12. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, když podle tvrzení stěžovatele neuvedl poškozené v omyl a tento argument opírá o požadavek na provedení důkazu výslechem svědka JUDr. R. Foriho, dovolací soud uvedl, že charakter této námitky je zaměřen na hypotetické změně skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů na základě neprovedeného důkazu výslechem svědka. Taková námitka pak nemůže spadat pod uplatněný dovolací důvod, neboť stěžovatel namítal porušení procesních ustanovení, nikoli vady při aplikaci hmotného práva. Nicméně Nejvyšší soud se zabýval i samotným neprovedením navrhovaného důkazu výslechem svědka JUDr. R. Foriho. Dovolací soud ověřil, že tento návrh byl nalézacím soudem před zahájením závěrečných řečí zamítnut, ovšem v písemném vyhotovení rozsudku o zamítnutí tohoto návrhu není zmínka. Za situace, kdy provedení tohoto důkazu nebylo v odvolacím řízení znovu navrhováno a stěžovatel námitku neprovedení důkazu uplatnil až ve svém dovolání, Nejvyšší soud uzavřel, že přestože nalézací soud zatížil řízení vadou, když v písemném vyhotovení rozsudku neuvedl zamítnutí navrhovaného důkazu s adekvátním věcným odůvodněním a postupoval tak v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu, je zcela zřejmé, že napravení této vady by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, neboť nalézací soud se navrhovaným důkazem v hlavním líčení zabýval, přičemž rozhodl o jeho zamítnutí. Zároveň nové skutečnosti, které by provedením daného důkazu byly do případu vzneseny, nemohly mít pro výsledný skutkový stav zásadní vliv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že k určitému pochybení soudu prvního stupně došlo, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil v odvolacím řízení a jak uvedl Nejvyšší soud, nové skutečnosti by nemohly mít pro výsledný skutkový stav zásadní vliv, nedosahuje tato vada ústavně právní rozměr. Proto i tuto námitku Ústavní soud posoudil jako nedůvodnou.

13. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu řízení a zejména ve svém dovolání. Ve věci rozhodující soudy se s námitkami stěžovatelem vznesenými vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

14. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3364/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies