III. ÚS 730/16

16. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 3, se sídlem Strojírenská 47/18, 155 21 Praha 5, zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem se sídlem Plánická 171, 339 01 Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 28 Co 55/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel, jako soudní exekutor, usnesením ze dne 18. 11. 2015 č. j. 144 EX 6270/11-205, rozhodl tak, že vymožené plnění získané z dosavadního výtěžku exekučního řízení se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 45.079,76,- Kč, tj. v částce 104.920,24,- Kč, vydává insolvenčnímu správci povinného (dále jen "usnesení soudního exekutora"). Toto usnesení zdůvodnil tím, že zjistil, že v daném řízení existuje překážka pro provedení exekuce dle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, neboť vůči povinnému bylo dne 23. 03. 2015 zahájeno insolvenční řízení. V souladu s § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, soudní exekutor (stěžovatel) rozhodl, že částku odečtenou z dosavadního výtěžku exekučního řízení, tedy 45.079.76,- Kč, si soudní exekutor ponechá k úhradě nákladů exekuce a částku zbývající po odpočtu nákladů exekuce, tedy 104.920.24,- Kč, vydá insolvenčnímu správci povinného.

Insolvenční správce povinného podal proti usnesení soudního exekutora odvolání, kterým se domáhal vydání celého výtěžku exekučního řízení. Krajský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že změnil usnesení soudního exekutora tak, že se vymožené plnění ve výši 45.079,76 Kč vydává insolvenčnímu správci povinného. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle kterého "soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení".

Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že postupoval v souladu s § 46 odst. 7 exekučního řádu. Dále uvádí, že insolvenční zákon předpokládá, že existují věřitelé, kteří mají jiné postavení než ostatní věřitelé. Takové postavení svědčí podle stěžovatele i soudnímu exekutorovi, který je povinen dle zákona vykonávat státní moc, přičemž tak ovšem činí v rámci svého postavení podnikatele, který veškeré náklady exekuce hradí zpočátku ze svého. Za situace, kdy soudní exekutor vymůže alespoň částečné náklady exekuce, a to před zahájením insolvenčního řízení, je nespravedlivé, že by tyto náklady měl vydávat do majetkové podstaty. Stěžovatel tyto své argumenty v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před krajským soudem je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska naplnění základních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že splněny nejsou.

Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3715/15, III. ÚS 2309/15 nebo IV. 1502/16), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.

Rovněž v nyní projednávané věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení veřejného činitele ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (v současné době je adekvátním označením úřední osoba) a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s vymoženým plněním ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Vystupuje-li tedy soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2016

Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 730/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies