III. ÚS 2534/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 9 To 333/2016-2347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení práva na život stěžovatele dle čl. 6 odst. 1, práva na osobní nedotknutelnost a práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu dle čl. 7 odst. 1, 2, práva na osobní svobodu, zákonné trestní stíhání a na vzetí do vazby jen ze zákonných důvodů dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a k porušení presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Proti stěžovateli a dalším dvěma osobám je vedeno trestní stíhání, v němž byl stěžovatel obžalován ze spáchání trestného činu podílnictví dle ustanovení § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný ve spolupachatelství. Stěžovatel byl ihned po zahájení trestního stíhání vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 1. 2016, č. j. 26 Nt 901/2016-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 14 To 58/2016-28, a to pro důvod dle ustanovení § 67 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž vazba započala dne 20. 1. 2016 v 7:10 hodin. Dne 10. 3. 2016 rozhodl Okresní soud v Kladně usnesením č. j. 26 Nt 551/2016-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 14 To 92/2016-38, o tom, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby i jím navržené instituty, nahrazující vazbu zamítají a že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Dne 11. 5. 2016 byla na stěžovatele podána obžaloba, dne 9. 6. 2016 proto rozhodl Okresní soud v Kladně usnesením č. j. 2 T 76/2016-2269, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze touto ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že ji zamítl, nepřijal jeho písemný slib a nenahradil jeho vazbu dohledem probačního úředníka.

3. V rozhodnutí, napadeném touto ústavní stížností, se Krajský soud v Praze ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu prvého stupně, zejména s tím, že na naplnění důvodů vazby se ničeho nezměnilo od okamžiku, kdy byl do ní stěžovatel poprvé vzat, přičemž věc je natolik skutkově rozsáhlá, že nebylo možno dosáhnout rozhodnutí o vině a případně o trestu do dnešního dne. Nad rámec argumentace soudu prvého stupně pak uvedl, že soud prvého stupně se nezabýval návrhem stěžovatele na nahrazení vazby peněžitou zárukou proto, že stěžovatel nevznesl v tomto směru procesně projednatelný návrh. Rovněž se Krajský soud v Praze ohradil proti tvrzení stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu tím, že k vazebnímu zasedání nebyl připuštěn jeho obhájce, a to odkazem na protokol o tomto vazebním zasedání, obsáhlý přednes, který zde obhájce učinil, a na zvukový záznam. Krajský soud rovněž uvedl, že na straně stěžovatele nejsou dány zdravotní důvody, odůvodňující propuštění z vazby, neboť Vězeňská služba České republiky disponuje dostatečnými možnostmi zajištění péče o jeho zdravotní stav.

4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti a vyžádal si rovněž spisový materiál. Krajský soud v Praze se vyjádřil svým podáním ze dne 25. 8. 2016 tak, že odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, na němž si stojí. Krajské státní zastupitelství v Praze se svým podáním ze dne 30. 8. 2016 vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Jelikož vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka nepřinesly žádnou novou argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za nutné v zájmu rychlosti řízení zasílat stěžovateli jejich vyjádření k replice.

III. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla porušena celá řada jeho ústavně zaručených práv (viz sub 1.) tím, že tento byl nezákonně vzat do vazby a je v ní nezákonně držen. V čl. II. své ústavní stížnosti stěžovatel na celkem sedmi stranách doslova cituje rozsáhlé pasáže své stížnosti proti shora specifikovanému usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 6. 2016, k nimž místy připojí stručnou novou poznámku, a to údajně pro přehlednost. Čl. III. jeho ústavní stížnosti pak obsahuje vlastní ústavně-právní argumentaci. Konkrétně stěžovatel rozvedl svou argumentaci následovně:

6. Krajský soud v Praze se nevypořádal s argumenty stěžovatele, obsaženými v jeho stížnosti proti výše specifikovanému usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 6. 2016 buď vůbec, nebo jen velmi lakonicky. Obecné soudy nerespektují vývoj trestního řízení a hodnotu zajištěných důkazů.

7. Stěžovatel dále uvádí exkurs do judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vazebních věcech. Uvádí tak rozsudky Kondratyev proti Rusku, č. stížnosti 2450/04, či Lind proti Rusku, č. stížnosti 25664/05, z nichž dovozuje, že rozhodující orgány se musí dostatečně zabývat konkrétními okolnostmi a reagovat na argumenty obviněného; Ignatenco proti Moldavsku, č. stížnosti 36988/07, a Michalko proti Slovensku, č. stížnosti 35377/05,z nichž stěžovatel dovozuje, že orgány, rozhodující o vazbě, se musí vypořádat adekvátním způsobem s každým tvrzením, které je způsobilé zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby; dále zmiňuje i rozsudek Janulis proti Polsku, č. stížnosti 20251/04, z nějž vyvozuje, že je porušením práva na osobní nedotknutelnost, pakliže orgán, rozhodující o dalším trvání vazby, zopakuje pouze důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by vysvětlil, proč je další trvání vazby nezbytné. Na závěr stěžovatel připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Smatana proti České republice, č. stížnosti 18642/04, kde nebyla aprobována praxe odůvodnění rozhodnutí o vazbě toliko abstraktně poukázáním na zákonem stanovená kritéria vazby bez uvedení konkrétního jednání stěžovatele v dané věci, které by tyto důvody zakládalo.

8. Stěžovatel rovněž namítá, že Krajský soud v Praze pochybil, pokud uvedl, že stěžovatel ve vazebním zasedání dne 9. 6. 2016 nenavrhl nahrazení vazby peněžitou zárukou až do výše 100.000,- Kč, přičemž tento návrh stěžovatel učinil, což je zřejmé z protokolu i ze zvukového záznamu o provedeném vazebním zasedání, s tím, že tento návrh stěžovatele má být posouzen podle svého obsahu, nikoliv podle svého označení.

9. Dále stěžovatel tvrdí, že jej Krajský soud v Praze obvinil z nepravdy, ač stěžovatel pouze uvedl, že při prvním vazebním zasedání neměl obhájce, což uznal i sám Krajský soud v Praze v rozhodnutí o stížnosti, kterou proti prvnímu rozhodnutí o vazbě stěžovatel podal.

10. Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vykládány restriktivně tak, aby mohlo účelu, k němuž slouží, být dosaženo toliko při minimalizaci zásahu do práva na osobní svobodu a proporcionalitu takového zásahu. Stěžovatel tento závěr vztahuje i na rozhodování o vazbě, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10.

11. Stěžovatel připomíná, že účelem trestního řízení je nejen spravedlivé potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces sám o sobě. Jedním z principů spravedlivého procesu je pak povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, v kteréžto souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96.

12. Stěžovatel rovněž apeluje na tzv. doktrínu zesílených důvodů, spočívající dle stěžovatele v tom, že trvání vazby vyžaduje existenci zesílených důvodů pro své trvání, přičemž po nějaké době již nepostačí pouhé trvání podezření. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Rokhlina proti Rusku, č. stížnosti 54071/00, a Punzelt proti České republice, č. stížnosti 31315/96. Dle názoru stěžovatele tedy plynutí času zesiluje prioritu ochrany práva stěžovatele na soukromý a rodinný život oproti veřejnému zájmu na plynulém průběhu trestního řízení. Poměřováním těchto hodnot se Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Dle názoru stěžovatele přitom podezření v jeho případě díky provedenému dokazování klesá.

13. Stěžovatel vznáší tvrzení, že je v jeho případě porušována presumpce neviny, soudy obou stupňů vůči němu vystupují předpojatě a u stěžovatele nepřichází v úvahu, že by trestnou činnost po svém eventuálním propuštění z vazby opakoval, neboť stěžovatel má silnou motivaci chovat se řádně, aby mohl být se svou rodinou.

14. Stěžovatel rovněž uvádí, že Krajský soud v Praze a před ním i Okresní soud v Kladně ztotožňují vazební důvody s důvody pro prodloužení trvání vazby, které jsou ovšem dle stěžovatele odlišné, musí být odlišně posuzovány a odlišně i odůvodněny v rozhodnutí. K tomu odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1812/08, sp. zn. II. ÚS 708/2000, sp. zn. II. ÚS 253/98 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 27/96.

15. Stěžovatel dále uvádí, že u vazby předstižné musí být nebezpečí opakování trestné činnosti aktuální a obviněný jí musí vůbec být schopen, přičemž stěžovatel není schopen opakovat trestnou činnost, pro niž byl obžalován, neboť tuto měl spáchat ve spolupachatelství a jeho spolupachatelé se rovněž nachází ve vazbě. Kdyby tak byl z vazby propuštěn, neměl by ani možnost se domnělé trestné činnosti dopouštět dále. Pokud krajský soud neuvedl v tomto směru žádnou konkrétní argumentaci, dostal se do rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/13.

16. Závěrem stěžovatel rozvíjí myšlenku, že trvání vazby musí být přezkoumáváno každé tři měsíce, což v jeho případě bylo porušeno, neboť napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze mu bylo doručeno až po uplynutí této tříměsíční doby, přičemž dle názoru stěžovatele je pro určení konce této doby rozhodující právě okamžik nabytí právní moci. Opačný výklad by stěžovatele vystavoval nebezpečí svévole ze strany orgánů veřejné moci, neboť podání nového návrhu na propuštění z vazby je vázáno na lhůtu 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o předchozí žádosti, a tedy počátek této lhůty je fakticky vázán na aktivitu orgánu rozhodujícího o stížnosti proti rozhodnutí, jímž byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta. Tím se faktická délka doby, během níž nemůže stěžovatel o propuštění z vazby žádat, prodlužuje o dobu vyřízení takové stížnosti. Z tohoto důvodu nesmí být tříměsíční doba k přezkumu trvání vazebních důvodů vázána na právní moc předchozího rozhodnutí, ale na vydání rozhodnutí soudu prvého stupně. Proto stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal při hlavním líčení dne 28. 7. 2016 návrh, aby byl stěžovatel okamžitě propuštěn z vazby, o němž ovšem soud nijak nerozhodl.

IV. Posouzení Ústavním soudem

17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajících práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.

18. Problematikou vazeb se Ústavní soud zabýval ve své předchozí rozhodovací činnosti již nesčetněkrát. Jeho závěry, dopadající i na nyní posuzovanou věc, lze shrnout následovně:

19. Do rozhodování obecných soudů o vazbě může Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 [N 125/50 SbNU 85]. Vazbu předstižnou neodůvodňuje obava z opakování jakékoliv blíže neurčené trestné činnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 470/05 [N 104/41 SbNU 315]), nelze však vyčkat až do okamžiku, než obviněný v trestné činnosti začne pokračovat, a je tedy v zásadě věcí obecných soudů, aby obavu z pokračování obviněného v trestné činnosti odůvodnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 356/05 [N 20/40 SbNU 153]). Při rozhodování o prodloužení trvání vazby je nutno vycházet z tzv. doktríny zesílených důvodů, která stručně řečeno znamená, že s během času ztrácí původní důvody vzetí do vazby na síle a naopak se zesiluje potřeba chránit práva vazebně stíhané osoby a její zájem na propuštění na svobodu (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2086/14 [N 170/74 SbNU 469], či nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13 [N 217/71 SbNU 545]). Při aplikaci doktríny zesílených důvodů však musí orgány činné v trestním řízení vycházet z toho, zda se v důsledku vývoje trestního stíhání podezření vůči obviněnému oslabuje či naopak zesiluje např. tím, jaká skutková zjištění tyto orgány činí či jak se v závěru hlavního líčení vyvinula důkazní situace (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 [N 89/57 SbNU 167]).

20. K námitkám stěžovatele, specifikovaným výše sub 6., 7. a 11., že se obecné soudy nedostatečně zabývaly argumentací stěžovatele, předloženou v jeho stížnosti proti usnesení o jeho ponechání ve vazbě ze dne 9. 6. 2016 a v doplnění této stížnosti, Ústavní soud uvádí, že sice odůvodnění jak napadeného usnesení, tak usnesení o ponechání ve vazbě jsou poměrně stručná, jejich provedením však nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. Ústavní soud totiž z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel opakuje své námitky prakticky ve všech stížnostech proti rozhodnutí o vazbě, která proti němu byla v předmětném trestním řízení vydána. Zabývaly-li se jimi obecné soudy podrobněji již dříve a nedošlo-li ohledně nich k žádné změně situace, ústavně-právním požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o vazbě postačuje v takových případech i stručnější odůvodnění.

21. Odůvodněním vazby předstižené se zabýval v přiměřeném rozsahu Okresní soud v Kladně usnesením o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 22. 1. 2016, č. j. 26 Nt 901/2016-35, když zejména dospěl k závěru, že stěžovatel nemá legální zdroj příjmu a vzhledem k tomu, že mu byla znemožněna disposice s částkou 100.000,- Kč, která byla nalezena u něj doma při domovní prohlídce, je zde obava, že by si mohl prostředky na živobytí nadále opatřovat trestnou činností.

22. Zcela dostatečně se pak opakovanými námitkami stěžovatele zabýval při rozhodování o prodloužení vazby Okresní soud v Kladně ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2016, č. j. 26 Nt 551/2016-18, jímž tento soud zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby. Ve své tehdejší žádosti uváděl stěžovatel většinu námitek, jež uplatnil následně i v řízení, které vyústilo v ústavní stížností napadené rozhodnutí, tedy zejména nedostatečný podklad pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, neutěšenou rodinnou situaci, absenci obavy, že by mohl svou trestnou činnost opakovat, a dostatečnost zajištění účelu trestního řízení uplatněním některého z institutů nahrazujících vazbu. Okresní soud v Kladně zde poměrně podrobně vyvrátil všechny tyto námitky stěžovatele, když poukázal na existenci dalších důkazů, než jen výpovědí spoluobviněných (viz dále), druhovou recidivu majetkové trestné činnosti, jakož i na fakt, že se skutku, který mu byl kladen za vinu, měl obviněný dopustit ve zkušební době předchozího odsouzení pro majetkovou trestnou činnost, dále nevyjasněný původ částky zabavené u něj doma při domovní prohlídce, nedostatečnost působení jeho družky jakožto důvěryhodné osoby na stěžovatele a konečně i pochybnost možnosti okamžitého ujmutí se povolání taxikáře, o níž stěžovatel tvrdil, že ji má předjednanou, bude-li z vazby propuštěn. Ústavní soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci rozvádět a plně se s ní ztotožňuje.

23. Již dříve se obecné soudy rovněž vypořádaly s námitkou stěžovatele o tom, že mu nehrozí vysoký trest, a to konkrétně v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 14 To 92/2016-38, v němž tento soud správně poukázal na to, že obviněný sice není ohrožen vysokým trestem, bude-li však shledán vinným, s vysokou pravděpodobností mu bude uložen trest nepodmíněný, přičemž dále tento soud rozvedl i důvody, proč se případné uložení tohoto trestu jeví jako pravděpodobné.

24. Ostatně dlužno podotknout, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací s ústavní stížností až nyní, ačkoliv o jeho vazbě bylo rozhodnuto již opakovaně. Předchozí rozhodnutí, vypořádávající se s velkou částí i nyní uplatňovaných námitek stěžovatele, pak ústavní stížností nenapadl, a tedy ani sám stěžovatel se jimi na svých základních právech dotčen patrně necítil.

25. Jiná situace panuje ohledně těch námitek, u nichž došlo s vývojem trestního řízení ke změně situace. To se týká zejména argumentace doktrínou slábnutí vazebních důvodů v čase, detailně stěžovatelem rozvíjené výše sub 12., a dále vývoje dokazování (viz výše sub 6. in fine a sub 12. in fine). Doktrína zesílených vazebních důvodů představuje významnou záruku před "automatickým" prodlužováním vazeb bez toho, aby se orgány činné v trestním řízení skutečně a podrobně zabývaly tím, zda důvody vazby trvají a zda vzhledem k vývoji řízení i poměrům osoby držené ve vazbě stále zájem na zajištění účelu trestního řízení převažuje nad zájmem na ochraně práv takové osoby. Ovšem ani tuto doktrínu nelze vykládat tak, že by bez dalšího zakládala povinnost orgánů činných v trestním řízení propustit obviněného z vazby jen na základě uplynutí času, pokud se situace nijak nezměnila. Vazební důvody totiž sice časem slábnou, nicméně slábnou s různou rychlostí, postupně a mají různý práh intenzity, pod nějž musí klesnout, aby převážily zájmy vazebně stíhaného na propuštění.

26. Je proto nutno diferencovat mezi jednotlivými vazebními důvody. Důvody vazby koluzní dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu tak slábnou zpravidla rychleji než důvody vazby předstižné a útěkové, neboť s průběhem vyšetřování je poměrně rychle odstraňováno riziko interference do důkazů obviněným. Důvody vazby útěkové i vazby předstižné pak slábnou vždy v závislosti na svém materiálním obsahu. Spočívá-li tak důvod vazby předstižné např. v tom, že obviněný z pokusu vraždy opakovaně ve veřejném zasedání vážně prohlásí, že bude-li propuštěn, dokončí, co začal, slábne tento vazební důvod nesrovnatelně pomaleji, než v případě, kdy jeho zamýšlená oběť zemře sama z přirozených příčin (v takovém případě je důvod pro propuštění z vazby naplněn instantně, nejsou-li zde jiné okolnosti). Pokud obecné soudy v případě stěžovatele dospěly k závěru, že u tohoto je riziko pokračování v majetkové trestné činnosti z důvodu jeho nemajetnosti a znemožnění dispozice s prostředky, které patrně pochází z trestné činnosti, trvá tento důvod stále poměrně silně.

27. To vše samozřejmě platí pouze v situaci, kdy se nijak nezměnily ani důvody podporující zájem na zajištění účelu trestního řízení, ani důvody podporující zájem na propuštění z vazby. V běhu řízení totiž mohou růst (či se případně i snižovat) nejen důvody pro propuštění obviněného z vazby (např. zájem na výchově dětí, péče o rodinu atd.), ale i důvody pro ponechání obviněného ve vazbě (např. s ohledem na průběh dokazování sílí podezření, že obviněný skutek, kladený mu za vinu, skutečně spáchal). Rozdíl spočívá pouze v tom, že zatímco důvody pro propuštění z vazby sílí určitým způsobem kontinuálně samy od sebe, důvody pro ponechání ve vazbě mohou růst pouze tehdy, odůvodňují-li to konkrétní výsledky průběhu trestního řízení. Obě skupiny důvodů je přitom nutno vážit v každé jednotlivé situaci s přihlédnutím k jejich dynamice, tj. s přihlédnutím k tomu, jak se vzhledem k vývoji řízení a jeho dopadu na život vazebně stíhaného a jeho rodiny zvýšily či snížily.

28. V případě stěžovatele nevzaly obecné soudy za prokázané nic, co by umenšovalo důvodnou obavu, že by si tento mohl po svém propuštění obstarávat prostředky na živobytí trestnou činností, když obecné soudy neuvěřily jeho tvrzení, že má reálně zajištěnou možnost nastoupit do zaměstnání jako řidič taxislužby. Ústavní soud podotýká, že tento skutkový závěr není oprávněn přezkoumávat.

29. Ohledně vývoje dokazování pak stěžovatel poukazuje na to, že spoluobvinění změnili své výpovědi, přičemž jeho obvinění je založeno prakticky pouze na označení spoluobviněným Třešňákem, jehož výpověď je dle stěžovatele nevěrohodná. Ústavní soud až na excesy (k nim srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 [U 22/38 SbNU 579], či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 [N 91/33 SbNU 377]), není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy. Zde k žádnému takovému excesu nedošlo. Důvodné podezření, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání a na jehož základě byl stěžovatel vzat do vazby, vzniklo totiž nejen na základě udání spoluobviněných Třešňáka a Špaka, která, stála-li by osamoceně, nemusela by obstát jako odůvodňující tak závažný zásah do osobní svobody, jakým je vzetí do vazby, zejména došlo-li později ke změnám výpovědí těchto spoluobviněných.

30. Vedle těchto výpovědí vycházely orgány činné v trestním řízení ovšem rovněž i z výsledků sledování osob a věcí, při nichž se jim podařilo zjistit předávání odcizených vozidel spoluobviněným Třešňákem stěžovateli a spoluobviněnému Sotonovi, jak vyplývá z výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 1. 2016, č. j. 26 Nt 901/2016-35, které je v souladu se záznamem o průběhu sledování ze dne 15. 9. 2015. Toto odůvodnění dále rozvedl i Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 10. 2. 2016, č. j. 14 To 46/2016-65, jímž tento soud rozhodl o stížnostech stěžovatele a jeho spoluobviněného Sotony proti usnesení o vzetí do vazby. Zde se rovněž Krajský soud v Praze vypořádal s argumentací stěžovatele, že není logicky možné, aby pokračoval v trestné činnosti, které se měl dopustit ve spolupráci s jinými osobami, jsou-li tyto ve vazbě. Krajský soud k tomu uvedl, že ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu necílí toliko na situace, kdy je zde riziko z páchání zcela identické trestné činnosti, ale i trestné činnosti obdobného charakteru, tj. v tomto případě trestné činnosti majetkové. Toto posouzení Krajského soudu v Praze nelze považovat za obavu z nekonkrétní trestné činnosti, neboť je zřejmé, že je zde dána obava z majetkové trestné činnosti, související skutkově s trestnou činností, pro niž je stěžovatel stíhán.

31. Ani námitce konkretizované výše sub 8. Ústavní soud nemůže přisvědčit. Z vyžádaného spisového materiálu, včetně zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení, je zřejmé, že stěžovatel se k možnosti peněžité záruky ve výši 100.000,- Kč vyjádřil v průběhu hlavního líčení dne 9. 6. 2016 pouze při svém výslechu v rámci dokazování. Ve fázi rozhodování o prodloužení vazby však ani on, ani jeho obhájce žádný takový návrh nevznesli, obhájce pouze poukázal na to, že stěžovatel takový návrh již dříve učinil a že jej soud opakovaně odmítal, čímž zjevně pouze odkazoval na výslech stěžovatele a jeho postup v předchozích řízeních o vazbě. Ačkoliv § 59 odst. 1 trestního řádu velí, aby každé podání bylo posuzováno podle svého obsahu, a nikoliv označení, od každého procesního úkonu či podání je nutno vyžadovat, aby byl učiněn výslovně. V žádném případě pak není možno směšovat obsah svědecké výpovědi s procesním vyjádřením, neboť každý z těchto institutů náleží do jiné fáze hlavního líčení. Nejedná se přitom o žádný zbytečný formalismus, neboť opak by, doveden ad absurdum, znamenal, že vlastně každá osoba či předmět, které obviněný zmíní ve své výpovědi, jsou podle svého obsahu současně i důkazním návrhem, případně že tvrzení obviněného, že se skutku, kladeného mu za vinu, nedopustil, by podle svého obsahu mělo být považováno za návrh na zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Je tedy racionální a důvodné, že trestní řád požaduje od stran řízení, aby své procesní úkony činily výslovně, neboť jedině tak je možno udržet v průběhu trestního řízení mezi všemi jeho subjekty požadovaný stupeň komunikační srozumitelnosti.

32. Rozhodování o přijetí peněžité záruky vždy musí předcházet příslušný návrh ze strany obhajoby (srov. RŮŽIČKA, M., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 887.). Institut nahrazení vazby složením peněžité záruky je tak ovládán zásadou dispoziční, obdobně jako např. opravné prostředky v trestním řízení. Situace stěžovatele je tak obdobná, jako kdyby stěžovatel např. na závěr veřejného zasedání o odvolání uvedl, že nebude-li jeho odvolání vyhověno, podá si dovolání, následně by jej ovšem v příslušné lhůtě nepodal. V takové situaci by rovněž nebylo možno přisvědčit názoru, že stěžovatel dovolání podal.

33. Nelze odhlédnout ani od toho, že se stěžovatel v rámci dokazování v hlavním líčení vyjádřil v tom smyslu, že je ochoten složit jako peněžitou záruku částku 100.000,- Kč, kterou by si mohl půjčit od sestry své družky. Stěžovatel tak ani netvrdil, že má příslušnou částku k dispozici či že ví jistě, že by mu sestra družky vůbec takovou půjčku poskytla. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že pokud by stěžovatel předložil již ve své výpovědi v rámci dokazování zcela konkrétní návrh, příp. předložil přípis od sestry své družky, že tato by byla ochotná s poskytnutím půjčky souhlasit, bylo by možno požadovat po soudu, aby se v rámci rozhodování o vazbě, neučinil-li by ani stěžovatel, ani jeho obhájce návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou, stěžovatele dotázal, jak své vyjádření v rámci výpovědi vlastně mínil a zda nyní činí návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou. Jelikož však stěžovatel v nyní projednávané věci učinil pouze zcela nekonkrétní a eventuální vyjádření v rámci své výpovědi a zároveň neučinil perfektní procesní návrh v rámci rozhodování o vazbě, nepochybil soud prvého stupně ani tím, že se ke stěžovatelovu vyjádření nevracel. To platí o to více, že stěžovatel byl zastoupen obhájcem, od nějž lze jakožto od právního profesionála očekávat, že bude vědět, jak správně procesně návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou podat, a jak zajistit zvýšení šancí na jeho úspěch např. tím, že již v řízení o přípustnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou předloží písemný příslib osoby, která je ochotna za obviněného peněžitou záruku složit, což je (jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti) v případech reálné možnosti částku na peněžitou záruku složit zcela běžná praxe obhajoby.

34. Ani námitka stěžovatele, specifikovaná výše sub 9., Ústavní soud nepřesvědčila. Z vyžádaného spisu je zcela zjevné, že mezi stěžovatelem a Krajským soudem v Praze došlo k nepochopení ohledně obsahu námitky, spočívající v tom, že stěžovatel nebyl při vazebním zasedání zastoupen svým obhájcem. Zatímco stěžovatel tuto námitku uvedl pro dokreslení kontextu a vztahoval ji k vůbec prvnímu vazebnímu zasedání, které bylo ve věci vedeno, jehož se obhájce stěžovatele neúčastnil vzhledem k tomu, že plná moc byla soudu zaslána až krátce před zahájením vazebního zasedání, a příslušný soudce se o její existenci dozvěděl až v jeho závěru od obhájce stěžovatelova spoluobviněného, Krajský soud v Praze si ji vyložil v napadeném usnesení jako uplatněnou ve vztahu k vazebnímu zasedání o prodloužení trvání vazby, z nějž vzešlo rozhodnutí, které Krajský soud v Praze napadeným usnesením přezkoumával. Jelikož prvé ve věci provedené vazební zasedání ani rozhodnutí, které z něj vzešlo, není předmětem tohoto řízení, nemá pro rozhodnutí Ústavního soudu relevanci.

35. Ani s námitkou restriktivní interpretace důvodů vazby (viz výše sub 10.) a nutnosti odlišovat důvody vazby a důvody pro prodloužení vazby (viz výše sub 14.), se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Odkazoval-li v tomto směru stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1812/08, sp. zn. II. ÚS 708/2000 a sp. zn. II. ÚS 253/98, pak z nich nevyvodil právní závěry přiléhavé své situaci. Zmíněná rozhodnutí totiž toliko stanovují, že při prodlužování trvání vazby nutno kromě podmínek pro vzetí do vazby splnit kumulativně ještě podmínky další, uvedené v platné právní úpravě v ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu (čl. V. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1812/08), což znamená, že na rozhodování o prodloužení trvání vazby je třeba klást vyšší požadavky (usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 708/2000), nicméně jsou-li tyto aditivní podmínky naplněny, práva obviněného z tohoto důvodu nemohou být porušena (usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 253/98), přičemž úvaha o jejich naplnění nemusí být vyjádřena v odůvodnění rozhodnutí výslovně, jestliže z něj jednoznačně vyplývá (usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 708/2000). Byť je tedy Krajskému soudu v Praze i Okresnímu soudu v Kladně možno vytknout, že se naplněním podmínek pro prodloužení vazby podrobněji nezabývaly, z napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvého stupně jednoznačně vyplývá, že tyto podmínky naplněny byly.

36. Ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu stanoví, že při rozhodování o prodloužení trvání vazby je nutno zkoumat trvání vazebních důvodů, jejich případnou změnu a možnosti nahradit je některým z k tomu určených institutů (tento přezkum se tak de facto shoduje s přezkumem existence vazebních důvodů při rozhodování o vzetí do vazby), přičemž přihlížejí k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Obě tato kritéria musí přitom být naplněna kumulativně (srov. RŮŽIČKA, M., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II. a III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 809). Předmětné trestní stíhání je vedeno, jak obecné soudy nesčetněkrát zmínily, pro poměrně rozsáhlou trestnou činnost a v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze spatřovat neodůvodněné průtahy (ostatně ve věci je již s poměrně malými prodlevami vedeno hlavní líčení). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že hrozí obava, že by stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, byl by jeho propuštěním i podstatně ztížen účel trestního řízení, jehož významnou složku představuje i předcházení a zamezování trestné činnosti (ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu). Tím jsou kumulativně spojeny obě aditivní podmínky, rozdílné od důvodů vazby, dle ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu.

37. Ponechání stěžovatele ve vazbě nebrání ani příkaz k restriktivní intepretaci důvodů, umožňujících omezení svobod, neboť samotný důvod vazby předstižené je zcela ústavně-konformním a legitimním z důvodu nejen potřeby chránit veřejný zájem na ochraně před trestnou činností in abstracto, ale i z důvodu potřeby chránit základní práva a svobody jednotlivců, která by vzhledem k důvodné obavě z pokračování v trestné činnosti vazebně stíhaných mohla být porušena in concreto. Ani subsumpce skutkových okolností stěžovatele pod vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu nepředstavuje z hlediska požadavků na ústavní konformitu žádnou obtíž. Rozhodovací praxe bez kontroverzí přijímá závěr, že formulace "pokračovat v trestné činnosti, jíž se dopustil" znamená, že nemusí jít o čin stejné právní kvalifikace (o stejný trestný čin), ale o trestný čin stejné povahy (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1995, sp. zn. 7 To 2/95 [R 39/1995 SbSRS]), přičemž "stejnou povahu" mají např. trestné činy majetkové (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 4 To 771/95, publikované v časopise Soudní rozhledy, r. 1996, č. 4, s. 91).

38. Námitky specifikované výše sub 13., 14. a 15. stěžovatel periodicky opakuje ve svých podáních, jimiž se snaží docílit svého propuštění z vazby. Obecné soudy se s nimi ovšem až dosud vypořádaly zcela dostatečně, o tom viz výše. Ústavní soud jim proto nemá v tomto ohledu čeho vytknout a s touto námitkou stěžovatele se nemůže ztotožnit.

39. Konečně i námitka stěžovatele specifikovaná výše sub 16. je zjevně lichá. Ustanovení § 71a trestního řádu zcela jednoznačně váže třicetidenní dobu, po níž nemůže obviněný podat opětovně žádost o propuštění z vazby, s právní mocí posledního rozhodnutí, jímž byla jeho předchozí žádost zamítnuta. Výklad, že za takové rozhodnutí by mělo být považováno až rozhodnutí stížnostního soudu o stížnosti proti usnesení o zamítnutí takové žádosti, by byl v rozporu již se samotným textem tohoto ustanovení. Řízení o žádosti o propuštění z vazby a řízení o stížnosti jsou dvě různá řízení s různými předměty, a nelze je proto směšovat. Ostatně tvrdí-li stěžovatel, že znění uvedeného ustanovení činí jeho možnost podat žádost o propuštění z vazby závislou na tom, v jaké lhůtě příslušný stížnostní soud o jeho stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby rozhodne, pak opomíjí fakt, že v běhu této doby stížnostní soud, vázaný revizním principem, znovu přezkoumává splnění podmínek pro prodloužení vazby, a tedy vykonává materiálně právě tu aktivitu, jíž by chtěl stěžovatel docílit podáním žádosti o propuštění z vazby. Namítá-li stěžovatel, že o jeho žádosti o propuštění z vazby při hlavním líčení dne 28. 7. 2016 soud vůbec nerozhodl, pak toto jeho tvrzení nespadá pod předmět nyní vedeného řízení o ústavní stížnosti, jímž je přezkum napadeného rozhodnutí.

V. Závěr

40. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2534/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies