IV. ÚS 1553/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Stanislavy Frimlové, zastoupené Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Za Humny 1299/13, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2016, č. j. 22 Co 57/2016-116, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 12. 2015, č. j. 33 EXE 1505/2013-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 16. 5. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými soudy rozhodly, že se stěžovatelce neustanovuje zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení o návrhu na zastavení exekuce. Tímto rozhodnutím obecné soudy nerespektovaly čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s. (dále jen "Úmluva o právech postižených"), podle kterého by měl být stěžovatelce v soudních řízeních zajištěn účinný přístup ke spravedlnosti. Minimem obsahu tohoto práva je podle stěžovatelky ustanovení advokáta, pokud o něj požádala - k tomu odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v její věci. Stěžovatelka je osobou se zdravotním postižením, uvádí, že je po prodělané autonehodě prakticky slepá a nedokáže se stabilně déle soustředit. Rovněž uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka argumentuje především odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 As 141/2014-26, který dospěl k závěru, že v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o snížení příspěvku na péči bylo k zachování minimy práva obsaženého v čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech postižených nutné stěžovatelce advokáta ustanovit. Podle názoru Ústavního soudu však nelze tento argument generalizovat jako paušální pravidlo pro každé řízení před kterýmkoliv orgánem veřejné moci. Nelze totiž považovat za rovnocenné řízení proti rozhodnutí o snížení příspěvku na péči a řízení o návrhu na zastavení exekuce, o které jde v projednávaném případě. Požadavky kladené na účastníka v řízení o návrhu na zastavení exekuce jsou nižší, neboť o zastavení soud rozhoduje i bez návrhu, a řízení tedy do jisté míry ovládá vyšetřovací zásada. Nutno též přihlédnout ke skutečnosti, že k projednání návrhu ani není nutné podle § 253 odst. 2 o. s. ř. nařizovat jednání a v praxi se tak děje jen výjimečně.

Podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech postižených, kterou je Česká republika vázána, jsou smluvní státy povinny "zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení." Obsahem tohoto ustanovení tedy není přímá povinnost vyhovět každé žádosti osoby se zdravotním postižením o ustanovení advokáta, bez ohledu na další okolnosti případu, ale toliko odstranit omezení, které dotčené osoby oproti osobám bez postižení zatěžují. V řízeních o návrhu na zastavení exekuce, jak ostatně konstatovaly i obecné soudy, není běžné zastoupení účastníka advokátem, natož aby se jednalo o nezbytnost k účinné ochraně práv. Ústavní soud proto neshledává za odporující citovanému ustanovení Úmluvy, pokud soudy za těchto okolností neustanovily stěžovatelce advokáta. Tím spíše proto, že sama stěžovatelka má právnické vzdělání a zjevně dostatek odborných znalostí, což v řízení prokázala mimo jiné i kvalitou podaného odvolání, opakovaných námitek podjatosti a jinými podáními, jimiž řízení brzdí (a její procesní chování vykazuje známky obstrukcí). Lze konstatovat, že v projednávaném případě není stěžovatelka oproti účastníkům bez zdravotního postižení znevýhodněna, ba naopak, díky svému právnickému vzdělání má proti nim výhodu odborných znalostí; nelze tudíž z citovaného ustanovení dovodit nutnost ustanovit ji pro toto řízení advokáta.

Pakliže stěžovatelka uvádí, že v odvolacím řízení o návrhu na zastavení exekuce bude nutné provádět rozsáhlé dokazování stran jejich nároků vůči oprávněné, Ústavní soud je naopak přesvědčen, že navrhované důkazy měly být uplatněny v předchozím nalézacím řízení, nikoliv až nyní, v rámci projednání návrhu na zastavení exekuce.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že neustanovení advokáta stěžovatelce pro řízení o návrhu na zastavení exekuce, resp. až pro řízení o odvolání, není porušením čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1553/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies