II. ÚS 3009/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem K. Sliwky 129, Karviná -Fryštát, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2016, č. j. 14 Co 70/2016-357, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného stěžovatele (otce) k jeho nezletilé dceři K., jejíž matkou je Š. Z.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 11. 2015, č. j. 0 P 13/2014-300, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného k nezletilé dceři, jež bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 7. 2014, č. j. 0 P 13/2014-189 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015, č. j. 14 Co 558/2014-240), a to ve výši 4.000 Kč měsíčně. Krajský soud se tak ztotožnil s právními závěry okresního soudu, v nichž neshledal jakkoliv důvodnými stěžovatelem vznesené argumenty, jimiž odůvodnil podání svého návrhu na snížení výživného, neboť "nebylo z jeho strany prokázáno, že by došlo k jakékoliv změně, která by odůvodňovala neuplatnění tzv. výdělkové potenciality (stěžovatele) i nadále, jak již bylo uzavřeno v předchozím řízení." Obecné soudy proto vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel je i nadále schopen dosahovat minimálně stejného příjmu (ze zprostředkovatelské činnosti) jako v době posledního rozhodnutí o výživném, přičemž neshledaly relevantními jeho tvrzení, že tuto činnost již pro danou společnost nevykonává a není schopen tak činit ani pro jinou společnost, neboť se změnily podmínky pro její výkon (požadavek úrovně vzdělání a náklady s tím spojené). Obecné soudy naopak přihlédly i k tomu, že stěžovateli odpadly dvě vyživovací povinnosti (v celkové výši 2.600 Kč měsíčně) ve vztahu k jeho dalším, dnes již zletilým, dětem.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného ve vztahu k nezletilé dceři. Konkrétně zpochybňuje způsob aplikace ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku při hodnocení jeho tzv. výdělkové potenciality, když zcela nesprávně dovodily, že je i nadále schopen dosahovat stejných výdělků jako v letech 2011 a 2013, aniž by však zohlednily specifika výkonu a změny v rámci zprostředkovatelské činnosti, které jej přinutily tuto činnost již nevykonávat. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je proti němu u Okresního soudu v Karviné (pod sp. zn. 5 T 84/2016) vedeno trestní řízení pro přečin zanedbání povinné výživy (§ 196 odst. 1 trestního zákoníku), a to z důvodu neuhrazení dluhu na výživném ve výši 75.000 Kč, přičemž tento dluh je prý "důsledkem neúspěšných návrhů stěžovatele na snížení výživného".

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilé dceři a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

6. Ke konkrétní polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři, Ústavní soud uvádí, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. na životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů (nikoliv jen napadené rozhodnutí krajského soudu) jsou nesprávná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že nejen krajský soud, nýbrž i okresní soud (po provedeném dokazování) náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, i ke skutečnostem, které stěžovatel namítal, a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v příjmech a výdělkových schopnostech stěžovatele došlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly přijetí změny (snížení) stanovené výše výživného ve vztahu k nezletilé dceři, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

8. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 20. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3009/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies