II. ÚS 2735/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Licka, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 5 Ntd 12/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestní věci, v níž stěžovatel vystupuje jako obžalovaný, tak, že věcně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchní soud uvedl, že jednáním obžalovaného (v současném stádiu trestního stíhání) nemohla být naplněna skutková podstata žádného trestného činu, k jehož projednání by byl příslušný krajský soud, neboť toto jednání nevykazuje znaky soustavnosti ani mnohosti, čímž nebyl naplněn znak "spáchání ve značném rozsahu", eventuálně ve "velkém rozsahu". Nelze ani dospět k závěru, že by byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, resp. jeho pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že k projednání jeho věci je věcně příslušný Městský soud v Praze a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 3, neboť jednání popsané v obžalobě naplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu dle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení § 209 odst. 1, 5 trestního zákoníku. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že jej obžaloba viní z toho, že pohledávka, kterou stěžovatel vymáhal na základě směnek, neexistovala. Pak se ale nejednalo o padělky směnek, pročež jejich vystavení by mohlo být součástí podvodného jednání, trestného právě jako trestný čin podvodu, a nikoli trestného činu dle ustanovení § 234 trestního zákoníku. Podobně pak stěžovatel argumentuje, že pokud jsou předmětné směnky neplatné, tedy nejsou směnkami s příslušnými uhrazovacími či platebními funkcemi, brání to tomu, aby mohl vzniklý předmět plnit funkce cenného papíru. Proto použitím takového předmětu může v případě naplnění dalších zákonných znaků dojít opět pouze ke spáchání trestného činu podvodu. Závěrem stěžovatel doplňuje, že trvá na skutečnosti, že se žádného trestného činu nedopustil, neboť nevěděl o tom, že dané směnky nejsou pravé a platné. Ačkoliv si je vědom skutečnosti, že se domáhá přísnější kvalifikace v obžalobě popsaného jednání, tvrdí, že obsahem jeho základního práva je, aby skutek, byť jej nespáchal, byl posuzován k tomu věcně příslušným soudem.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud nejprve konstatuje, že jakkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 36 Listiny, z obsahu jeho podání plyne, že se ponejvíce dovolává práva na zákonného soudce vyjádřeného v čl. 38 Listiny. Nyní rozhodující senát přitom připomíná konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].

6. Ústavní soud však v nyní souzené věci neshledal, že by vrchní soud v napadeném usnesení rozhodl o věcné příslušnosti soudu k projednání obžaloby v rozporu se zákonnými pravidly pro stanovení věcné příslušnosti soudu a dopustil se tím porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Učiněné závěry ostatně vrchní soud řádně odůvodnil, když se též věnoval stěžovatelem rozporované otázce, zdali jednáním, které je stěžovatelovi kladeno za vinu, nebyla naplněna podstata zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (viz s. 3 napadeného usnesení).

7. V této souvislosti soud totiž uvedl, že pachatel trestného činu podvodu musí někoho uvést v omyl a v důsledku tohoto omylu musí dojít k určité majetkové dispozici, přičemž ve věci stěžovatele je zřejmé, že v omyl byl uveden pouze soud, kterému byly předloženy falešné směnky, tento však nemůže být pokládán za subjekt, který by mohl být uveden v omyl podvodným jednáním. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje a na odůvodnění napadeného rozhodnutí proto v plné míře odkazuje. Zároveň připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ani právo na zákonného soudce není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Zároveň Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno obracet se s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy, jak v nyní posuzované věci činí stěžovatel.

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

9. Jde-li o stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm za dané situace již samostatně nerozhodoval, jelikož by to bylo s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti zjevně nadbytečné.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 20. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2735/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies