IV. ÚS 2567/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravskoslezské cukrovary, a.s., IČ: 46900764, se sídlem Hrušovany nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, zastoupené JUDr. Pavlem Marcem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 750/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2016 č. j. 32 Cdo 5070/2015-242 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2015 č. j. 56 Co 62/2015-191, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo náměstí 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. srpna 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelka se žalobou proti státu domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. A1 - ostatní plocha, v katastrálním území Vávrovice, nyní zapsaného na LV č. A2 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětný pozemek").

3. Předmětný pozemek nabyl stát na základě kupní smlouvy ještě v 80. letech minulého století. Hospodářskou smlouvou ze dne 8. května 1991 bylo právo hospodaření k němu převedeno na Cukrovar Opava, státní podnik. Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 29. června 1992 č. j. 30/31/197/II/92 byl podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, schválen privatizační projekt Cukrovar Opava, státní podnik, zpracovaný vedením podniku na veřejnou soutěž. Součástí podmínek schválení privatizačního projektu byla jeho aktualizace, jakož i to, že z něj v souladu se zákonem České národní rady č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, bude vyčleněna zemědělská půda. Jako zemědělská půda byl tehdy evidován i předmětný pozemek, byť byl nejméně od poloviny 80. let minulého století užíván za účelem průmyslové výroby - výroby cukru - a souvisejících technologických činností (tzn. odkalování vody z "praní" cukrové řepy).

4. Dne 1. října 1992 byla mezi Fondem národního majetku České republiky jako prodávajícím a obchodní společností 1. Slezská, a.s. (právní předchůdkyní stěžovatelky) jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl blíže specifikovaný majetek podle aktualizovaného privatizačního projektu. V soupisu nemovitého majetku privatizovaného státního podniku, který byl přílohou této smlouvy, předmětný pozemek uveden není a nebyl zahrnut ani v žádném z dodatků k této smlouvě, kterým byly na kupujícího převedeny některé další nemovitosti. Rovněž nebyl uveden ani v soupisu nemovitostí, který byl součástí návrhu podanému katastru nemovitostí na zápis změny názvu obchodní společnosti 1. Slezská, a.s. z důvodu sloučení společností a přechodu veškerého majetku, včetně majetku nemovitého, na stěžovatelku jako nástupnickou společnost.

5. Vedlejší účastnice podala dne 13. října 2005 návrh na provedení zápisu do katastru nemovitostí, aby v něm byla zapsána jako nabyvatelka předmětného pozemku. Učinila tak na základě svého ohlášení o příslušnosti hospodařit s majetkem státu podle § 10 písm. b) a § 15 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož jde o majetek někdejšího Cukrovaru Opava, státní podnik.

6. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále též "soud prvního stupně") ze dne 17. prosince 2014 č. j. 37 C 136/2013-116 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno a určeno, že je vlastníkem předmětného pozemku. Podle názoru tohoto soudu bylo třeba na spornou záležitost nahlížet optikou a v souvislostech společenského vývoje začátku 90. let minulého století. Předmětný pozemek již dlouhodobě před privatizací státního podniku nesloužil zemědělské výrobě a zemědělským účelům, ale průmyslové výrobě a činnosti cukrovaru. Jeho evidence jako "role" či "orná půda" byla pouze formální a v rozporu s faktickým stavem věci. Dále bylo třeba zohlednit, že smyslem privatizačního projektu a navazující smlouvy bylo převedení veškerého movitého a nemovitého majetku, se kterým podnik hospodařil při své činnosti, čemuž nasvědčuje i text smlouvy. Původní privatizační projekt zahrnoval ocenění i tohoto pozemku. Ujednaná kupní cena navíc převyšovala ocenění státního podniku v privatizačním projektu, zahrnujícího i tzv. zemědělské pozemky. Úmysl stran převést veškerý uvedený majetek lze dovodit i z následného vývoje, kdy po řadu let (desetiletí) stěžovatelka a její právní předchůdce s předmětným pozemkem nakládali, aniž by v tomto směru byli nějak rušeni státem či jinou osobou. Byl to nakonec samotný stát, kdo uzavíranými dodatky, zejména dodatkem č. 4, připustil, že výčet nemovitého majetku uvedený v příloze kupní smlouvy není úplný a měl by zahrnovat veškeré další nemovité věci tvořící původní státní podnik, včetně pozemků nesloužících zemědělským účelům. Výklad, že bylo záměrem státu si předmětný pozemek ponechat k jinému využití, se jeví být v kontextu ostatních zjištění absurdní a nelogický. Za této situace si vedlejší účastnice měla zjistit, že s majetkem nerušeně hospodaří stěžovatelka jako právní nástupce společnosti, která zprivatizovala státní podnik. Logickou úvahou - s přihlédnutím k předchozím krokům - by tak v součinnosti s ní mohla napravit výše uvedené formální nedostatky.

7. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že jeho výše uvedené právní závěry vycházejí z neformálního pohledu na věc se snahou o spravedlivé vyřešení dané věci s přihlédnutím k celkovému historickému vývoji plynoucímu ze zjištěného skutkového stavu. I kdyby však stěžovatelka předmětný pozemek nenabyla kupní smlouvou, jeho vlastníkem by se v mezidobí musela stát vydržením. V době nabytí majetku od společnosti 1. Slezská, a.s. totiž nemohla mít pochybnosti o tom, že sloučením nabývá i předmětný pozemek, který tvořil neoddělitelnou provozní součást cukrovaru a byl takto nerušeně užíván. Nebyl tak důvod, aby si svou představu o rozsahu nabytých pozemků porovnala s katastrální mapou a se zaměřením hranic pozemků. S ohledem na dobrou víru stěžovatelky nepovažoval soud prvního stupně za podstatné, že pozemek nebyl uveden v jejím návrhu katastrálnímu úřadu ze dne 15. května 2000. První poznatek, že není v dobré víře, lze vztáhnout až k dopisu vedlejší účastnice ze dne 10. října 2011, tedy po uplynutí doby přesahující 10 let.

8. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. června 2015 č. j. 56 Co 62/2015-191 rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky s ohledem na jeho odlišné právní posouzení zamítl. Přestože ve svém rozsudku uznal, že předmětný pozemek více než 30 let fakticky nesloužil zemědělským účelům, tato skutečnost neměnila nic na tom, že nebyl součástí předmětu převodu kupní smlouvou ze dne 1. října 1992, uzavřenou mezi Fondem národního majetku České republiky a společností 1. Slezská, a.s. Na jejím základě tedy nedošlo k převodu tohoto pozemku, přičemž se tak nestalo ani v následujícím období, např. formou písemného dodatku ke kupní smlouvě, jímž by byl o něj rozšířen její původní obsah. Tvrzení stěžovatelky, že k převodu došlo na podkladě této smlouvy s ohledem na "shodnou vůli obou smluvních stran", proto podle odvolacího soudu nebylo možné přiznat právní význam. Smlouva o převodu nemovitostí, pro niž je podle zákona obligatorní písemná forma, nemohla být tímto způsobem doplňována o další obsahové náležitosti, jež v písemném vyhotovení nejsou uvedeny. Dále odvolací soud uvedl, že uvedená kupní smlouva byla svou povahou smlouvou o prodeji části podniku, z něhož byly vyňaty pozemky, jež byly podle tehdy aktuálního formálního stavu "zemědělskými" pozemky. Pohnutky, na podkladě kterých nebyly zahrnuty do privatizace a později do kupní smlouvy, byly právně nerozhodné.

9. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem, že vlastnické právo stěžovatelky mohlo vzniknout vydržením. Absence pozemku v nabývacím titulu obecně vylučuje, aby byl držitel v průběhu vydržecí lhůty vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Dobrou víru stěžovatelky, případně jejího právního předchůdce, přitom nebylo možné dovodit ani z jiných skutečností. Okolnost, že předmětný pozemek nebyl do kupní smlouvy zahrnut, mohla a měla být oběma smluvním stranám známá a byla jednoznačně zřejmá z obsahu privatizačního projektu. V následujícím období, kdy již bylo postaveno najisto, že takto "opomenuté pozemky" k zemědělskému půdnímu fondu nepatří, společnost 1. Slezská, a.s. formou dodatku ke kupní smlouvě rozšířila původní předmět kupní smlouvy o nejméně jeden z nich. To, že ohledně dalších - kupní smlouvou opomenutých - pozemků nebyla písemná změna kupní smlouvy sjednána, ovšem nelze vykládat ve prospěch této společnosti, resp. ve prospěch jejího právního nástupce. Nedostatek nabývacího titulu nelze zhojit pouhým výkladem. Stěžovatelka nepřednesla skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit její dobrou víru ohledně nabytí předmětného pozemku opírající se případně o jiný právní titul než o uvedenou kupní smlouvu. Faktický stav, tedy převzetí celého areálu cukrovaru stěžovatelkou v souvislosti s její univerzální sukcesí do práv a povinností společnosti 1. Slezská, a. s. ke dni 1. ledna 2000, její dobrou víru sám o sobě založit nemohl.

10. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 10. května 2016 č. j. 32 Cdo 5070/2015-242 jako nepřípustné. Dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že kupní smlouvou ze dne 1. října 1992 nebylo na právního předchůdce stěžovatelky převedeno vlastnické právo k předmětnému pozemku, což odpovídalo tehdejšímu privatizačnímu projektu, jenž byl podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., hlavním institutem privatizace a zahrnutí majetku v něm bylo podmínkou, aby mohl být dále převeden. Sporný pozemek byl z privatizačního projektu vyloučen výslovně a záměrně, byť se tak stalo na základě právního názoru, který se následně - ve světle pozdější soudní judikatury - ukázal být chybným. Obsah kupní smlouvy zároveň v tomto ohledu nebylo možné dodatečně doplnit výkladem. Odvolací soud se rovněž neodklonil od judikatury dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že smlouvou byla převedena část podniku, resp. podnik po vyčlenění části pozemků. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nakonec není ani právní závěr, že v projednávané věci nelze dovodit dobrou víru stěžovatelky. Tento závěr je založen na pečlivém vyhodnocení konkrétních okolností případu.

III.
Argumentace stěžovatelky

11. Stěžovatelka namítá, že odvolací a dovolací soud ve svých rozhodnutích pominuly dvě základní ideová východiska, na nichž svůj rozsudek založil soud prvního stupně. Jde o nutnost shlížet spornou záležitost "optikou a v souvislostech společenského vývoje začátku 90. let minulého století" a "snahu o spravedlivé vyřešení dané věci s přihlédnutím k celkovému historickému vývoji plynoucímu ze zjištěného skutkového stavu". Tyto soudy zároveň nepřihlédly ani ke specifickému postavení stěžovatelky a státu v případě privatizace, když stěžovatelka vycházela z předpokladu správnosti aktů veřejné moci. Předmětný pozemek byl nesprávně veden jako zemědělský pozemek, přestože nesplňoval jeho znaky a několik desítek let sloužil výlučně k průmyslovým účelům. Jeho vyřazení z privatizačního projektu tak bylo důsledkem chyby, která vedla ke vzniku nespravedlivého stavu, z něhož teď stát, který tuto chybu způsobil, hodlá těžit. Jelikož právní předchůdce stěžovatelky nabyl kupní smlouvou celý majetek privatizovaného státního podniku, musel nabýt i předmětný pozemek. Stěžovatelka rovněž připomíná, že postupně byly ke kupní smlouvě uzavřeny čtyři dodatky, kterými se stát snažil napravit některé formální chyby a nesrovnalosti. Zejména dodatek č. 4 odkazuje na zcela totožnou argumentaci ohledně chybného označení jiného pozemku za zemědělský a za účelem odstranění této chyby se jím tento pozemek bezúplatně převádí do vlastnictví jejího právního předchůdce. Předmětný pozemek sice v těchto dodatcích zahrnut nebyl, správně tam však zařazen být měl. Je absurdní a nemravné, aby o čtrnáct let později vedlejší účastnice ve skutkově stejné věci požadovala po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení.

12. Skutečnost, že odvolací a dovolací soud uvedené pochybení státu nijak nereflektovaly ve svých rozhodnutích, nese znaky svévolného rozhodování a podle stěžovatelky s ní lze spojovat závěr o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nepochybným úmyslem stran bylo převést na společnost 1. Slezská, a.s. veškerý movitý a nemovitý majetek, se kterým podnik hospodařil při své činnosti. Jedině tato interpretace může odstranit formální pochybení vrchnostensky postaveného státu při privatizaci a napravit tak vzniklý zjevně nespravedlivý stav. Místo toho však uvedené soudy zvolily výklad postavený na formálním označení předmětného pozemku jako zemědělského, z čehož dovodily, že formálně předmětný pozemek na právního předchůdce stěžovatelky nikdy nepřešel. Jejich rozhodnutí má být proto v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť jím byl připuštěn zásah do pokojného stavu, jež spočíval v téměř 20 let trvajícím nerušeném užívání předmětného pozemku.

13. Závěrem stěžovatelka rozporuje i nestandardní právní konstrukci, že v případě předmětného pozemku šlo o tzv. prodej části podniku. Samotný institut převodu části podniku standardně předpokládá situaci, kdy se z celku oddělí jistá část, avšak celek zůstane i bez této složky nadále funkční, což se ale v tomto případě nestalo. Odvolací soud tak vyložil institut převodu části podniku až přespříliš extenzivně a flexibilně, nad rámec standardní aplikační praxe. Za této situace měl být převod charakterizován jako převod celého podniku, včetně předmětného pozemku.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 136/2013, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zároveň zjevně neopodstatněná.

15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

16. Výklad a aplikace podústavního práva bývají ztíženy uvedenou "kvalifikovanou" vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Tak tomu bude i v případech, kdy jsou právní závěry učiněné obecnými soudy v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními [např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 27. května 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)] nebo v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, např. jako důsledek přepjatého formalismu [např. nález ze dne 11. července 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519) nebo nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z výše uvedených ústavněprávních hledisek, neshledal v nich však žádná pochybení, která by opodstatňovala závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V projednávané věci bylo nesporné, že předmětný pozemek nebyl kupní smlouvou ze dne 1. října 1992 (ani žádným z jejích dodatků) převeden na právního předchůdce stěžovatelky, a tudíž stěžovatelka z této smlouvy nemůže odvozovat ani své vlastnické právo k němu, ani dobrou víru, že jí toto právo vzniklo. Obsah kupní smlouvy nelze doplňovat - nad rámec projevené vůle smluvních stran - prostřednictvím výkladu založeného na úvaze, že pokud by v minulosti tento pozemek nebyl nesprávně evidován jako zemědělský, pak by byl býval s největší pravděpodobností rovněž převeden. Nic ostatně nebránilo smluvním stranám, aby se na jeho převodu dohodly poté, co bylo vyjasněno, o jaký druh pozemku se jedná, a aby za tímto účelem uzavřely dodatek ke kupní smlouvě, jak tomu bylo v jiném případě.

18. Přisvědčit nakonec nelze ani námitce stěžovatelky, že se obecné soudy měly dopustit formalistického výkladu, jímž měl být vytvořen nespravedlivý stav. Obecné soudy jsou při svém rozhodování vázány zákonem a při určení vlastnického práva nemohou přehlížet zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik a zánik jen z toho důvodu, že přiznání vlastnického práva k určité věci by se s ohledem na konkrétní okolnosti (zde skutečnost, že stěžovatelka je vlastníkem cukrovaru, jehož provoz předpokládá využívání předmětného pozemku) mohlo jevit účelným. Důvod, pro který stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku, spočívá v tom, že na ni nebyl převeden kupní smlouvou a že jí zároveň nesvědčí jiný právní titul, od něhož by se mohlo její vlastnictví k němu odvíjet. V žádném případě zde tedy není dán "nespravedlivý stav" v tom smyslu, že by ze strany obecných soudů nebyly při jejich rozhodování respektovány principy spravedlnosti, jež jsou vlastní demokratickému právnímu státu.

19. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies