IV. ÚS 2760/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Petra Vitouše, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016 č. j. 3 To 74/2016-8924 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8890, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že se trestní soudy náležitě nevypořádaly s jeho argumentací, jejímž prostřednictvím vysvětloval, proč se dostal do procesního postavení uprchlého v trestním řízení, a co mu znemožňovalo návrat do České republiky. Stěžovatel zdůrazňuje, že usiloval o návrat do České republiky, kde se chtěl dobrovolně přihlásit orgánům činným v trestním řízení, a má za to, že z jeho jednání lze dovodit, že nemá v úmyslu se nadále trestnímu řízení vyhýbat. Rozhodnutí trestních soudů považuje za nepřezkoumatelné. Dále uvádí, že v rámci vazebního zasedání před Krajským soudem v Brně rozhodoval senát obsazený v rozporu s ustanovením § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a že se Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci řádně nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti vyslovenou vůči předsedovi senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Miloši Žďárskému.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah, plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou pouze obecná a nepřezkoumatelná. Krajský soud v Brně identifikoval a jasně formuloval hned dva zásadní důvody pro uvalení útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. První důvod spočíval v tom, že stěžovatel se pobytem v zahraničí již vyhýbal výkonu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 T 1/2006, jímž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž stejný postup by mohl praktikovat i nadále.

Krajský soud v Brně přitom konstatoval, že ani obsáhlé vysvětlení stěžovatele, proč uprchl do ciziny, na této obavě nemůže nic změnit. Vrchní soud v Olomouci k tomu dodal, že pokud stěžovatel jako důvod, kvůli kterému se odmítal vrátit do České republiky, uvádí svou obavu, že bude v důsledku mezinárodního zatykače zadržen, zaměňuje tak příčinu za následek, a jen tím posiluje obavy, že by mohl opět uprchnout do zahraničí.

Ústavní soud tyto úvahy považuje za zcela logické a nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z jeho předchozího jednání (popsaného v ústavní stížnosti) lze dovodit, že již nemá v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání.

Jako druhý důvod pro uvalení útěkové vazby krajský soud uvedl hrozící vysoký trest, neboť trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody od pěti do deseti let. S ohledem na výši škody, kterou měl podle obžaloby způsobit, lze uvažovat v případě odsouzení o uložení trestu při horní hranici této trestní sazby. Vrchní soud v Olomouci k tomu dále dodal, že stěžovatel již byl v projednávané věci pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců (tento odsuzující rozsudek byl zrušen podle § 306a odst. 2 trestního řádu), což jen potvrzuje úvahu, že i v případě opětovného odsouzení bude uložen vysoký trest při horní hranici zákonné trestní sazby.

Ústavní soud pak v této souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že hrozící vysoký trest sám o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09).

Tvrzení, že v rámci vazebního zasedání před Krajským soudem v Brně rozhodoval senát obsazený v rozporu s ustanovením § 42 zákona o soudech a soudcích, stěžovatel nijak blíže nevysvětluje. Argument, že se Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele o podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Miloše Žďárského, se pak týká jiných rozhodnutí, než byla napadena touto ústavní stížností; samotné důvody údajné podjatosti pak stěžovatel opět nespecifikuje. Ústavní soud proto ani tyto námitky nemohl pokládat za relevantní.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že trestní soudy náležitě a logicky odůvodnily svá rozhodnutí, přičemž se v podstatných bodech vypořádaly i s argumentací předkládanou stěžovatelem. Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2760/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies