IV. ÚS 2391/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti H. D., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem nám. J. M. Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016 č. j. 13 To 168/2016-51 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 2016 č. j. 0 PP 47/2016-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že neexistenci podmínky pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze vedení řádného života, trestní soudy dovozovaly z minulého chování stěžovatele a ze skutečnosti, že faktický výkon trestu byl významně zkrácen s ohledem na jeho zdravotní stav. Stěžovatel považuje za nepřípustný závěr trestních soudů o tom, že bagatelizuje svou trestnou činnost, nemá na své jednání dostatečný náhled, a že hrozí recidiva, a zdůrazňuje, že pouze uplatňoval své právo na obhajobu. Podle názoru stěžovatele trestní soudy dostatečně nezohlednily jeho zdravotní stav při řešení otázky, zda se odsouzený vyhýbal výkonu trestu. Rozhodnutí trestních soudů jsou podle stěžovatele nedostatečně odůvodněna.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost a nikoli povinnost. Posuzování účelnosti využití tohoto prostředku přísluší soudu, který zhodnotí relevantní okolnosti případu. Mezi ně patří jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

V posuzované věci trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ve výkonu trestu neprokázal polepšení. Byl zařazen do II. prostupné diferenciační skupiny, ale ani dvě udělené kázeňské odměny nedostačovaly k přeřazení do I. prostupné diferenciační skupiny, tedy do skupiny odsouzených s nejlepším hodnocením průběhu výkonu trestu. Trestní soudy dále přihlédly k tomu, že stěžovatel se vyhýbal nástupu výkonu trestu a byl z tohoto důvodu pravomocně odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně zohlednily jeho zdravotní stav a jeho vliv na zodpovězení otázky, zda se vyhýbal nástupu výkonu trestu. Trestní soudy totiž zaregistrovaly, že stěžovatel spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve stavu zmenšené příčetnosti. Zcela správně přitom konstatovaly, že zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, takže vyhýbání se nástupu výkonu trestu představuje skutečnost, kterou je třeba při rozhodování o podmíněném propuštění brát v úvahu.

Pochybnosti o tom, že by stěžovatel po propuštění vedl řádný život, trestní soudy dovodily z krátké doby skutečného výkonu trestu (výkon trestu odnětí svobody byl totiž přerušen) a z toho, že stěžovatel své protiprávní jednání, za něž byl pravomocně odsouzen, bagatelizuje a sám sebe staví spíše do role oběti. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by tyto úvahy trestních soudů byly nepřípustné, neboť stěžovateli přičítají k tíži fakt, že se obhajuje. Trestní soudy, rozhodující o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neposuzují otázku viny a musí vycházet z toho, že žadatel byl pravomocně odsouzen za spáchání určitého trestného činu. Popírání odpovědnosti za tento čin, kdy se stěžovatel navíc považuje spíše za oběť, lze považovat za relevantní skutečnost, která zpochybňuje předpoklad, že v budoucnu bude důsledně respektovat zákon a vyvaruje se protiprávního chování.

Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za dostatečně odůvodněná. Trestní soudy své úvahy srozumitelně a logicky vysvětlily, řádně se vypořádaly i s argumentací předkládanou stěžovatelem. Ústavní soud proto neshledal žádný z důvodů pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2391/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies