III. ÚS 2241/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Euroclaim Praha s. r. o., sídlem Korunní 810/104A, Praha 10, zastoupené Mgr. Ing. Janem Daňkem, advokátem, sídlem Korunní 810/104A, Praha 10, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016 č. j. 55 Co 126/2016-48 a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2016 č. j. 33 EXE 2932/2010-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti Mgr. Marcela Kubise, soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk, sídlem Masarykovo náměstí 44/4, Zábřeh na Moravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených výroků soudních rozhodnutí, vydaných v její exekuční věci, neboť má za to, že jimi byla porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a rovněž ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, jelikož soudy vydaly rozhodnutí, jež jsou v příkrém rozporu se závěry řady nálezů Ústavního soudu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil exekuci vedenou na majetek povinné z důvodu její nemajetnosti; žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stěžovatelce však byla ústavní stížností napadeným výrokem uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (vedlejšímu účastníkovi) náklady exekuce ve výši 4 235 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností napadeným výrokem usnesení obvodního soudu ze stejných důvodů potvrdil.

II. Námitky stěžovatelky

3. Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění zcela absentuje jakékoliv vypořádání se s jejími námitkami, tedy v prvé řadě s námitkou, že v dané věci nebylo prokázáno její procesní zavinění (v podobě nedostatku procesní opatrnosti) na zastavení exekuce, jak požaduje konstantní judikatura Ústavního soudu [stěžovatelka v předchozím řízení odkazovala mj. na nálezy ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127), ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 (N 84/49 SbNU 205) a ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375)]. Městský soud se tak vůbec nevypořádal s námitkou, že v době podání návrhu nebyly k dispozici žádné indicie, že povinná je nemajetná, neboť v té době disponovala několika bankovními účty, a rovněž měla vedeno penzijní spoření. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že nemá k dispozici možnost zjistit výši zůstatku na jednotlivých účtech povinné, přičemž soudnímu exekutorovi, jenž tuto možnost má, trvalo pět let, než zjistil, že povinná je nemajetná. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti dává ke zvážení, zda by jiný soudní exekutor nebyl s to exekvovanou pohledávku vymoci, pokud by jednal rychleji než vedlejší účastník.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

6. Při posuzování projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že mu via facti předkládá stěžovatelka k posouzení (procesně) právní otázku, jejíž majetkový význam nepřesahuje částku 4 235 Kč (představující jednu z položek celkových nákladů exekučního řízení), a tedy částku zjevně bagatelní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem tzv. podústavního práva bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (a konsekventně pak právo vlastnit majetek), však v daném kontextu předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; její opodstatněnost přichází v úvahu jen tehdy, pokud by byla ze strany stěžovatelky alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež jí byla napadenými rozhodnutími způsobena. Jinými slovy, bagatelní spor o náhradu nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve zcela výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle a jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno; to však není případ projednávané věci, byť je možno stěžovatelce přisvědčit potud, že základní premisa napadených výroků soudních rozhodnutí - tedy že stěžovatelka jakožto právnická osoba specializující se na vymáhání pohledávek si musí být vědoma rizika zastavení exekuce pro nemajetnost - může být v rovině tzv. podústavního práva poněkud diskutabilní. Je však namístě zdůraznit, že toto odůvodnění nelze bez dalšího označit za ústavně nekonformní, a to mj. právě proto, že v posuzované věci nemohla být stěžovatelčina základní práva efektivně zasažena (viz výše).

7. Je přitom nutno připomenout, že napadená soudní rozhodnutí nejsou v rozporu se stěžovatelkou odkazovanými nálezy - soudy vzaly řádně do úvahy otázku, zda stěžovatelka zastavení exekuce zavinila, či nikoliv, přičemž dospěly k závěru, že zavinění jí přičítat lze, a tento závěr (jak výše uvedeno) není možno považovat za svévolný, tedy za závěr postrádající jakékoliv rozumné opodstatnění.

8. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2241/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies