II. ÚS 3437/15

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Dušila, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015 č. j. Ncp 1319/2015-22 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 2 Nc 2807/2015-12, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14 a § 14a zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i čl. 1 věty prvé, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 a § 14a zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zeměměřictví"), a to pro jeho rozpor s čl. 1, 4, 26, 27 a 28 Listiny a tím pro porušení ustanovení § 1 odst. 1 a § 6 odst. 1 "zákona č. 23/1991 Sb.".

3. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl asistentem soudce Mgr. Janou Slavíkovou usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 2 Nc 2807/2015-12 tak, že stěžovateli (v řízení před městským soudem žalobce) a vedlejší účastnici (v řízení před městským soudem žalovaná) uložil, aby se ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřili k věcné příslušnosti Městského soudu v Praze. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že stěžovatel se podáním ze dne 26. 2. 2015 domáhá proti vedlejší účastnici uložení povinnosti dle zákona č. 23/1991 Sb., resp. náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Městský soud v Praze poukázal na to, že uzavřený výčet sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí jsou příslušné krajské soudy jako soudy prvního stupně, obsahuje ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) až o) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice však jde o spor, který nelze podřadit pod žádný ze sporů tam uvedených, neboť je mimo jiné sporem o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud dovodil, že není věcně příslušný k projednávání věci. Dle ustanovení § 104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení, má-li krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti jiného soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Z tohoto důvodu městský soud vyzval stěžovatele a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k názoru soudu, že není věcně příslušným k projednávání uvedené věci, a následně předložil věc nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

4. Vrchní soud usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. Ncp 1319/2015-22 rozhodl ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 2 Nc 2807/2015 o určení věcné příslušnosti tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.) a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podle § 84 ve spojení s § 85 odst. 5 o. s. ř. (výrok II.).

II. Námitky stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal k městskému soudu proti vedlejší účastnici žalobu na uložení povinnosti dle "zákona č. 23/1991 Sb.", jíž se domáhá, aby žalované bylo uloženo zdržet se zásahů do základních práv stěžovatele tím, že uděluje oprávnění k ověřování výsledků zeměměřických činností, a dále se domáhá nahrazení majetkové i nemajetkové újmy. Stěžovatel uvádí, že v roce 1988 po ukončení středoškolského vzdělání zeměměřického (v ústavní stížnosti se opakovaně nesprávně uvádí "zeměměřičského") směru se stal odborně způsobilým k výkonu zeměměřických činností v souladu se zákonem o zeměměřictví. Stěžovatel je od 1. 1. 2003 oprávněn k výkonu zeměměřických činností podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, z titulu ukončeného středoškolského vzdělání zeměměřického směru. Podle § 3 odst. 3 zákona o zeměměřictví jsou oprávněni k výkonu zeměměřických činností pouze odborně způsobilé osoby, a za ty se považují dle § 3 odst. 4 cit. zákona osoby s ukončeným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním zeměměřického směru. Stěžovatel spatřuje nesoulad právního předpisu s Listinou v tom, že před přijetím zákona o zeměměřictví byly oprávněny vykonávat zeměměřické činnosti osoby s ukončeným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním. Živnostenský zákon označoval tyto osoby jako "geodeti" a vymezoval je mezi povoláními, které nejsou živností. S účinností zákona o zeměměřictví byla osobám vykonávajícím zeměměřické činnosti uložena povinnost ověřovat výsledky zeměměřických činností, a to osobami, kterým bylo uděleno "úřední oprávnění" (§ 12 zákona o zeměměřictví) Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním. Tento úřad však "úřední oprávnění" uděluje pouze osobám s dokončeným vysokoškolským vzděláním magisterského studijního programu (§ 14 a § 14a zákona o zeměměřictví). Zároveň bylo nahrazeno označení "geodet" titulem "úředně oprávněný zeměměřický inženýr". Vzhledem k tomu, že pro realizaci ověřování výsledku musí stěžovatel splňovat podmínky v § 14 odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o zeměměřictví, je právo stěžovatele vykonávat zeměměřické činnosti zejména ustanovením § 14 odst. 2 písm. b) cit. zákona a jeho následnou aplikací porušeno. Podle stěžovatele nelze považovat ověřování výsledků zeměměřických činností za jinou (např. revizní) činnost nebo jiné povolání, ale je to zákonná povinnost, a tudíž je neodlučitelně spojena s výkonem zeměměřických činností. Podle stěžovatele jde o porušení rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 věty prvé Listiny, když jedné části skupiny občanů vykonávajících totožné povolání (případně činnost) náleží právo toto povolání vykonávat v plném rozsahu, a druhé části nikoliv. Tímto nesprávným úředním postupem podle stěžovatele vzniká disproporce mezi osobami, které byly a jsou způsobilé k výkonu zeměměřických činností. Stěžovatel je toho názoru, že vždy musí být zachován princip proporcionality a rovnosti mezi osobami, které jsou oprávněny k výkonu dané činnosti, v tomto případě odborně způsobilými osobami k výkonu zeměměřických činností. "Pokulhává" srovnání s jinými povoláními nebo odvětvími, neboť pro ty platí vždy jasná a jednoznačná pravidla stanovené jedním zákonným právním předpisem. Zákon o zeměměřictví podle stěžovatele vytváří nerovnost mezi osobami podnikajícími v oboru zeměměřictví tím, že ukládá povinnost ověřovat tyto činnosti osobami, kterým je uděleno úřední oprávnění, když by se mohlo zdát, že jsou si tyto osoby podle živnostenského zákona rovny. Stěžovatel je toho názoru, že městský soud a vrchní soud porušily jeho výše uvedená práva, když podle názoru stěžovatele měly situaci vyhodnotit tak, že zákon, jehož má být ve věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem a věc předložit Ústavnímu soudu. Porušení čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že byla porušena ústavněprávní zásada zákazu odnětí účastníka svému zákonnému soudci. Přikázání věci obvodnímu soudu je podle stěžovatele nezákonné a neodůvodněné. Současně pak soudy podle stěžovatele nastolily zbytečné průtahy v řízení, čímž porušily čl. 38 odst. 2 Listiny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ústavní soud nejprve přezkoumal procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu ze dne 25. 6. 2015.

8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

9. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení, kterým městský soud dne 25. 6. 2015 č. j. 2 Nc 2807/2015-12 stěžovateli a vedlejší účastnici řízení uložil, aby se ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřili k věcné příslušnosti Městského soudu v Praze. Uvedené usnesení obsahuje poučení, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné a že proti tomuto rozhodnutí lze podat námitky ve lhůtě 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by proti uvedenému usnesení městského soudu námitky podal. S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 2 Nc 2807/2015 - 12 jako nepřípustnou. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k uvedenému usnesení městského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádné konkrétní námitky neuvádí.

10. Ústavní soud dále posoudil splnění podmínek řízení ve vztahu k usnesení vrchního soudu ze dne 1. 9. 2015 č. j. Ncp 1319/2015 - 22 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v této části podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti usnesení vrchního soudu nejsou žádné opravné prostředky přípustné.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení vrchního soudu ze dne 1. 9. 2015, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení vrchního soudu, kterým tento soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

14. V ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu obecně namítá porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť měla být porušena ústavněprávní zásada zákazu odnětí účastníka řízení svému zákonnému soudci, žádné konkrétní námitky však neuplatňuje a právní závěr tohoto soudu o postoupení věci k dalšímu řízení obvodnímu soudu nijak nezpochybňuje.

15. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k tomu, že závěrům vrchního soudu o své věcné nepříslušnosti a o postoupení předmětné věci věcně příslušnému soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud neshledal, že by postupem vrchního soudu došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny.

16. Námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť tyto se nevztahují bezprostředně k napadenému usnesení vrchního soudu a stěžovatel je tak v ústavní stížnosti uplatnil nepřípustně. Tyto námitky může stěžovatel uplatnit v dalším řízení, které bude probíhat u obvodního soudu po postoupení předmětné věci tomuto soudu.

17. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 14 a § 14a zákona o zeměměřictví. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Uvedený právní předpis však nebyl v předmětné věci obecnými soudy vůbec aplikován. Námitka stěžovatele, že obecné soudy měly vyhodnotit, že zákon, jehož má být ve věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem a věc předložit Ústavnímu soudu, je tedy lichá.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 2 Nc 2807/2015 - 12 Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 1. 9. 2015 č. j. Ncp 1319/2015 - 22 podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 14 a § 14a zákona o zeměměřictví Ústavní soud odmítl podle ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3437/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies