III. ÚS 2768/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Komunistická strana Čech a Moravy, sídlem Politických vězňů 9, Praha 1, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, sídlem Brunšov 473, Hradištko, proti rozsudku Nejvyššího soudu z 16. června 2016 č. j. 21 Cdo 3526/2015-312, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jana Hlocha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a dále princip, že povinnosti smí být podle čl. 4 Listiny ukládány jen zákonem.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiloženého, přitom vyplývá, že žalobce - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník - se žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, který s ním stěžovatelka rozvázala. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2013 č. j. 17 C 264/2011-101, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2013 č. j. 17 C 264/2011-112 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 62 Co 503, 504/2013-139 zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že v řízení nebylo spolehlivě objasněno, co vlastně bylo pracovní náplní žalobce u stěžovatelky. Po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 264/2011-202 žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 62 Co 431/2014-249, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší soud naposledy citovaný rozsudek městského soudu změnil tak, že rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 264/2011-202 se potvrzuje - tedy okamžité zrušení pracovního poměru, kterým stěžovatelka se žalovaným rozvázala pracovní poměr, bylo nakonec shledáno neplatným. Má-li být totiž podle Nejvyššího soudu porušení povinností na straně zaměstnance právně postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení povinností zaměstnancem zaviněno a musí jít o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Neplní-li ale zaměstnavatel povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, pak ani zaměstnanec nemůže podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy. Názor, že nejprve se musí zaměstnanec dostavit do zaměstnání a teprve poté nastává povinnost zaměstnavatele přidělovat práci podle pracovní smlouvy, nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných pracovněprávních předpisech. Odvolací soud v Nejvyšším soudem zrušeném rozsudku v této souvislosti podle dovolacího soudu nevzal náležitě v úvahu, že stěžovatelka v dopise ze dne 29. 9. 2011, který byl žalobci doručen dne 17. 10. 2011 - přestože v něm reaguje na nepřítomnost žalobce v práci - nevyzvala žalobce k nástupu do práce v místě sjednaném v pracovní smlouvě a nevyjádřila v tomto dopise ochotu přidělovat mu další práci podle pracovní smlouvy.

4. Nelze přitom přehlédnout, že podle skutkových zjištění přímý nadřízený žalobce, JUDr. Vojtěch Filip, dříve nevyžadoval, aby se žalobce, který vykonával samostatnou práci, vyskytoval na pracovišti každý den, ale vyžadoval spíše plnění jednotlivých úkolů. Žalobce, jako zástupce šéfredaktora Haló novin, měl přitom své pracoviště v kanceláři společnosti FUTURA, a. s., kde se s ním rovněž setkávali vedoucí zaměstnanci stěžovatelky. Žalobci byla rovněž stěžovatelkou přidělována práce nepravidelně v rámci jednotlivých porad, aniž by stěžovatelka vyžadovala, aby se žalobce zdržoval přímo v jejich prostorách. Za těchto okolností bylo podle Nejvyššího soudu zapotřebí, aby z dopisu stěžovatelky ze dne 29. 9. 2011 - měl-li s ním být spojen vznik povinnosti žalobce znovu nastoupit do práce u stěžovatelky - bylo též zřejmé, jakým způsobem má žalobce po svém odvolání z místa zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s., pokračovat v plnění své povinnosti konat osobně práci pro stěžovatelku; zejména tedy na jaké konkrétní místo se má žalobce za účelem konání práce pro stěžovatelku dostavit.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V daném kontextu pak stěžovatelka Nejvyššímu soudu zejména vytýká, že bez provedení dokazování vycházel z odlišného skutkového stavu než soudy prvního a druhého stupně, což vyústilo ve zcela překvapivý právní závěr, proti kterému se stěžovatelka nemohla bránit. Navíc se Nejvyšší soud podle stěžovatelky v právě projednávané věci odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe.

6. Pokud totiž například městský soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalobce měl déletrvající neomluvené zameškání práce, přičemž z výsledků dokazování nelze dovodit, že by předtím dosahoval zvlášť dobrých pracovních výsledků, pak naopak Nejvyšší soud uzavřel, že po žalobci bylo především požadováno, aby pracoval samostatně, neboť určitá míra samostatnosti se u něho předpokládala. Soud prvního stupně dále učinil skutkové zjištění, že žalobce měl především své pracovní místo v kanceláři obchodní společnosti FUTURA, a. s. Nejvyšší soud však takto zjištěný závěr modifikoval tím, že opomenul slovo "především" a vycházel z toho, že žalobce měl své pracovní místo výhradně v kanceláři jmenované obchodní společnosti. Pokud Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávného tvrzení žalobce, že v době své nepřítomnosti čerpal náhradní volno, pak ale přehlíží, že tuto skutečnost žádnému svému nadřízenému neohlásil.

7. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dále odkazuje na jiné své rozhodnutí ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 90/2001 a na závěr rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. 6 Cdo 5/94, podle nichž přestal-li zaměstnavatel v rozporu se zákoníkem práce přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce až poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzve a vyjádří ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat. Podle stěžovatelky je však tento odkaz, vzhledem k okolnostem projednávaného případu, zcela nepřiléhavý, protože přehlíží, že právě citovaná judikatura se týkala situace, kdy zaměstnavatel udělil zaměstnanci pokyn se do práce nedostavovat, například z důvodů, že mylně považoval pracovní poměr za ukončený. V daném případě však byl zjištěný skutkový stav zcela opačný. V řízení před obecnými soudy bylo totiž podle stěžovatelky prokázáno, že stěžovatelka neudělila žalobci pokyn se do práce nedostavovat, ale naopak bylo prokázáno, že stěžovatelka žalobce k dostavení se do práce vyzvala.

8. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí konečně podle stěžovatelky nad rámec zákonem stanovených povinností nutí stěžovatelku, aby ve výše citovaném dopise ze dne 29. 9. 2011 specifikovala, kdy a kam se má žalobce dostavit do práce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť v souvislosti s ním plyne stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu mzdy za téměř 4 roky, což by pro stěžovatelku představovalo neúměrné zatížení a značnou újmu.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tudíž přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Ústavní soud se tak v prvé řadě neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se Nejvyšší soud odklonil od skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. To, že se žalobce dostavoval do prostor stěžovatelky sporadicky a zdržoval se především v kanceláři obchodní společnosti spřízněné se stěžovatelkou, Nejvyšší soud vůbec nezpochybnil. Nejvyšší soud (rozdílně od městského soudu) vyšel z charakteru pracovního vztahu, který žalobce ke stěžovatelce měl a jenž se dá vyjádřit i tak - a před obecnými soudy se toto východisko objevilo, přesto k němu stěžovatelka v ústavní stížnosti mlčí - že společnost FUTURA, a. s., by žalobci nemohla poskytnout náležitou odměnu, proto byl stěžovatel také v pracovněprávním vztahu přímo se stěžovatelkou a ta mu tímto způsobem jeho příjem "doplňovala".

13. Tímto prizmatem je pak nutno i podle Ústavního soudu hodnotit právě projednávanou věc. Žalobce u stěžovatelky neměl ani vlastní kancelář a dostavoval se tam na porady stěžovatelky, když stěžovatelka potřebovala zpracovat například konkrétní analýzu atp. Z toho důvodu nepřítomnost žalobce na pracovišti stěžovatelky Nejvyšší soud právně - rozdílně od městského soudu - nehodnotil jako neomluvenou nepřítomnost na pracovišti, ale tak, že stěžovatelka nevyžadovala přítomnost žalobce ve svých prostorách. Okolnost, zda žalobce plnil svoji práci dobře či nikoliv, Nejvyšší soud neposuzoval, protože to pro jeho právní hodnocení věci nebylo podstatné.

14. Vzhledem k tomuto vztahu ke stěžovatelce žalobce o čerpání neplaceného volna informoval svého nadřízeného, šéfredaktora Haló novin, což stěžovatelka ve stížnosti rovněž vůbec nerozporuje. V daném kontextu pak Ústavní soud hodnotí i závěr Nejvyššího soudu (vyplývající z předchozí judikatury), že za uvedených okolností měla stěžovatelka žalobce informovat o tom, že je připravena mu dále přidělovat práci (srov. shora). Nejde totiž o to, že by stěžovatelka žalobci dala pokyn - ať už z jakéhokoliv důvodu - aby se do práce již nedostavoval, ale o to, že žalobci přidělovala toliko konkrétní úkoly, na kterých pracoval. Poté, co žalobce již nebyl v pracovněprávním vztahu se společností FUTURA, a. s., neměl svoji kancelář a mohl se tak dostavit například jen na poradu do prostor stěžovatelky, kde by mu byl opět přidělen konkrétní úkol. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti takovýto (nebo obdobný) postup z její strany ani nenaznačuje. Žalobce tak za uvedených okolností skutečně nevěděl, co a kde má pro stěžovatelku vykonávat, a proto bylo na stěžovatelce, aby takovou informaci žalovanému podala.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na okolnosti vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce ústavním pořádkem garantovaná.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - jejich výroků o náhradě nákladů řízení - jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2768/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies