III. ÚS 1579/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Legerova 1830/44, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 4 Tdo 11/2016-22 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2015 č. j. 5 To 166/2015-240, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 11 T 205/2014, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 26. 3. 2015 č. j. 11 T 205/2014-171 shledán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle ustanovení § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného jednání se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako řidič zaparkovaného vozidla nereagoval na výzvu přítomného městského strážníka k předložení dokladů a v úmyslu vyhnout se projednávání přestupku se prudce rozjel, přičemž nárazem vozidla zhmoždil jednomu z přítomných strážníků ruku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň byl stěžovatel odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud zejména na základě výpovědi několika svědků (zejména zasahujících strážníků). Tvrzení obhajoby byla dle soudu vyvrácena provedenými důkazy.

3. Stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku zamítl napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). Přitom se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího, které pak navíc doplnil vlastní úvahou o nelogičnosti verze obhajoby.

4. Stěžovatelem podané dovolání následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, když nedospěl k závěru, že by v hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem byl obsažen tzv. extrémní rozpor. Stejně tak nepřisvědčil jeho námitce o podjatosti předsedy senátu městského soudu. Stěžovatelova tvrzení, učiněná v tomto směru, představují dle Nejvyššího soudu pouze důsledek stěžovatelovy nespokojenosti s výsledkem řízení. Stěžovatel sám pak neuvedl žádné skutečnosti, které by dokládaly vztah rozhodujícího soudce k věci nebo účastníkům řízení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rozporuje závěry Nejvyššího soudu v otázce podjatosti předsedy senátu městského soudu. K tvrzení, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, prokazující podjatost uvedeného soudce, stěžovatel poznamenává, že již v odvolání navrhl provést jako důkaz zvukový záznam z hlavního líčení, na což však bylo odvolacím soudem nepravdivě reagováno, že zvukový záznam je soudu znám. Soudy vyšších stupňů dle stěžovatele pochybily, když nehodnotily jednání předsedy senátu městského soudu po dobu celého řízení, v němž často docházelo k postupu nebo výrokům, které dle stěžovatele vzbuzovaly pochybnosti o jeho nepodjatosti. Zejména předseda senátu hodnotil stěžovatelovy výpovědi předem, ačkoliv tak měl učinit až po vyhlášení rozsudku a jeho odůvodnění. Neustále předestíral obžalovanému to, že ač se hájí a má právo se hájit, tak nepostupoval při své činnosti, která byla předmětem obžaloby, podle obecných pravidel, ale že se vlastně již svým chováním a postupy dopouštěl jednoznačně trestné činnosti mu kladené za vinu. Obecná pravidla, která používal předseda senátu k hodnocení postupů stěžovatele, pak de facto i de iure byla interpretována ze strany předsedy senátu jednostranně a vždy v neprospěch stěžovatele. Bylo zcela jedno, ať se stěžovatel vyjadřoval k výslechům svědků, či doplňoval v kontextu svědeckých výpovědí svoji vlastní výpověď, či odpovídal k dotazu předsedy senátu, vždy ze strany předsedy senátu byla jeho výpověď hodnocena záporně.

6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že z nejdříve běžně kvalifikovaného dopravního přestupku se 15 dnů před vypršením lhůty k jeho projednání stal trestný čin. Dále se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkami podanými v odvolání. Tím vším byly dle stěžovatele porušeny principy spravedlivého procesu způsobem, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Za jádro stěžovatelových námitek lze považovat tvrzení, že předseda senátu městského soudu nevystupoval v daném řízení nepodjatým způsobem a odvolací a dovolací soud tento stav nenapravily. Ústavní soud však s ohledem na obsah spisového materiálu musí přisvědčit tvrzení Nejvyššího soudu, že stěžovatel netvrdil (a tím méně doložil) jakékoliv skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o podjatosti rozhodujících soudců ve smyslu ustanovení § 30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zároveň ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel u odvolacího soudu navrhoval přehrání zvukového záznamu či odkazoval na nějaké konkrétní části hlavního líčení (srov. odvolání na č. l. 189 - 192 a protokol z veřejného zasedání na č. l. 236 - 237). To učinil až v písemném odůvodnění dovolání (viz č. l. 250 - 254), avšak i zde uvedené výroky byly předsedou senátu proneseny až při vyhlašování odsuzujícího rozsudku. Nelze však přisvědčit názoru, který zřejmě zastává stěžovatel, že soudce vyhlašující odsuzující rozsudek musí vystupovat vůči obžalovanému natolik nestranným a nepodjatým způsobem, že by jej ani v takové chvíli nemohl slovně odsoudit za jeho protiprávní nebo nemravné jednání, související se spáchaným trestným činem nebo postupy obhajoby v trestním řízení. Postup soudu, který při vyhlašování odsuzujícího rozsudku hodnotí např. stěžovatelovy osobnostní rysy a chování či projevy v průběhu trestního řízení, považuje Ústavní soud za plně souladný s ústavními principy spravedlivého trestního řízení. I při takovém hodnocení však musí soudce zachovávat lidskou důstojnost obžalovaného a důstojnost soudcovské funkce. Ze zvukového záznamu však dle Ústavního soudu vyplývá, že tyto meze předseda senátu v daném řízení některými svými vyjádřeními, které lze považovat za ironickou nadsázku, nepřekročil, rozhodně pak ne v míře, která by zpochybňovala spravedlnost celého předchozího procesu a vyžadovala by zrušení odsuzujícího rozsudku. Uvedené projevy se totiž týkaly předmětu řízení a přímo souvisely s hodnocením důkazů, aniž by jeho výsledek jakkoliv předjímaly. Ostatní tvrzení stran podjatosti předsedy senátu pak zůstala pouze povšechně odůvodněna a navíc souvisela s jeho procesním postupem (např. protokolací), jež podle ustálené judikatury nemůže zásadně založit pochybnosti o nepodjatosti soudce.

10. Přisvědčit pak nelze ani námitce, že by se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami, neboť ve velmi podrobném odůvodnění svého usnesení nejen důkladně přezkoumal závěry rozsudku nalézacího soudu, nýbrž ještě navíc přidal vlastní, poměrně obsáhlou úvahu v otázce stěžovatelova usvědčení (srov. str. 3 až 5 napadeného usnesení). Z celého odůvodnění je v posledku zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nemohl stěžovatelovým námitkám vyhovět. Nadto nutno poznamenat, že stěžovatelovo velmi stručné odvolání téměř postrádá jakékoliv konkrétní námitky (srov. č. l. 189 - 192). Rovněž v tomto ohledu neshledal Ústavní soud porušení kautel spravedlivého procesu ani v obsáhlých závěrech Nejvyššího soudu k hodnocení námitek stěžovatele podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

11. Konečně je třeba odmítnout i stěžovatelovo tvrzení ohledně účelovosti celého trestního řízení, když namítá, že někteří policisté zpočátku chtěli věc řešit v rámci přestupkového řízení. V souladu s ústavními principy bylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil závažného trestného jednání, takže ani tato námitka nemůže obstát.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1579/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies