III. ÚS 2645/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Danuší Pollákovou Staňkovou, advokátkou, sídlem Jindřišská 1441, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 č. j. 62 Co 196/2016-382 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2016 č. j. 38 C 19/2011-367, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

4. Ústavní soud na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek, jeho úkolem není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Zásadně proto nemůže vstupovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv jen dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Ústavní soud proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy směřují proti rozhodnutím soudu, jimiž nebyla věc ukončena (srov. např. usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 814/16, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13).

5. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se změny žaloby, jakkoli jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, v zásadě podrobit ústavněprávnímu přezkumu. Přitom je třeba přihlížet ke konkrétní argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování v těchto typech sporů je nicméně pojímána jako zcela výjimečná a s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci je omezena především na případy zcela zjevných excesů. O takovou situaci se však v tomto případě nejedná.

6. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele "na rozšíření žaloby", resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl jako nepřípustné [§ 202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. Stěžovatel v odvolání i ústavní stížnosti argumentoval tím, že rozšíření žaloby o další nároky nemá být považováno za změnu žaloby podle § 95 občanského soudního řádu, ale jedná se o nový žalobní návrh. Stěžovatel tak údajně nabyl dojmu, že soud prvního stupně svým rozhodnutím fakticky rozhodl o věci samé a žalobu částečně zamítl; proto proti němu podal odvolání. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že "změnou žaloby se podle zavedené soudní praxe rozumí změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v žalobě (jde o tzv. rozšíření žaloby). Jedná se o typický případ, kdy žalobce mění pouze žalobní petit.". Odvolací soud pak z obsahu spisu dospěl k závěru (stěžovatel podal žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru s požadavkem na náhradu mzdy), že pokud stěžovatel žalobu na náhradu mzdy rozšířil o nároky za další blíže specifikovaná období, jednalo se o změnu žaloby, nikoli nový žalobní návrh, což vyplývá nejen z označení tohoto návrhu, ale zejména z jeho obsahu, což odvolací soud podrobně specifikoval.

7. Ústavní soud musí konstatovat, že v rozhodnutí odvolacího soudu, podložené podrobným a logickým odůvodněním, skutečně nespatřuje případ, v němž by bylo možné spatřovat výjimku v zásadní nepřípustnosti ústavněprávního přezkumu (jak bylo shora vysvětleno) v situaci, kdy dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel může případně brojit proti nesprávnému postupu soudu opravnými prostředky proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/15, I. ÚS 3438/15, II. ÚS 134/15, IV. ÚS 2036/13, II. ÚS 3217/12, II. ÚS 382/12, III. ÚS 1990/11 či III. ÚS 1976/11).

8. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2645/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies