III. ÚS 2883/14

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Tabery, dříve Novákové, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 21 Cdo 1179/2014-292, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2013 č. j. 12 Co 622/2012-250 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. května 2012 č. j. 15 C 177/2008-184 (ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2012 č. j. 15 C 177/2008-213), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a DONEX PRAHA - CZ s. r. o., sídlem Komenského 131/10, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), přičemž se domáhala, aby je Ústavní soud zrušil a spolu s nimi i v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud"), tvrdíc, že jimi bylo protiústavně zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici jako žalované na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), požadovaná z titulu náhrady škody způsobené pracovním úrazem. Vedlejší účastnici (žalované) a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (jako vedlejší účastnici na straně žalované) bylo uloženo zaplatit na účet českého státu na nákladech zálohovaných státem 4 833 Kč (výrok II), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 119 048 Kč (výrok III) a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelky citovaný rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrzen (výrok I), ve výroku II byl změněn tak, že se České republice právo na náhradu nákladů zálohovaných státem nepřiznává (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 491 Kč (výrok III) a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že dne 13. 6. 2005 utrpěla při plnění pracovních úkolů u vedlejší účastnice pracovní úraz, resp. že její současný zdravotní stav je "v příčinné souvislosti" s jí uváděným pádem.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; nadto shledal, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v dané věci měl být vydán rozsudek pro uznání, k čemuž uvedla, že usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 15 C 177/2008-11 okresní soud podle § 114b o. s. ř. uložil vedlejší účastnici, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě, přičemž ze spisu neplyne, že by tuto výzvu vedlejší účastnice neobdržela. Po marném uplynutí lhůty vydal okresní soud rozsudek pro uznání ze dne 23. 9. 2008 č. j. 15 C 177/2008-15. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 12 Co 559/2008-30, a to z důvodu namítaného nesprávného obsazení soudu, aniž by zkoumal další odvolací námitku, že vedlejší účastnici nebylo doručeno již zmíněné usnesení č. j. 15 C 177/2008-11. V dalším řízení bylo dle názoru stěžovatelky povinností vedlejší účastnice toto tvrzení prokázat, a to jednak výpovědí pracovnice okresního soudu Nikol Soukupové, jednak výpovědí toho, kdo příslušnou obálku u vedlejší účastnice rozlepoval, tj. Mgr. Jiřího Stádníka. Ten byl přitom slyšen dne 8. 6. 2009 (č. l. 72 a násl. soudního spisu), ale k této skutečnosti se nevyjádřil. Jde-li o svědkyni Nikol Soukupovou, z napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, kdo z účastníků důkaz její výpovědí navrhl, resp. z reakcí účastníků při jednání u odvolacího soudu dne 16. 10. 2013 (č. l. 240) plyne, že ji pozval samotný krajský soud. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 bylo třeba všechny důkazy uplatnit (až na výjimky ve smyslu § 205a o. s. ř.) do konce řízení před soudem prvního stupně, takže uvedený důkaz je opožděný, důležitější však je - z hlediska práva na spravedlivý proces - ta skutečnost, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyzval vedlejší účastnici k procesní aktivitě ohledně otázky doručení usnesení podle § 114b o. s. ř., a když tato byla pasivní, sám předmětný důkaz vyhledal a provedl. Nejvyšší soud v souvislosti s touto dovolací námitkou poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který však řešil skutkově i procesně jinou situaci, kde žalovaná netvrdila, že usnesení podle § 114b o. s. ř. neobdržela, resp. tato skutečnost byla nesporná, zatímco zde obsah spisu hovoří o opaku.

6. Stěžovatelka vytkla okresnímu i krajskému soudu, že nepřipustily provedení důkazu nahrávkou rozhovoru mezi ní, svědkem Mgr. Jiřím Stádníkem a svědkyní Lucií Christophovou ze srpna 2005. Tuto nahrávku uplatnila při jednání soudu dne 16. 4. 2012 (č. l. 165), v důsledku pochybení svědka Franze Taberyho ji krátce po jejím pořízení ztratila ze své dispozice a nalezla ji opět až dne 6. 4. 2012. Proč nahrávka byla jako důkaz navržena až v závěrečné fázi řízení před soudem prvního stupně, je uvedeno v žalobě na obnovu řízení podané v souvisejícím řízení (pozn.: v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2007), přičemž důvody nejsou podstatné, neboť podle § 119a odst. 1 o. s. ř. účinného do 30. 6. 2009 byla tato nahrávka jako důkaz uplatněna včas. Odvolací soud se tedy mýlí, pokud uvádí, že bylo její povinností už v žalobě navrhnout důkazy způsobilé prokázat, že při plnění pracovních povinností utrpěla zranění, neboť tak mohla učinit do konce posledního jednání před soudem prvního stupně dne 16. 4. 2012. Vložení nahrávky do spisu uvedeného dne okresní soud nedovolil, a tak k odvolání přiložila její přepis, přičemž její obsah nedovoluje jiný závěr, než že dne 13. 6. 2005 k pracovnímu úrazu došlo, a také z ní plyne, že svědek Mgr. Jiří Stádník opakovaně před soudem lhal. Okresní soud daný důkazní návrh opominul, krajský soud pak dospěl k závěru, že nebylo možné k tomuto důkazu přihlížet, neboť byl získán bez souhlasu jmenovaného, a proto nezákonným způsobem. S tím stěžovatelka nesouhlasí z důvodu, že Mgr. Jiří Stádník nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako jednatel žalované, a svědkyně Lucie Christophová jako zaměstnankyně, a dále proto, že se změnila hmotněprávní úprava dané problematiky; v tomto ohledu poukázala na ustanovení § 86 a § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tím, že otázka použitelnosti daného důkazu je věc jiná, než je uplatnění práva na náhradu škody, kde se postupuje s ohledem na § 3079 odst. 1 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů, že záznam byl použit k ochraně jejích práv (na ochranu zdraví) a že v kolizi s právem jmenovaných osob měl soud dát přednost těmto jejím právům. V této souvislosti poukázala na rozdílnou judikaturu obecných soudů a vytkla dovolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že platí zcela jiná hmotněprávní úprava (a že ani nesdělil, zda se tato právní úprava vůbec uplatní, ač byl prvním soudem, který se k této otázce mohl vyjádřit). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka tuto svou argumentaci podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

7. V pořadí třetím pochybením obecných soudů mělo dle stěžovatelky být nesprávné hodnocení důkazů, včetně "zkreslení" její výpovědi, v důsledku čehož mají být soudní rozhodnutí nepřezkoumatelná, v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a tím, co by bylo zjištěno, kdyby důkazy byly hodnoceny náležitým způsobem, a také jsou v nich opomenuty důležité důkazy. Z některých důkazů totiž nebyla vyvozena žádná skutková zjištění a jiná jsou extrémně nesprávná; konkrétně stěžovatelka poukázala na výpověď svědkyně Šárky Barvínkové, jež potvrdila, že k pracovnímu úrazu, resp. k pádu došlo, a na zápis ze dne 15. 6. 2005 o pracovním úrazu, kterému odvolací soud nevěnoval žádnou pozornost, na výpovědi svědkyň Andrey Urbanové a Ivy Fišerové, dle nichž sešit, do kterého byl zápis proveden, představoval knihu úrazů, výpověď Lucie Christophové, jež byla životní partnerkou Mgr. Jiřího Stádníka, jednatele vedlejší účastnice, která, jak bylo prokázáno, následný zápis do knihy úrazů provedla a zfalšovala přitom podpis stěžovatelky a svědkyně Šárky Barvínkové, a která měla sešit, do kterého recepční běžně zápisy o pracovních úrazech prováděly, poslední v ruce, přičemž ho někam založila a neví kam.

8. Dle stěžovatelky měly obecné soudy zkreslit její vlastní výpověď a vyvodit z ní údajné rozpory, aniž by specifikovaly, o jaké rozpory jde. Vysvětlila, že pokud uvedla, že se úraz stal na rovné dlažbě, týká se to pracovního úrazu dne 13. 6. 2005, k dalšímu pádu na schodech došlo doma po operaci v listopadu 2006. K tomu dodala, že nikdy netvrdila, že by na záda upadla před úrazem i po něm, a odmítá, že by příčinou pádu mohly být kolapsové stavy, neboť tyto byly k roku 2002 normalizovány, či že vypověděla v souvisejícím řízení, že se o pádu Mgr. Jiří Stádník dozvěděl 3 měsíce po úrazu.

III.
Procesní předpoklady řízení

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na procesní pochybení, jehož se měl dopustit krajský soud tím, že v rámci přezkumu postupu soudu prvního stupně, který nedospěl k závěru, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, provedl důkaz výslechem Nikol Soukupové, zapisovatelky okresního soudu (a to k otázce, zda bylo vedlejší účastnicí doručeno vedle stěžovatelčiny žaloby také usnesení, jímž byla vedlejší účastnice vyzvána k vyjádření k této žalobě), aniž by tento důkaz navrhla vedlejší účastnice, ač byla k procesní aktivitě v tomto ohledu vyzvána. Pokud jde o skutečnost, zda v příslušné obálce bylo také usnesení - výzva k vyjádření k žalobě s poučením ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. (č. l. 11 soudního spisu), okresní soud vycházel z doručenky na č. l. 10, kde je v příslušné kolonce uvedeno "15 C 177/2008--osř 087 + žaloba N", a vydal rozsudek pro uznání. V odvolání proti němu vedlejší účastnice mj. odmítla, že by takové usnesení vůbec obdržela, a vysvětlila to administrativním pochybením okresního soudu. Poté krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, to však pro jinou vadu (nesprávné obsazení soudu). Okresní soud se pak otázkou podmínek vydání rozsudku pro uznání zabýval až v ústavní stížností napadeném rozsudku, a dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že k danému administrativnímu pochybení nedošlo, takže nelze vyloučit, že vedlejší účastnice na výzvu nereagovala proto, že ji neobdržela. Okresní soud zde pochybil v tom ohledu, že podle § 50f odst. 9 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé, takže ten, kdo za řízení tvrdil "opak", tj. vedlejší účastnice, byl povinen také toto své tvrzení prokázat. Současně bylo povinností okresního soudu vedlejší účastnici vyzvat a poučit ji ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., což se však nestalo, neboť dle všeho vycházel z toho, že by opak měla prokázat stěžovatelka (viz č. l. 186). Otázkou pak je, zda se pochybení nedopustil také krajský soud, neboť vyšel z toho, že důkazní břemeno nese soud (viz "[vedlejší účastnice] nemůže dokazovat negativní skutečnost"), a důkaz výslechem svědkyně Nikol Soukupové provedl z vlastní iniciativy. Takto sice "svým způsobem" napravil pochybení, kterého se okresní soud dopustil ve vztahu k vedlejší účastnici, nicméně za cenu případného pochybení v podobě "odejmutí" důkazního břemene, které byla vedlejší účastnice povinna nést. Je však evidentní, že tuto možnou vadu (jež neměla za následek krácení procesních práv samotné stěžovatelky) z povahy věci napravit nelze, neboť s ohledem na již provedené dokazování existují na straně obecných soudů důvodné pochybnosti o tom, zda předmětná výzva byla doručena, a tudíž "znovuotevření" řízení zásahem Ústavního soudu z tohoto důvodu by k jinému výsledku řízení nepochybně vést nemohlo.

12. Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatelka vyslovila nesouhlas s hodnocením důkazů, jež byly v řízení provedeny, jakož i své účastnické výpovědi, Ústavní soud připomíná, že vedle tohoto řízení probíhalo u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2007 mezi stejnými účastníky řízení odškodnění za stejný pracovní úraz (o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení), v němž obecné soudy dospěly ke stejnému závěru, tedy že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že dne 13. 6. 2005 utrpěla při plnění pracovních úkolů pracovní úraz, že poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti s úrazem, a tedy že vedlejší účastnice odpovídá za uplatněné nároky. Rozhodnutí v této věci vydaná (tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2754/2012-411, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2012 č. j. 12 Co 413/2011-336 a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011 č. j. 12 C 174/2007-244) byla přezkoumána Ústavním soudem na základě stěžovatelčiny ústavní stížnosti, aniž by (mj.) v otázce hodnocení provedených důkazů i výpovědi samotné stěžovatelky ze strany obecných soudů Ústavní soud zjistil pochybení, které by mohlo dosáhnout ústavněprávní úrovně (viz str. 5 a 6 usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3327/13). S ohledem na to, že důkazní situace (viz ale sub 13) byla v podstatě stejná, a obdobná byla i argumentace obsažená v ústavní stížnosti, nemá Ústavní soud důvod se od svých závěrů odchylovat ani v nyní souzené věci.

13. V souzené ústavní stížnosti stěžovatelka také namítla, že obecné soudy nepřipustily provedení důkazu nahrávkou hovoru mezi stěžovatelkou a Mgr. Jiřím Stádníkem a svědkyní Lucií Christophovou, kterou stěžovatelka pořídila bez vědomí uvedených osob, údajně v srpnu 2005. Dle stěžovatelčina přesvědčení, opírajícího se o právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14, bylo namístě dát přednost ochraně jejích práv před ochranou projevů osobní povahy. Ústavní soud pro případ, že by se ztotožnil s názorem stěžovatelky, dospěl k závěru, že by tato vada nemohla mít na výsledek řízení vliv. Tímto důkazem se zabývaly okresní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2015 č. j. 12 C 174/2007-597 a krajský soud v usnesení ze dne 9. 2. 2016 č. j. 11 Co 12/2016-621 a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 2801/2016-658, jež byly vydány ve věci stěžovatelčina návrhu na obnovu řízení, který byl odůvodněn tím, že danou nahrávku nebylo možno v "původním" řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2007 použít, neboť daný důkaz nalezla až po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Po pečlivém zhodnocení dosavadní důkazní situace, ve spojení s tímto důkazem, obecné soudy dospěly k závěru, že jím lze prokázat jedinou skutečnost, a to že dne 13. 6. 2005 stěžovatelka upadla (což novou skutečností není, neboť to již bylo tvrzeno a prokazováno v původním řízení), nikoliv však to, že (právě) v důsledku tohoto pádu utrpěla úraz a že jí tak vznikla újma na zdraví. Přepis dané nahrávky je obsažen v soudním spise (č. l. 202 a násl.), přičemž Ústavní soud nemá za to, že by zhodnocení tohoto důkazu a závěry z něj učiněné bylo možné označit za "extrémní".

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2883/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies