IV. ÚS 1311/16

20. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti DI - DESIGN INTERIOR s. r. o., se sídlem Za Školou 137, Praha 9, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016 č. j. 23 Cdo 4481/2015-181, spojené s návrhy na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících a projednání stížnosti mimo stanovené pořadí, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a popření principů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících, jakož i projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 116 C 112/2012-67 zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Tomášem Krejčím ze dne 2. 12. 2012 sp. zn. RŘ/140/12 a uložil žalované RES online s. r. o. (dále jen "žalovaná") povinnost nahradit žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") náklady řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení před oběma soudy.

Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť v dovolacím řízení nebylo možné - pro vady dovolání, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny - pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v jeho judikatuře upřesněn. Zdůraznil, že již z jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argument, podle kterého "v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe", může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Nejvyšší soud konstatoval, že tomuto požadavku stěžovatelka nedostála.

Dovolací soud následně uvedl, že podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud konečně uzavřel s tím, že se s ohledem na odmítnutí dovolání nemůže zabývat ani žádostí stěžovatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodčího nálezu.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (a v jejím doplnění) zdůraznila, že podmínky přípustnosti byly v dovolání řádně vymezeny a z dovolání je jasně patrno, jaká otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena a ve vztahu ke které otázce hmotného práva se Krajský soud v Brně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Stěžovatelka v této souvislosti připomněla formalistický přístup obecných soudů, který mimo jiné spočívá v tom, že by v dovolání muselo být výslovně uvedeno, že toto je právě ona otázka hmotného práva, která doposud nebyla Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena. Stěžovatelka dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14, kterým byly zpochybněny závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, kterým dovolací soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Stěžovatelka uvedla, že jde sice formálně o spor o zaplacení finanční částky, avšak v principu jeho podstatu tvoří snaha o nalezení spravedlnosti a zabránění společnostem provozujícím nekalé praktiky; v tomto smyslu ústavní stížnost přesahuje samotný zájem stěžovatelky. Konečně také připomněla pozdější rozhodnutí téhož krajského soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 47 Co 100/2015, v němž v obdobné věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka s odkazem na § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud projednal její ústavní stížnost přednostně a odložil vykonatelnost rozhodnutí napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících.

Nejvyšší soud, jemuž byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření, v něm odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a připomněl, že dovolání odmítl v souladu se zákonem, neboť dovolání neobsahovalo údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Proto ani nebylo jeho vyjádření zasláno k případné replice stěžovatelce.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu i obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, i vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. V této souvislosti Ústavní soud shledává v argumentaci nepřesnosti, když stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud svým nálezem zpochybnil závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Připomínaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 totiž nesměřoval proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ale vůči jinému jeho usnesení ze dne 23. 1. 2014 č. j. 29 Cdo 2693/2013-195, které se však z věcného hlediska (srov. body 20 a následující citovaného nálezu Ústavního soudu) netýká otázek identických s právě projednávanou ústavní stížností. Obdobně nelze přisvědčit stěžovatelčině připomínce ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, na jehož závěry Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 10. 6. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-98 jasně odkázal. V této souvislosti je nutno také poukázat na to, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem Krajský soud v Brně opomněl zcela zásadní část rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002.

Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém přístupu. Ústavní soud má za to, že dovolání nebylo odmítnuto pouze z toho důvodu, že by stěžovatelka ve lhůtě neuvedla předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona, nebo neodkázala na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, neboť z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z níže uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel(ka) má povinnost konstatovat, v čem spatřuje přípustnost dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelčino dovolání trpí absencí předpokladů přípustnosti dovolání, když dovolacím soudem dosud nevyřešenou právní otázku či pojem ustálené rozhodovací praxe blíže nespecifikovala. Jestliže řádné dovolání tyto náležitosti postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, IV. ÚS 266/14, IV. US 3588/15, IV. ÚS 915/16), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.

Ústavní soud současně také odkazuje na další svou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož mu vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1311/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies