I. ÚS 1726/16

21. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Petra Baránka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016 č. j. 17 Co 124/2015-215 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. března 2015 č. j. 11 C 498/2009-192, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. května 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Břeclavi dne 2. září 2009 domáhal po žalované Obci Lednice zaplacení náhrady škody ve výši 15 200 Kč s příslušenstvím. Škoda mu měla vzniknout v souvislosti s přejížděním jeho motorovým vozidlem po místní komunikaci dne 8. září 2007. Okresní soud v Břeclavi žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 4. ledna 2012 č. j. 11 C 498/2009-96 a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14 406 Kč. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 26. února 2013 č. j. 17 Co 193/2012-135, z důvodu, že soud prvního stupně neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci a neprovedl všechny potřebné důkazy.

3. Okresní soud v Břeclavi svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. března 2015 č. j. 11 C 498/2009-192 po doplnění dokazování žalobu zamítl z důvodu neprokázání aktivní věcné legitimace a z toho důvodu se nezabýval ani výší škody. Rovněž uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27 215,90 Kč. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2016 č. j. 17 Co 124/2015-215 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 133,60 Kč a vedlejšímu účastníkovi řízení částku 600 Kč. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, totiž že ve věci není subjektem tvrzeného nároku na náhradu škody vůči žalovanému, neboť nebylo prokázáno, že je vlastníkem předmětného motorového vozidla.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal celý průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku aktivní legitimaci stěžovatele uznal, ve svém druhém rozsudku dospěl ke zcela opačnému závěru, kdy konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že ke škodě došlo právě dne 8. září 2007. Soud prvního stupně tak podle názoru stěžovatele zcela popřel svoji první argumentaci, podle které bylo zcela nelogické, aby stěžovatel spekuloval ohledně vzniku data škody. Stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy v provedeném řízení a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nelogická, svévolná a odporující skutkovým zjištěním a rovněž právním předpisům. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Žalobě mělo být podle jeho názoru vyhověno.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, seznámil se se spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 498/2009, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

7. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí opakovaně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

8. Soud prvního stupně na základě zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem doplnil dokazování. Žalovaná Obec Lednice v průběhu řízení zpochybňovala aktivní legitimaci stěžovatele. Ze zápisu o poškození vozidla sepsaného Českou pojišťovnou a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, ze dne 5. 5. 2008 bylo zjištěno, že jako poškozený je zde vedena Pavla Béňová. V technickém průkaze k předmětnému vozidlu, kde jsou potvrzení o technické způsobilosti vozidla od roku 1996 do roku 2010 je jako jeho vlastník u první i poslední kontroly uvedena stále Pavla Béňová. Přesto stěžovatel tvrdil a prokazoval kupními smlouvami, že vozidlo tři dny před tvrzeným vznikem škody koupil dne 5. září 2007 od Pavly Béňové za 50 000 Kč a dva dny před datem zápisu o poškození vozidla (5. května 2008) dne 3. května 2008 jej jmenované zpět prodal za 35 000 Kč. Přitom dopisem ze dne 16. prosince 2009 tvrdil stěžovatel soudu, že nemá na opravu vozidla finance a po proplacení škodní události bude opravu realizovat. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že podivné převody a časové souvislosti zpochybňují věrohodnost jeho výpovědi i kupních smluv.

9. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady vzniku odpovědnosti žalované Obce Lednice za škodu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při posuzování důvodnosti nároku stěžovatele na náhradu škody byla prvořadou otázkou jeho aktivní věcná legitimace, tj. zda je poškozenou osobou, které vznikla škoda ve výši 15 200 Kč (částka, kterou by stála oprava vozidla).
Stěžovatel však v průběhu řízení neprokázal, že se stal vlastníkem předmětného vozidla.

10. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu a rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

11. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

12. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1726/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies