I. ÚS 3006/15 - Překvapivé rozhodnutí správního soudu při doplnění důvodů správního rozhodnutí, k němuž žalobce nedostane prostor k vyjádření

21. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. Soud poruší právo účastníka na soudní ochranu, pokud se na základě neudržitelného výkladu procesních předpisů odmítne zabývat námitkami, které účastník řízení stanoveným postupem u soudu uplatnil. Ústavně nepřijatelný je postup soudu a výklad procesních předpisů, který vede k vydání překvapivého rozhodnutí.

II. Do jaké míry mohou správní soudy doplňovat důvody správních rozhodnutí napadených žalobou, je především otázkou zákonnosti jejich postupu podle soudního řádu správního. Řešení této otázky náleží Nejvyššímu správnímu soudu.

III. Přistoupí-li krajský soud k doplnění důvodů napadeného správního rozhodnutí o důvody, na nichž toto rozhodnutí založeno nebylo, nesmí jeho postup zbavit žalobce možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci. Žalobce může být již krajským soudem poučen o tom, že soud zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která byla v řízení doposud předkládána (vymezena žalobními body a napadeným správním rozhodnutím). Neprovede-li krajský soud takové poučení, může žalobce námitky proti nově nastolené podstatě věci uplatnit v kasační stížnosti, aniž by mu v tom bránila koncentrace podle § 71 odst. 2, § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 soudního řádu správního. Posouzení této otázky pouze Nejvyšším správním soudem je z ústavního hlediska možné, ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou soustavu správních soudů.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.09.2016 sp. zn. I. ÚS 3006/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Žanny Trechové, zastoupené JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 71/2014-29 ze dne 9. července 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 71/2014-29 ze dne 9. července 2015 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 71/2014-29 ze dne 9. července 2015, se ruší.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatelka se jako právní nástupkyně svého zemřelého manžela v řízení před Českou správou sociálního zabezpečení neúspěšně domáhala, aby byly do vyměřovacího základu důchodového pojištění zahrnuty některé jeho mzdové nároky. Následnou žalobu zamítl Krajský soud v Brně. Jeho rozhodnutí však ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 Ads 64/2012-23 ze dne 31. 7. 2013. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby vypořádal rozpory mezi údaji uvedenými v evidenčním listu důchodového pojištění a skutečnou výší mzdy manžela stěžovatelky, jíž dosáhl u zaměstnavatele COWITRA a. s. za měsíce leden až březen 1993 (zejména pak částky 1 000 USD). Dále se však Nejvyšší správní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že by do vyměřovacího základu měla být započtena i částka 352 581 Kč přiznaná rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234 ze dne 16. 2. 2010. Tento rozsudek totiž pro vyhlášení konkursu společnosti ZPS - SM, a.s. - v likvidaci, nikdy nenabyl právní moci.

2. Krajský soud v dalším řízení doplnil dokazování a žalobu opět zamítl. Namítanou částku 1 000 USD zaměstnavatel manželu stěžovatelky zřejmě vyplácel jako provizi, avšak neodváděl z ní žádné zákonné odvody. Tato platba nebyla zúčtována, nebylo tedy možné ji zahrnout do vyměřovacího základu. K zápočtu částky 352 581 Kč do vyměřovacího základu krajský soud uvedl, že tuto otázku již závazně vyřešil Nejvyšší správní soud, krajskému soudu tedy nepřísluší ji znovu přehodnocovat.

3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. K namítanému zápočtu částky 352 581 Kč z toho důvodu, že tuto pohledávku uznal insolvenční správce, soud uvedl, že otázku již závazně vyřešil v předchozím rozhodnutí. Argumentace spočívající na uznání pohledávky insolvenčním správcem je pak nepřípustnou novotou. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s krajským soudem v tom, že by pro zápočet částky 1 000 USD bylo rozhodující, zda z této mzdy bylo uhrazeno odpovídající pojistné. Rozhodující je, zda byla tato mzda vyplacena a v jaké výši se tak stalo. V projednávané věci dospěl krajský soud k závěru, že je sice pravděpodobné, že vyplacena byla. Tento skutkový závěr však pro započítání částky 1 000 USD do vyměřovacího základu nedostačuje. Stěžovatelka k této částce nepředložila privilegovaný důkazní prostředek (evidenční list důchodového pojištění). Za měsíce duben až červen 1993 předložila rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 509/93-19, za měsíce leden až březen 1993 však dostatečné podklady nepředložila.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivou odměnu za práci a práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud ve svém prvním, kasačním rozhodnutí pominul, že pohledávku ve výši 352 581 Kč uznala správkyně konkursní podstaty, seznam přihlášených pohledávek je přitom vykonatelným exekučním titulem. Stěžovatelka se vůči tomuto opomenutí ohradila v řízení před krajským soudem, ten se s touto námitkou nijak nevypořádal. V nové kasační stížnosti stěžovatelka tuto námitku opět uplatnila, Nejvyšší správní soud ji však nesprávně posoudil jako nepřípustnou novotu. Nejde přitom o novou skutečnost, ale o právní argumentaci vyvracející předchozí nesprávné hodnocení věci.

5. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky také nesprávně hodnotil vyplacení částky 1 000 USD za měsíce leden až březen 1993. Její vyplacení plyne z pracovní smlouvy a z toho, že manžel stěžovatelky se před okresním soudem domáhal jejího zaplacení za měsíce duben až červen 1993. Pokud by mu nebyla zaplacena v měsících předchozích, jistě by se jí domáhal i za tyto měsíce. Důkazní nouzi manžel stěžovatelky nezavinil, není jeho vina, že předseda představenstva jeho zaměstnavatele nechal shořet celý archiv společnosti ve snaze zakrýt svou trestnou činnost. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak v konečném důsledku plyne, že mzda za měsíce duben až červen 1993 byla zahrnuta do vyměřovacího základu, byť fakticky nebyla vyplacena a nebyla uvedena v evidenčním listu důvodového pojištění, a mzda za předchozí měsíce do vyměřovacího základu zahrnuta nebyla, byť také nebyla uvedena v evidenčním listu, ale fakticky vyplacena byla.

II.
Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Nejvyšší správní soud k ústavní stížnosti uvedl, že k nároku ve výši 1 000 USD za měsíce leden až březen 1993 stěžovatelka nepředložila žádný listinný důkaz a ani vyslechnutí svědci nic bližšího nevypověděli. V projednávané věci údajně vznikl problém v převážně soukromoprávním vztahu mezi manželem stěžovatelky (oprávněným z důchodového pojištění) a jeho zaměstnavatelem (plátcem započitatelných příjmů). Česká správa sociálního zabezpečení (tj. Česká republika jako nositel důchodového pojištění) může vycházet pouze z údajů, které jí tyto osoby soukromého práva poskytnou, neboť jí jinak není nic bližšího známo o jejich vzájemném vztahu. Jako důkazní prostředek je zákonem privilegován evidenční list důchodového pojištění podepsaný zaměstnancem, jiné důkazní prostředky totiž často nevypovídají o všech rozhodných skutečnostech, či mají velmi omezenou výpovědní hodnotu s ohledem na běh času. V projednávané věci stěžovatelka nepředložila žádný vypovídající listinný důkazní prostředek o tom, že sporná částka byla manželu stěžovatelky vyplacena (pracovní smlouva nestačí), předvolaní svědci prokazovanou skutečnost ani nevyvrátili, ani nepotvrdili. Bylo tak zcela namístě vycházet z evidenčního listu, který spornou částku 1000 USD nezahrnoval, a který byl manželem stěžovatelky podepsán. Na námitku, že by se manžel stěžovatelky domáhal svého nároku u soudu, pokud by mu tato částka nebyla vyplacena, Nejvyšší správní soud uvedl, že lze argumentovat i přesně opačně: právě proto, že se manžel stěžovatelky nedomáhal vyplacení sporné částky a opravy evidenčního listu, lze předpokládat, že mu nebyla vyplacena a že údaje v evidenčním listu odpovídají skutečnosti. Tomuto závěru není na překážku ani pracovní smlouva, neboť jí předvídané právo na výplatu 1 000 USD za měsíce leden až březen 1993 nemuselo vzniknout (například z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance).

7. K námitce nesprávně posouzené opožděnosti žalobního a následně i stížního bodu o uznání pohledávky ve výši 352 581 Kč správkyní konkursní podstaty Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka původně nárok na zápočet této částky do vyměřovacího základu odvozovala od rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234, s čímž se Nejvyšší správní soud již v předchozím řízení neztotožnil. Teprve později začala stěžovatelka tvrdit, že započitatelnost této pohledávky plyne z jejího uznání správkyní konkursní podstaty. Jde o skutečnost, kterou stěžovatelka mohla v řízení před krajským soudem tvrdit již dříve, a ani teď stěžovatelka neuvádí, proč tak neučinila. Jde tedy o tvrzení opožděné. Nad rámec toho je navíc pochybné, zda se skutečně jedná o vykonatelnou pohledávku, neboť konkursní řízení doposud neskončilo.

8. V replice stěžovatelka vyložila, proč měly být správním soudům některé skutečnosti dávno známy (jsou zaznamenány v dávkovém spisu od roku 2000). Ve vztahu k částce 1000 USD je na vině především Okresní správa sociálního zabezpečení ve Zlíně, které přes upozornění včas nezajistila podklady u společnosti COWITRA a. s., které následně shořely. Odkazuje-li Nejvyšší správní soud na podpis manžela stěžovatelky na evidenčním listu důchodového pojištění, usvědčuje se z neznalosti skutkového stavu, neboť bylo opakovaně konstatováno, že se jedná o falzifikát.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupenou a oprávněnou stěžovatelkou (byla účastnicí řízení před Nejvyšším správním soudem), a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.

IV.
Vlastní posouzení

10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, vyjádřením Nejvyššího správního soudu, napadeným rozhodnutím, příslušnými soudními spisy a se spisem dávkovým. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou směřující proti závěru Nejvyššího správního soudu, podle něhož byl pozdě uplatněn žalobní bod o započitatelnosti 352 581 Kč z důvodu uznání této pohledávky správkyní konkursní podstaty.

12. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 41 As 60/2011 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka zápočtu této částky do vyměřovacího základu původně domáhala s tím, že jde o nárok z pracovněprávních vztahů přiznaný rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234, což žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení posoudila nesprávně (č. l. 2-3 spisu). Krajský soud souhlasil se stěžovatelkou, že jde o nárok z pracovněprávního vztahu a žalovaná tuto otázku skutečně posoudila nesprávně. Soud však napadené rozhodnutí nezrušil, neboť rozsudek okresního soudu, jehož se stěžovatelka dovolávala, nenabyl právní moci pro vyhlášení konkursu, spornou částku tedy nebylo možné zatím započítat (č. l. 33 spisu). V následné kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že odpovídající ustanovení zákona o pojistném na sociální zabezpečení a zákona o důchodovém pojištění mají být vykládána s ohledem na jejich smysl a účel a v souladu ústavním pořádkem. Zároveň stěžovatelka uvedla, že sporný nárok byl uznán správkyní konkursní podstaty (č. l. 2 spisu 4 Ads 64/2012). Po vydání kasačního rozsudku č. j. 4 Ads 64/2012-23 stěžovatelka krajskému soudu zaslala podání, v němž uvedla (č. l. 74 spisu):

"Nepovažovala jsem za nutné tento závěr [o absenci právní moci rozsudku OS ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234] jakkoliv zpochybňovat, ani se s ním vypořádávat, neboť jsem předpokládala, že přinejmenším Nejvyšší správní soud zná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož probíhá konkurs společnosti ZPS-SM, a. s. - v likvidaci. Zřejmě mu ale uniklo ustanovení § 45 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Jinak by totiž nemohl konstatovat, že na uvedený rozsudek, kterým byl úpadce zavázán vyplatit mému zemřelému manželovi částku 352 081 Kč, nelze vůbec nahlížet jako na závazné a tím méně vykonatelné rozhodnutí. Manželova pohledávka vůči úpadci nebyla úpadcem popřena, správkyní konkursní podstaty byla uznána a byla zapsána do seznamu přihlášených pohledávek podle § 21 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Seznam pohledávek podle uvedeného zákonného ustanovení je tedy vykonatelným exekučním titulem. Není proto třeba, jak se mylně domnívá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů nabyl právní moci, a teprve pak se stane vykonatelným. V souladu s příslušnými procesními předpisy rozsudek ani právní moci nikdy nabýt nemůže. Lze totiž důvodně očekávat, že po schválení konečné zprávy (usnesení o schválení již bylo krajským soudem vydáno) bude konkurs zrušen a společnost ZPS-SM, a. s. - v likvidaci bude z obchodního rejstříku vymazána."

13. Po opětovném vydání zamítavého rozsudku ze strany Krajského soudu v Brně stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se krajský soud a před ním i Nejvyšší správní soud nesprávně nezabývaly skutečností, že sporná pohledávka byla uznána správkyní konkursní podstaty a seznam pohledávek je vykonatelným exekučním titulem, takže nic nebrání jejímu započtení do vyměřovacího základu (č. l. 2 spisu 4 Ads 71/2014).

14. Na základě těchto zjištění nemůže obstát tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že argumentace stěžovatelky uznáním pohledávky ze strany konkursní správkyně byla nepřípustnou novotou.

15. Je zřejmé, že stěžovatelka tuto argumentaci neužila ve svém původním podání - žalobě - ke krajskému soudu. To bylo však způsobeno tím, že žalobou napadené správní rozhodnutí spočívalo na zcela jiných důvodech (že tvrzený nárok nepochází z pracovněprávního vztahu). S těmi se krajský soud neztotožnil, ale rozhodnutí nezrušil, neboť dospěl k závěru, že zde jsou jiné důvody, pro které může výrok napadeného správního rozhodnutí obstát (absence právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně).

16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je především úkolem správních soudů, aby v mezích své pravomoci poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům. V projednávané věci byl postup krajského soudu ve zjevném napětí s přezkumnou a kasační povahou řízení před správními soudy, které obecně nepředpokládá, že správní soudy budou nahrazovat nedostatky odůvodnění napadených správních rozhodnutí tak, aby jejich výrok obstál (soudní řízení správní není pokračováním správního řízení). Pokud tak ale správní soudy činí s tím, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nemají vliv na jeho zákonnost a že formální kasace by vedla pouze k prodloužení řízení, nikoliv změně jeho výsledku, nelze tomu v obecné rovině z ústavního hlediska nic vytýkat (ústavní pořádek blíže nepředpisuje povahu soudní kontroly veřejné správy, což se na podústavní úrovni projevuje mimo jiné tím, že soudní kontrola veřejné správy může probíhat jak ve formě přezkumu rozhodnutí podle soudního řádu správního, tak nalézání práva podle části páté občanského soudního řádu). Posouzení prosté zákonnosti takového postupu náleží podle § 12 a dalších ustanovení soudního řádu správního Nejvyššímu správnímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti.

17. Doplnění či nahrazení rozhodovacích důvodů správního rozhodnutí ze strany soudu ovšem nesmí mít nepředvídatelný vliv na práva účastníků řízení (požadavek předvídatelného rozhodování vyjádřený mj. v § 6 občanského soudního řádu se podle § 64 soudního řádu správního se uplatní i pro správní soudnictví). Pokud tedy krajský soud snesl důvody pro zamítnutí žaloby, které nebyly předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou (a na kterých žalovaná své správní rozhodnutí nezaložila), nemůže stěžovatelce v obraně formou nových žalobních či stížních bodů, či jen skutkových tvrzení, bránit koncentrace podle § 71 odst. 2, § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 soudního řádu správního. V opačném případě by stěžovatelka, která řádně podala projednatelnou správní žalobu proti vadnému správnímu rozhodnutí, byla postupem správního soudu zbavena možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci. Šlo by tak o nepřípustně překvapivé rozhodnutí, jak je dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].

18. Naplnění uvedených požadavků je věcí správních soudů, je tedy především na nich, aby zvolily způsob, jakým toho docílí (např. poučením účastníků ze strany krajského soudu, že ten zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která mu byla doposud předkládána, či připuštěním nové argumentace v kasační stížnosti, pokud k poučení před krajským soudem nedošlo). Ústavní pořádek totiž nepředepisuje dvojstupňovou soustavu správních soudů, tzv. "upření instance" tak není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí.

19. Připuštění nové argumentace v kasační stížnosti lze do jisté míry považovat za nesystémové z hlediska celkové koncepce přezkumu ze strany správních soudů, zejména pak s ohledem na skutečnost, že kasační stížnost by měla být mimořádným opravným prostředkem. Jde ovšem o následek předchozího, taktéž nesystémového (byť ne nutně nevhodného) nahrazení odůvodnění správního rozhodnutí správním soudem. Nejde ostatně o problematiku Nejvyššímu správnímu soudu zcela neznámou - například koncentrace podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního dopadá toliko na žalobce, nikoliv na žalovaného (rozsudek NSS č. j. 1 Ans 5/2008-104 ze dne 2. 7. 2008). Již v současnosti je tedy možné, aby právní otázky byly k posouzení předloženy až Nejvyššímu správnímu soudu.

20. V projednávané věci stěžovatelka založila svou žalobu na tvrzení, že do vyměřovacího základu pojistného mělo být zahrnuto 352 581 Kč, neboť šlo o mzdový nárok. Nepochybně šlo o způsobilý žalobní bod, krajský soud jej ostatně věcně projednal. V následné kasační stížnosti stěžovatelka setrvala na tom, že sporná částka měla být zahrnuta do vyměřovacího základu a v reakci na odůvodnění rozsudku krajského soudu uvedla, že tato pohledávka byla uznána správkyní konkursní podstaty. Jakkoliv jde o obecné skutkové tvrzení, které na první pohled vzbuzuje dojem, že se jedná spíše o nastínění nepříznivé situace stěžovatelky, než o součást žalobního bodu (srov. odst. 23 nálezu sp. zn. I. ÚS 40/15 ze dne 1. 2. 2016), neměl je Nejvyšší správní soud opomenout. Z jeho vlastní judikatury totiž plyne, že způsobilý žalobní (stížní) bod je dán, pokud "jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí [tj. uznání pohledávky konkursní správkyní]; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum [tj. účinky uznání pohledávky konkursní správkyní na stanovení vyměřovacího základu]" (odst. 33 rozsudku rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS).

21. Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, že tento žalobní bod stěžovatelka uplatnila před krajským soudem opožděně. Stěžovatelka jej ve skutečnosti uplatnila již v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem, a to v reakci na rozsudek krajského soudu. Ze spisu krajského soudu přitom neplyne, že by soud dal stěžovatelce možnost se vyjádřit k tomu, že věc může být posouzena z jiných hledisek, než která byla doposud předložena. Nejvyšší správní soud se tedy měl již v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Ads 64/2012 s touto argumentací žalobkyně vypořádat. To neučinil. Stejně tak se jí následně nezabýval ani krajský soud (námitku zcela pominul) a Nejvyšší správní soud "v druhém kole" námitku odmítl pro nepřípustnost.

22. Přes závěr o nesprávném posouzení přípustnosti námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval tím, zda by napadené rozhodnutí nemohlo obstát alespoň ve svém souhrnu. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, totiž Ústavní soud hodnotí jako celek (srov. odst. 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 a tam citovanou judikaturu).

23. Stěžovatelka se dovolávala účinků § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění [obdobně § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Toto ustanovení vyžaduje, aby byl konkurs zrušen (srov. i rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 374/2010 ze dne 14. 3. 2012, publ. pod č. 82/2012 Sb. NS), konkurs společnosti ZPS - SM, a.s. - v likvidaci, přitom doposud zrušen nebyl. To však neznamená, že pohledávka, jíž se stěžovatelka dovolává, nebyla zjištěna.

24. Správkyně konkursní podstaty tuto pohledávku uznala a úpadce či konkursní věřitelé ji nepopřeli. Za tohoto stavu byla pohledávka řádně zjištěna. Seznam zjištěných pohledávek je exekučním titulem, byť lze exekuci s ohledem na výše citovaná ustanovení vést teprve po skončení konkursu. Do právní moci rozvrhového usnesení totiž není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Vydání rozvrhového usnesení však nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním těchto pohledávek (usnesení NS sp. zn. 2780/2000 ze dne 27. 11. 2000, publ. pod č. č. 39/2002 Sb. NS). Zjištěná pohledávka tak má povahu pohledávky pravomocně přiznané soudem. Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž nesprávný nejen v tom, že šlo o žalobní bod opožděný, ale také v tom, že tato pohledávka nebyla stěžovatelce pravomocně přiznána (s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234).

25. Jediné důvody, pro které by v této části bylo možné považovat kasační stížnost za nedůvodnou, tak lze nalézt v odst. 35-36 napadeného rozsudku. Zde soud vyložil, že tzv. zúčtované příjmy započitatelné do vyměřovacího základu podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb. musí být pojištěnci skutečně vyplaceny, či lépe: skutečné vyplacení příjmu je předpokladem pro to, aby bylo možné řešit otázku započitatelnosti tohoto příjmu. K vyplacení požadovaných 352 581 Kč v projednávané věci přitom dosud nedošlo.

26. Toto odůvodnění však nedostačuje jako implicitní vypořádání námitek stěžovatelky, které Nejvyšší správní soud (nesprávně) výslovně odmítl řešit pro jejich nepřípustnost. Toto vypořádání je stručné a neplyne z něj, zda se požadavek vyplacení sporného příjmu uplatní i pro znění § 5 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2006. Teprve od 1. 1. 2007 zákon počítá s tím, že zúčtovaným příjmem se rozumí plnění, jehož hodnota je na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Napadený rozsudek nevysvětluje, zda jde o změnu právní úpravy stanovením nové podmínky, nebo její pouhé zpřesnění vyjasněním podmínky dříve existující.

27. Vůči závěru, že faktické vyplacení je podmínkou pro zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu, hovoří ostatně i předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané věci. Podle rozsudku č. j. 4 Ads 64/2012-23 totiž do vyměřovacího základu pojistného ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. nelze započítat částku přiznanou zaměstnanci z titulu pracovněprávního vztahu rozsudkem civilního soudu, který sice byl vyhlášen, avšak v důsledku prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele jako žalovaného dosud nenabyl právní moci. Za podmínku zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu Nejvyšší správní soud považoval nabytí právní moci takového rozsudku.

28. Považoval-li Nejvyšší správní soud již dříve za rozhodné nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234 (a to bez ohledu na vyplacení přisouzené částky), nelze z pozdějšího rozhodnutí vydaného v téže věci dovodit implicitní závěr, že rozhodující je faktické vyplacení. Takový závěr by soud musel výslovně a podrobně odůvodnit. Musel by se také vypořádat s tím, že pohledávka byla v konkursním řízení řádně zjištěna, má tudíž povahu pohledávky pravomocně přiznané, což nahrazuje dosud nepravomocný rozsudek okresního soudu.

29. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl zabývat částí námitek stěžovatelky. Závěr o opodstatněnosti těchto námitek není možné z napadeného rozhodnutí učinit, a to ani implicitně. Stěžovatelka tedy stanoveným postupem uplatnila své právo před soudem, ten se však odmítl jejími námitkami zabývat, neboť na základě neudržitelného výkladu procesních předpisů dospěl k závěru, že jí ochrana práv v žádaném rozsahu nenáleží. Takový postup je odepřením (soudní) spravedlnosti a porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nálezy sp. zn. II. ÚS 623/02 ze dne 19. 10. 2004 (N 149/35 SbNU 83), I. ÚS 709/05 ze dne 25. dubna 2006 (N 91/41 SbNU 163), III. ÚS 3199/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 191/71 SbNU 279) a další].

30. Zbylá stížní argumentace směřovala proti nezahrnutí částky 1 000 USD za měsíce leden až březen 1993 do vyměřovacího základu. Podle setrvalé judikatury zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. V projednávané věci Nejvyšší správní soud podrobně reagoval na tvrzení stěžovatelky a přesvědčivě vyložil, proč se k její verzi skutkového stavu nepřiklonil. To platí zejména pro závěry Nejvyššího správního soudu o tom, proč ze samotné pracovní smlouvy a ze skutečnosti, že manžel stěžovatelky tuto částku nežaloval, nelze bez dalšího dovodit, že manželu stěžovatelky na tuto částku vznikl nárok a že mu byla vyplacena (odst. 42 napadeného rozsudku a především str. 4 vyjádření NSS k ústavní stížnosti). Tvrzení stěžovatelky, že v řízení bylo prokázáno, že podpis jejího manžela na evidenčním listu důchodového pojištění byl podvržený, z předložených spisů neplyne. Stěžovatelka to sice tvrdila v řízení před krajským soudem (č. l. 87 spisu krajského soudu), soud však stejný závěr neučinil a, což je pro věc podstatné, rozhodl na základě toho, že stěžovatelka pro své tvrzení o výši příjmů manžela nepředložila přesvědčivé důkazy. Na tomto závěru nic nemění případná spornost podpisu evidenčního listu.

V.
Závěr

31. Ústavní soud si je vědom toho, že závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti námitek stěžovatelky má svůj původ především v předcházejících řízeních (nahrazení důvodů správního rozhodnutí žalované krajským soudem a následné přehlédnutí námitek již ve věci sp. zn. 4 Ads 64/2012). Tato vada - odepření spravedlnosti - se však plně projevila i v napadeném rozsudku č. j. 4 Ads 71/2014-29, což již nebylo možné zhojit. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

32. Nejvyšší správní soud se v dalším řízení musí věcně zabývat námitkami stěžovatelky poukazujícími na uznání pohledávky konkursní správkyní (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Dospěje-li k závěru, že o nich může rozhodnout sám, aniž se s nimi dříve vypořádal krajský soud, bude muset vyřešit otázku, zda lze podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění rozhodném pro projednávanou věc zahrnout do vyměřovacího základu i takovou částku, která byla řádně zjištěna v konkursním řízení, avšak fakticky nebyla vyplacena.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies