II. ÚS 1850/16

22. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., právně zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 108/2016-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 7 To 413/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 52 T 48/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 6. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to pistole specifikované ve výroku o trestu. Uvedených přečinů se měl stěžovatel dle výroku rozsudku zkráceně dopustit tím, že na parkovišti před OD Kaufland nepřiměřenou jízdou ohrozil několik chodců přecházejících mimo přechod pro chodce, na což poškozený zareagoval tím, že v rozčílení rukou udeřil do kapoty jeho vozidla. Stěžovatel poté vůz zastavil, vystoupil a vyvolal s poškozeným slovní a fyzickou potyčku, v rámci které se jej snažil napadnout kopy a údery pěstí a nakonec vytáhl z pouzdra na opasku krátkou střelnou zbraň - pistoli zn. Clock 19, kterou namířil směrem k přítelkyni poškozeného a její nezletilé dceři. Následně zbraň stáhl, nasedl do vozidla a ujel. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zejména odvolací soud svým rozhodnutím zjevně straní poškozenému a naopak veškerou argumentaci stěžovatele odmítá, dokazování nebylo doplněno kamerovými záznamy, které podle názoru stěžovatele jistě byly pořízeny, ale s odstupem času jsou již nedostupné. Při hodnocení skutkové podstaty věci nebyla vzata v úvahu ani fyzická konstituce tzv. poškozeného a stěžovatele a bez čehokoliv nebyly posuzovány ani další okolnosti svědčící v jeho prospěch, a to zejména jeho minulost a předchozí bezúhonnost.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených přečinů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

9. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

10. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1850/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies