II. ÚS 1783/16

22. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arnošta Hermana, t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2016, č. j. 10 To 120/2016-1179, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2016 č. j. 17 T 85/2015-1058, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu a jímž byla současně zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.

2. Stěžovatel je obžalován ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nedovoleného ozbrojování dle ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání dle ustanovení § 175 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku. Do vazby byl vzat rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2015. Krajský soud v Hradci Králové stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí okresního soudu nyní napadeným usnesením pro nedůvodnost zamítl, neboť shledal, že okresní soud učinil správný závěr o důvodech vazby a tyto závěry řádně a přezkoumatelně vyjádřil, přičemž ani krajský soud neshledal možnost nahrazení vazby jiným opatřením. Pokud jde o přetrvávání důvodu vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu, soud uvedl, že okresní soud v přezkoumávaném usnesení dospěl ke správnému závěru, že tento důvod trvá u stěžovatele i nadále, byť je zřejmé, že řízení ve věci trvá delší dobu. To je však dáno jednak složitostí této věci, a dále pak rozsahem prováděného dokazování, jakož i obstrukčním chováním stěžovatele. Soud odkázal na podrobnou argumentaci krajského soudu, obsaženou v odůvodnění jeho usnesení ze dne 6. 1. 2016. Zdůraznil, že útěk stěžovatele do Irska z obavy před trestním stíháním je konkrétní a pádnou skutečností ve smyslu obav, že tak obžalovaný učiní, případně do jiné země, při propuštění z vazby.

3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v tom, že krajský soud v napadeném usnesení odůvodňuje ve shodě se soudem prvního stupně ponechání stěžovatele ve vazbě toliko tím, že měl v minulosti utéct do Irska z obavy před trestním stíháním. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že se jedná již o jeho druhou ústavní stížnost v souvislosti s vazebním stíháním. O první stížnosti Ústavní soud rozhodl dne 7. 3. 2016 pod sp. zn. II. ÚS 398/16 tak, že ji usnesením odmítl. Stěžovatel tvrdí, že z již provedených důkazů nelze učinit závěr, že by se dopustil zločinu, pro který je stíhán. Soud by také neměl při déletrvající vazbě odůvodňovat své rozhodnutí prodlužující délku vazebního stíhání pouze opakovaným používáním stereotypních formulací, což se v případě stěžovatele děje poukazováním na skutečnost, že měl v roce 2010 utéct před trestním stíháním do Irska, kde byl v roce 2012 zadržen. Prosté opakování teto argumentace bez přihlédnutí k časovému faktoru a současné skutkové situaci, která, podpořena rozsáhlým důkazním materiálem, neodpovídá skutkovým východiskům obsaženým v podané obžalobě, nemůže být dostatečným odůvodněním pro další trvání vazby stěžovatele.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne i požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je nicméně Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

8. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecného soudu netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rozporuje, že stížnostní soud (ale také okresní soud) ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil dobu, po kterou je již omezen na osobní svobodě. Ústavní soud se v tomto ohledu - v obecné rovině - ztotožnil se stěžovatelem potud, že důvodnost dalšího trvání vazby musí být obzvláště silně zvažována, neboť postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné.

10. V případě stěžovatele však zásady doktríny zesílených důvodů byly dodrženy, neboť se z obsahu shora citovaných rozhodnutí podává, že soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě. Hlavním důvodem, který podle přesvědčení soudů přetrvává, je především předchozí aktivita stěžovatele, kdy se snažil trestnímu stíhání vyhnout a uprchl do Irské republiky, ze které se vrátil nedobrovolně až na základě realizace evropského zatýkacího rozkazu. Dle přesvědčení soudů hrozí reálné riziko, že stěžovatel po propuštění z vazby může svůj útěk zopakovat, když se mu již jednou povedl, a navíc hrozí i riziko, že útěk realizuje do jiné země, z níž by jeho vydání mohlo být podstatně komplikovanější. Ústavní soud shledává, že obavy soudů v tomto směru mají reálný základ a tento důvod útěkové vazby považuje za akceptovatelný.

11. Pokud se stěžovatel dovolává skutečnosti, že doposud provedené důkazy zeslabily podezření, které je vůči němu vznášeno, je nutno konstatovat, že ve věci již probíhá řízení před soudem, což samo o sobě je zárukou toho, že soud, který rozhoduje o setrvání stěžovatele ve vazbě a sám provedl v hlavním líčení potřebné důkazy, je schopen z nich učinit závěry, zda toto podezření skutečně zeslabilo či nikoli. To však neznamená, že by bylo povinností soudů (natož pak soudu Ústavního), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na již provedené důkazy. K přehodnocování soudem vyslovených závěrů přitom není Ústavní soud povolán obzvláště za situace, kdy hodnocení důkazů není pro rozhodování o prodloužení vazby klíčové, neboť k jejich souhrnnému hodnocení dojde ve věci samé. V rozhodování o vazbě nadále platí, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen stěží odhadovat. Proto musí Ústavní soud zopakovat, že v případě stěžovatele byly konkrétně naplněny podmínky stanovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, dle nichž lze útěkovou vazbu použít pouze za účelem zamezení reálnému riziku, že obviněný či obžalovaný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014).

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že i přes jeho poměrně stručné odůvodnění je důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě seznatelný a v daném případě také akceptovatelný. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, a proto mu nepříslušelo jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1783/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies