II. ÚS 1427/16

22. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 4 Tdo 162/2016-28, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 2. 2. 2015 č. j. 2 To 139/2014-386 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 3. 2014 č. j. 2 T 245/2013-310, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Šumperku napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1/ rozsudku), jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2/ rozsudku) a dále dílem dokonaným, dílem nedokonaným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body 3/ - 7/ rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině měl dopustit tím, že při leteckých přepravách s různými leteckými společnostmi uplatnil nárok na náhradu škody způsobené mu poškozením zavazadla a ztrátou předmětů v něm přepravovaných a výši této škody dokládal zfalšovanými doklady či opakovaně předkládanými doklady, přičemž předměty, jimiž tímto dokládal jejich pořizovací hodnotu, nebyly od příslušných obchodníků zakoupeny (zejména proto, že je nikdy neměly v nabídce).

3. Za uvedená jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Czech Airlines, České Aerolinie, a. s., částku 88 517 Kč, poškozené společnosti Austrian Airlines AG částku 26 333 Kč a společnosti Swiss International Airlines Ltd. částku 34 887 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené odkázány se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto, dovolání odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zákonné podmínky trestní odpovědnosti je vždy nutno vykládat restriktivně, a nikoli za použití extenzivního vykladu, jak činily soudy všech stupňů. Přečin podvodu má z hlediska skutkové podstaty náležitosti obohacení pachatele a vzniku škody na cizím majetku; ani k jednomu nedošlo, resp. bylo to opakem vyvráceno. Stěžovatel má za to, že jeho věc má ústavněprávní rozměr, a to především v tom směru, že postup soudu prvého a druhého stupně obsahuje prvky libovůle a porušuje tím právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno jeho ústavní právo podle čl. 39 Listiny, které uvádí, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní odpovědnost proto nemůže rozšiřovat ani judikatura soudů.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

9. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Soud provedl důkazy výslechem svědků, předloženými fotografiemi, listinnými důkazy, zejména předloženými paragony, účtenkami a jinými daňovými doklady a zprávami přepravních společností. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

10. Odvolací soud se námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání řádně zabýval. K námitce stěžovatele, že se nemohl dopustit přečinu podvodu, neboť věci byly skutečně ztraceny, což dokládají protokoly sepsané u přepravních společností a prokázaná ztráta hmotnosti příslušného zavazadla, soud uvedl, že o ty věci, které byly řádně doloženy účtenkami a odpovídají skutečnosti, a o nichž se prokázalo, že jde o doklady pravé, se v souzené věci nejedná a v tomto směru není stěžovateli ničeho ani kladeno za vinu. Dané trestní řízení se vedlo výhradně pro přečin podvodu týkající se věcí, jež prokazatelně nemohly v zavazadlech být, neboť jejich pořízení a hodnotu stěžovatel dokládal zfalšovanými doklady či jejich ztrátu reklamoval opakovaně. Rovněž dovolací soud, který dovolání odmítal z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože námitky stěžovatele v dovolání obsažené pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze nepodřadit, dovodil, že soud prvého stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Jeho závěry podle dovolacího soudu nijak neodporují principům formální logiky.

11. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

12. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1427/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies