I. ÚS 2791/16

22. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti STARBRIGHT s. r. o., se sídlem Jeseniova 2860/44, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Belgická 38, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 321/2016 ze dne 12. 8. 2016, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 4 KZN 1069/2013-892 ze dne 21. 7. 2016 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz č. j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300 ze dne 28. 3. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, ústavní stížností napadeným usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky (až do výše 930 000 eur); ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků. Proti tomuto usnesení si stěžovatelka podala stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v této trestní věci podává v pořadí již pátou ústavní stížnost s tím, že předmětná trestní věc je stále ve stejné fázi přípravného řízení, a to již od března 2013. S ohledem na to stěžovatelka žádá, aby se Ústavní soud věcí skutečně věcně zabýval.

Ve zbytku je projednávaná ústavní stížnost prakticky shodná s některými dříve podanými ústavními stížnostmi, kterými stěžovatelka brojila proti zajištění předmětných prostředků. Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2479/14 ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1117/15 ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2815/15 ze dne 16. 12. 2015 a sp. zn. II. ÚS 1412/16 ze dne 31. 5. 2016.

Stěžovatelka popisuje průběh trestního řízení a poukazuje na to, že v rozporu s krátkodobým charakterem zajišťovacího institutu podle § 79a trestního řádu jsou její peněžní prostředky zajištěny již cca 37 měsíců. Dle stěžovatelky další trvání zajištění peněžních prostředků není podloženo relevantními důvody. Stěžovatelka přitom uvádí, že ve věci došlo k nepřípustným a bezdůvodným průtahům v důsledku pochybností o místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Z těchto důvodů údajně byla stěžovatelka i omezena na svém právu žádat dle § 79a odst. 4 trestního řádu o zrušení zajištění peněžních prostředků, a to po 30 dnech ode dne, kdy nabylo právní moci poslední zamítavé rozhodnutí.

Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Brně i Krajské státní zastupitelství v Brně ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily přiměřenost zajištění peněžních prostředků, zejména ve vztahu k rozsahu a dosavadní délce zajištění, a to i s ohledem na specifika předmětné trestní věci; v této souvislosti stěžovatelka připomíná, že dlouhodobé zadržování předmětných finančních prostředků může vést k její insolvenci. Stěžovatelka konečně odmítá dosavadní závěry orgánů činných v trestním řízení, že zajištěné prostředky pocházejí z trestné činnosti, respektive že měly být k trestné činnosti použity, a nadto zdůrazňuje, že je to naopak ona, kdo je obětí trestné činnosti ze strany slovenských podnikatelů. Závěrem stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, které mají rovněž zpochybňovat důvodnost předmětného zajištění.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Proti napadenému usnesení Policie České republiky o zajištění peněžních prostředků podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl usnesením sp. zn. 9 To 171/2013 ze dne 16. 5. 2013. Ústavní stížnost podanou 19. 8. 2016 je proto třeba hodnotit jako podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k usnesení Policie České republiky tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.

Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. V případě probíhajícího řízení je proto na místě jistá zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování procesních rozhodnutí v průběhu řízení, zejména pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud na sebe v takovém případě nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda v řízení nedochází k závažným zásahům do zaručených práv účastníků řízení.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 1412/16 ze dne 31. 5. 2016, kterým byla odmítnuta poslední ze stěžovatelčiných ústavních stížností, Ústavní soud poukázal na to, že zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Zajištění má dočasný charakter a svou povahou nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonných podmínek přiměřená účelu. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Ústavní soud se opakovaně touto problematikou zabýval a judikoval, že takové rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odstavec 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 2 odstavce 2 a 3 Listiny).

Jak Ústavní soud v citovaném usnesení dále konstatoval, stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatelky. Jak Krajské státní zastupitelství v Brně, tak i Krajský soud v Brně postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily, když z jejich rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé okolnosti odůvodňující dobu, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, především závažnost prověřované trestné činnosti [má jít o pomoc ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku], jakož i složitost trestní věci, kdy bylo nezbytné podrobné zmapování finančních toků, včetně zadání vypracování znaleckého posudku.

Tyto závěry se bezezbytku uplatní i pro nyní napadená rozhodnutí. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti takřka doslova opakuje námitky, které uplatnila v dřívějších ústavních stížnostech, přičemž ani netvrdí, že by od vydání posledního usnesení Ústavního soudu došlo k jakýmkoli podstatným změnám. Za této situace Ústavní soud nemá důvod se od výše citovaných závěrů jakkoli odchylovat.

Stěžovatelka Ústavní soud žádá, aby se danou věcí tentokráte "skutečně věcně zabýval" (stejnou žádost směřovala i na krajský soud), tak ovšem Ústavní soud učinil i v předchozích usneseních. Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost neznamená, že by Ústavní soud nepřezkoumal, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že doba více než tří let, po kterou jsou peněžní prostředky zajištěny, by měla být spíše výjimečná. V projednávané věci nicméně existuje (vzhledem k fázi trestního řízení dostatečně podložené) podezření z tzv. řetězových obchodů a s nimi souvisejících daňových podvodů. Jedná se o problematiku značně složitou, a to právně i skutkově, přičemž proběhlé operace mezi jednotlivými společnostmi, včetně společností nárazníkových se obvykle obtížně dešifrují a prokazují. Pravidelně je navíc přítomen přeshraniční prvek, což orgány činné v trestním řízení nutí využívat instituty mezinárodní spolupráce (tak je tomu i nyní). Je proto takřka nevyhnutelné, že vyšetřování těchto trestných činů a zajištění výnosů z trestné činnosti (kterážto povinnost plyne i z mezinárodních závazků České republiky) obvykle trvá delší dobu, než je tomu u většiny jiných trestných činů. Z tohoto hlediska musí Ústavní soud na celou věc nahlížet. Je patrné, že délka řízení mohla být do jisté míry ovlivněna i řešením otázek příslušnosti, celkovou délku zajištění ovšem přesto nelze považovat za protiústavní.

Nelze se pak ztotožnit s tvrzením, že by postupem orgánů činných v trestním řízení byla stěžovatelce upřena možnost se proti zajištění bránit. Jen Ústavní soud se předmětným zajištěním zabývá již popáté, přičemž ústavnímu přezkumu předcházela rozhodnutí krajského soudu a krajského státního zastupitelství. Sama stěžovatelka uvádí, že se proti zajištění mohla bránit již osmkrát (nehledě na to, že stejné číslo uvedla již v předchozí ústavní stížnosti ze dne 3. 5. 2016, ačkoli nyní napadeným usnesením státního zastupitelství bylo rozhodováno o stěžovatelčině žádosti ze dne 7. 7. 2016).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2791/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies