I. ÚS 1487/16

23. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti ZB REAL, a. s., Příkop 834/8, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem tř. Kap. Jaroše 1844/28, Brno, proti výroku I. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016 č. j. 12 Co 8/2015-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení části v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka jako pronajímatelka uzavřela dne 18. 11. 2010 s povinným, tj. bývalým manželem Blanky Mikulášové, nájemní smlouvu o nájmu garáže. Smlouva byla uzavřena v době trvání manželství. Jelikož se povinný dostal do prodlení s úhradou nájemného, přistoupila stěžovatelka k vymáhání pohledávky v nalézacím a následně i exekučním řízení. V rámci exekučního řízení byla dne 6. 6. 2014 na základě exekučního příkazu č. j. 133 EX 739/14-11 postižena i pohledávka bývalé manželky povinného za KB penzijní společností, a. s., z titulu smlouvy o penzijním připojištění.

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 9. 2014, č. j. 10 C 93/2014-12, bylo manželství povinného a jeho bývalé manželky rozvedeno. Bývalá manželka povinného následně podala návrh na zastavení exekuce v části, která směřovala k přikázání pohledávky z titulu její smlouvy o penzijním připojištění. Soud prvního stupně návrhu vedlejší účastnice vyhověl a exekuci zastavil. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně uložil stěžovatelce nahradit bývalé manželce povinného náklady odvolacího řízení ve výši 3.300,- Kč.

S tímto postupem však stěžovatelka nesouhlasí a proti usnesení krajského soudu si podala předmětnou ústavní stížnost. V ní mimo jiné uvádí, že předpoklad, podle něhož je postižená pohledávka výlučným majetkem bývalé manželky povinného, by mohl být relevantní pouze v případě, že by předmětem exekučního řízení bylo vymožení dluhu, z něhož by byl zavázán pouze povinný a k jehož vymožení by bylo možné postihnout pouze výlučný majetek povinného a SJM povinného a jeho bývalé manželky.

Stěžovatelka vychází z toho, že přesto, že bylo SJM mezi manžely vypořádáno, zůstávají povinný a jeho bývalá manželka jako solidární dlužníci i nadále zavázáni z dluhu společně a nerozdílně. Jelikož byla smlouva o penzijním připojištění uzavřena v době trvání manželství a příspěvky na toto spoření byly hrazeny z prostředků nacházejících se v SJM, je zřejmé, že pohledávka ze smlouvy o penzijním připojištění se rovněž nachází v SJM.

Stěžovatelka dále upozornila na související judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání SJM dlužníka a jeho bývalého manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího původně do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka. Věřitel se tak podle stěžovatelky může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze SJM, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno.

Stěžovatelka má za to, že obecný soud rozhodl nejen v rozporu se zákonem, ale též dostupnou judikaturou. Tímto postupem mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí narušilo legitimní očekávání stěžovatelky, když umožnilo bývalé manželce povinného se zprostit odpovědnosti za závazky náležející do SJM, a tak ohrozilo vymahatelnost pohledávky. Napadené rozhodnutí jde proti smyslu právní úpravy SJM, proti úpravě jeho vypořádání a následné odpovědnosti za závazky do SJM dříve náležející. Přijetí závěrů obsažených v prvostupňovém rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí by podle stěžovatelky znamenalo, že rozvod manželství je legitimním prostředkem pro omezení odpovědnosti některého z manželů za závazky náležející do SJM.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle náhledu Ústavního soudu se již soud prvního stupně zcela správně zabýval postavením Blanky Mikulášové v exekučním řízení. Zatímco v době, kdy tato byla manželkou povinného, byla povinna nést důsledky exekuce z titulu existence společného jmění manželů. V době po rozvodu manželství je její situace formálněprávně jiná. Rozvodem manželství odpadá propojení bývalých manželů, jež bylo dříve zprostředkováno existencí společného jmění a není důvod, aby byla i nadále účastníkem exekučního řízení. To však nic nemění na tom, že dlužné nájemné z pronájmu garáže je společným závazkem a nepochybně jej lze na bývalé manželce povinného vymáhat z titulu solidárního dlužníka.

Obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, se mimo jiné zabývaly i podmínkami, za nichž lze vést exekuci na výlučný majetek bývalé manželky povinného. Exekuční soud rozlišil mezi majetkem tvořícím společné jmění manželů a tzv. výlučným majetkem manželů. V projednávané věci je podstatné, že se stěžovatelka domáhala exekuce z majetku, který nikdy, tj. ani v době trvání společného jmění manželů, nebyl jeho součástí. I za situace, kdy by nedošlo k rozvodu manželství a vypořádání společného jmění manželů, nelze uzavřít, že by bylo lze bez dalšího čerpat dlužnou částku přímo z účtu penzijního připojištění. V takovém případě by nezbylo, než naplnit zákonné podmínky pro čerpání peněžních prostředků z účtu a teprve v případě jejich výplaty oprávněné, mohlo by dojít k jejich exekuci. Důvodem tohoto postupu je především ta skutečnost, že až samotnou výplatou by se peněžní prostředky staly součástí společného jmění manželů. Z toho důvodu lze potvrzující usnesení odvolacího soudu považovat za ústavně konformní.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1487/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies