I. ÚS 2740/16

26. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 7, Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č.j. 11 Tdo 309/2016-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 8. 2015, č.j. 9 T 35/2015-1092, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a zároveň mu byl uložen také trest propadnutí věci dle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.

Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 12 To 476/2015, tak, že odvolání stěžovatele a státní zástupkyně podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Napadený rozsudek odvolací soud zrušil ohledně dalšího obžalovaného M. H. a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl o jeho vině.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č.j. 11 Tdo 309/2016-53, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II.

Usnesením Nejvyššího soudu byla podle stěžovatele porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mělo dojít také k porušení práv zaručených čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel především namítá, že závěr, že drogu distribuoval jako člen organizované skupiny, je chybný a nebyl prokázán. Soudy se podle jeho přesvědčení dopustily deformace důkazů, když prakticky bez jakéhokoliv logického dovození z konkrétních provedených důkazů učinily závěr o jeho účasti v organizované skupině. Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele tyto nepodložené závěry soudů akceptoval a nerespektoval zásadu, že nejednoznačné důkazy musí být vždy vyloženy ve prospěch obviněného.

III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014 a mnohá další). O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, jakož i obsah napadeného usnesení a předchozích rozhodnutí ve věci. Zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje rozhodnutí obecných soudů, jakož i podané odvolání a zejména dovolání. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak pokračuje v polemice s obecnými soudy, opakuje již jednou uplatněné námitky a snaží se zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

K pochybením relevantním z hlediska ústavněprávního přezkumu však v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatel se trestné činnosti dopustil (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 8. 2015, č.j. 9 T 35/2015-1092) tím, že
prodal nebo zdarma poskytl látku metamfetamin (pervitin) dalším osobám, nejméně od ledna 2014 do 13. 8. 2014 tak činil na základě předchozí dohody s obžalovanou D. P. a J. B. v tom smyslu, že zemřelý J. B. bude zajišťovat výrobu metamfetaminu, obžalovaná D. P. bude zajišťovat léky s obsahem pseudoefedrinu k jeho výrobě a stěžovatel bude zajišťovat distribuci pervitinu, přičemž v rámci toho opakovaně poskytl či prodal pěti konkrétně určeným osobám přesně nezjištěné či blíže specifikované množství pervitinu.

Přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a v následném hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud nesdílí. Okresní soud při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházel z celé řady důkazů, konkrétně z výpovědí stěžovatele a dalších obžalovaných či obviněných, z výpovědí svědků (potvrzujících odběr pervitinu od stěžovatele), z provedených domovních prohlídek a záznamů telekomunikačního provozu. Na základě provedeného dokazování soudy uzavřely, že stěžovatel distribuoval pervitin vyrobený J. B., kterému léky s obsahem pseudoefedrinu potřebné k výrobě pervitinu vozila D. P., přičemž stěžovatel o zapojení těchto dvou osob nepochybně dobře věděl a bylo tedy prokázáno i to, že se trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny. Obhajoba stěžovatele byla dle soudů vyvrácena vzájemně souladnými výpověďmi obžalované D. P. a již zemřelého obviněného J. B., jejichž výpovědi jsou podepřeny také výpověďmi osob, které od stěžovatele pervitin odebíraly, stejně jako obsahem záznamu telekomunikačního provozu, ze kterého vyplývá spolupráce mezi těmito osobami i jejich vzájemné finanční vztahy (blíže viz s. 13-15 rozsudku okresního soudu a s. 7-10 rozsudku krajského soudu).

Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že ačkoliv stěžovatel v dovolání deklaruje, že napadá závěr o své účasti na organizované skupině, ve skutečnosti brojí výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním a předkládá vlastní hodnocení důkazů. Argumentuje přitom svým marginálním podílem na celkovém objemu prodeje pervitinu a bagatelizuje svou roli v organizované skupině. Vychází však z odlišných než učiněných skutkových zjištění. V této souvislosti pak Nejvyšší soud konstatoval, že k námitkám proti skutkovým zjištěním by přihlédl pouze tehdy, pokud by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Zároveň však uzavřel, že o takový případ ve věci stěžovatele nešlo a doplnil, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž je odsouzení stěžovatele založeno, přičemž toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti (podrobněji viz s. 3-5 usnesení).

V.

S výše naznačeným hodnocením a závěrem Nejvyššího soudu se lze ztotožnit. Z rozhodnutí okresního i krajského soudu je patrné, že skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou a racionální základnu a ani učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že soudy se okolnostmi podstatnými pro posouzení věci řádně zabývaly, vycházely z potřebného množství důkazů, které také náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele a v pochybnostech postupovaly ve prospěch stěžovatele. Svá rozhodnutí opřely o přesvědčivou a srozumitelnou argumentaci, a to i pokud jde o to, že stěžovatel se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustil jako člen organizované skupiny.

Ani ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pak nelze považovat za jakkoliv svévolné či excesivní. Také Nejvyšší soud své rozhodnutí adekvátně zdůvodnil, přičemž tak učinil způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.

Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2740/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies